ROZHOVOR Z PROGRAMU: Pavel Zavadil

B r n o - Součástí zápasového programu pro utkání s Vyškovem byl i obsáhlý rozhovor s Pavlem Zavadilem. Pokud jste jej ještě nečetli, nabízíme vám nyní jeho přepis i na webu.

Když hrál Pavel Zavadil první ligový zápas, nebylo šest z jeho současných spoluhráčů ještě na světě. Není sporu o tom, že brněnský kapitán patří k velkým osobnostem tuzemské fotbalové scény – má za sebou angažmá ve čtyřech různých zemích, získal dva mistrovské tituly, hrál Ligu mistrů i Pohár UEFA. Po svém návratu do Brna odehrál Pavel pět zápasů, jednou skóroval. Od utkání s Varnsdorfem se potýkal se zraněním, nyní už je ale zpět v tréninkovém procesu. A při té příležitosti jsme se krátce ohlédli za jeho kariérou.

Pavle, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Začínal jsem v Pňovicích, chodil jsem hrát s bráchou a kamarády, trénoval nás táta. Tam jsem dělal první krůčky už jako malý. A v sedmi letech jsem musel hrát za starší žáky, protože jiní žáci tam nebyli. To byla dobrá škola a velká zkušenost. Hlavně jsme ale byli každý den na hřišti, což bylo super. V páté třídě jsem šel na sportovní školu do Olomouce, do Sigmy, kde jsem strávil žákovské roky. V dorostu jsem působil v Uničově a pak jsem se do Sigmy vrátil, rok jsem byl na vojně a hrál za juniorku.

Pro dnešní generaci už je fotbal na vojně něco nepředstavitelného. Jaký ten rok byl, měl jsi náročnou službu?
Měl jsem to domluvené tak, že jsem mohl ten rok strávit na vojně právě v Olomouci a naplno se věnovat fotbalu. Dopoledne jsem musel být v kasárnách, odpoledne pak byly tréninky. To byl v mé kariéře tak trochu zlomový rok. Ze začátku jsem samozřejmě musel fungovat jako všichni ostatní, ten první měsíc v přijímači. Službu jsem nějakou taky měl, pak už to bylo jednodušší a převážně jsem se věnoval fotbalu. Ráno jsem vstal, po snídani jsem jel do města pro poštu, tu jsem vojákům rozdal. To bylo moje zaměstnání. A když bylo splněno, valil jsem na stadion.

A co střelby?
Něco jsem absolvoval, hlavně v přijímači. Ale když si tak vzpomínám, nějak zvlášť mi to nešlo.

Jak to pak šlo po vojně dál?
Dalším velkým milníkem byl půlrok v Ratíškovicích, kde jsem hrál druhou ligu. Odehrál jsem všechno a měl jsem i dobrá čísla, to mi dalo hodně. A zájem pak projevily Drnovice, kde jsem prožil krásný rok a půl.

Včetně zápasů v Poháru UEFA, což jsou asi nejhezčí vzpomínky, že?
Jistě, to byly velké zážitky. Prošli jsme přes Banoviči a získali tím možnost hrát s Mnichovem 1860. Ten tehdy hrával ještě na Olympijském stadionu, byla to pro nás velká sláva a odměna. A nehráli jsme špatně, po domácí remíze rozhodl jediný gól, byly to vyrovnané zápasy navzdory síle jejich kádru. Škoda, ale i tak úspěch a dobrá zkušenost.

Co vlastně říkali borci z Mnichova na prostředí v Drnovicích? Ani ne tak stadion, ale spíš okolí je muselo asi překvapit.
Těžko říct (smích). Předpokládám, že nějaké informace měli, a samotný stadion byl opravdu krásný, fotbalový, s moderním zázemím a servisem. Pamatuju si, že jsme trénovali před nimi a pak jsme se šli všichni podívat na jejich trénink. Už tam byla vidět kvalita, nejvíc asi vzpomínám na Hässlera, to byl pan hráč.

Jeden z tvých spoluhráčů, Zdeněk Valnoha, trénuje aktuálně ve Zbrojovce dorost. Jste v kontaktu?
Jasně, sem tam se vidíme na stadionu, nebo různě po městě, vždycky si na to vzpomeneme, jaké to v Mnichově bylo. S Valnožkou se mi hrálo velmi dobře, je to perfektní kluk a výborný záložník. Takové hráče jsem měl moc rád.

Pohárové zkušenosti jsi pak sbíral i v Baníku a hlavně ve Spartě v Lize mistrů. Nemrzí zpětně to, že jste vinou dvou porážek s Panathinaikosem přišli o možnost postoupit do čtvrtfinále?
Prohráli jsme doma i venku, ty zápasy nám nevyšly. Předtím jsme vyhráli v Portu, které jsme pak porazili i doma, do toho utkání jsem taky zasáhl. Trénoval je Mourinho, hrál za ně Deco a další borci. To už bylo malinko lepší, ale na Panathinaikos jsme tenkrát nestačili, měli hodně silný tým a na nás přišel trochu útlum. Celkově samozřejmě atmosféra Ligy mistrů je něco, na co člověk taky jen tak nezapomene.

V kariéře jsi toho okusil hodně, třeba angažmá v Izraeli. Jak těžká soutěž to byla, třeba i s ohledem na klimatické podmínky?
Trénovat jsme museli ráno, ale nebylo to tak hrozné, protože jsem tam byl od ledna do května. Počasí se dalo zvládnout. Spíš jsem nevěděl, do čeho jdu, a úroveň soutěže mne trochu překvapila. Znal jsem samozřejmě klub, za Maccabi Haifa hráli předtím Češi, trénoval tam Dušan Uhrin. Věděl jsem, že je to nejlepší místní klub, byl jsem ale překvapený, jak individuálně a technicky kvalitní hráči tam jsou. Ale bylo to dobré hostování, odehrál jsem toho dost a získal jsem titul.

A pak s mezistanicí v Ostravě následovalo Švédsko. Zase trochu jiný kout světa. Tam tě zlákal Dušan Melichárek?
Ne, ten tam byl tou dobou krátce a ještě jsme se neznali. Dostal jsem nabídku, že tam můžu jít na hostování, rozhodl jsem se to zkusit. A nakonec se to vyvrbilo tak, že jsem ve Švédsku zůstal sedm a půl let. Čas plynul, líbilo se mi tam, prostřídal jsem tři kluby a pak uzavřel kolečko v tom prvním. Až když malý nastupoval do školy, bylo to těžší a těžší, takže jsem se vrátil a zamířil do Zbrojovky.

Působil jsi spíš na jihu, takže pověstná švédská zima a polární noc tě tak nezasáhly?
Jen když jsme jeli někam ven, na sever. Na jihu ta zima nebyla o nic větší, než tady, pak nad Stockholmem to už bylo malinko složitější. Ale nic, co by se nedalo zvládnout. Opravdu to byly pěkné roky, původně jsem vůbec nečekal, že bych tam mohl být tak dlouho. Do života mi to hodně dalo.

Proč myslíš, že hráčů z naší ligy na severu nepůsobí víc? Nehrají roli třeba vyšší ceny v zemi?
Těžko říct, sám nevím. Je pravda, že kluků od nás chodí do Skandinávie spíš pár. Možná je to tím, že se v rámci cizinců zaměřují na jiné trhy, na Jihoameričany a Afričany. Asi mají jiný výběr. A draho? To tam určitě je, ale když si to ve finále spočítáš, není to zase tak hrozné (úsměv).

Neříkáš si zpětně, že tě roky ve Švédsku připravily o možnost nakouknout třeba do národního týmu?
Možná to tak je, musím říct, že mne to taky napadlo. Když jsem se vrátil do Brna, měl jsem docela fazónu, a to už jsem byl v hodně pokročilém věku. Říkal jsem si, že pár let zpátky bych třeba při nějakém souběhu okolností šanci dostat mohl, kdybych byl víc na očích. Ale taky to tak nemuselo vůbec být, nevím, jak by se to vyvíjelo, kdybych tu zůstal. Takže ve výsledku toho angažmá určitě nelituju, a to ani z tohoto hlediska. Dal jsem do toho maximum a byl jsem odměněn kariérou, která navíc zatím ještě nekončí.

To je pravda, a tím se dostáváme k aktuální situaci. Postupně se zapojuješ do tréninku s týmem, jak odhaduješ další vývoj?
Teď začínám, trénuju s mužstvem a je to jen otázka toho, dostat se do nějaké herní pohody. Těším se zpátky na hřiště. Měl jsem dobrou přípravu, kdy jsem odtrénoval všechno a cítil jsem se vážně dobře. I v zápasech. Škoda, že pak přišlo to zranění, ale beru to tak, že to k fotbalu patří. Potřebuju být hlavně stoprocentně zdravý, abych mužstvu pomohl, protože něco dělat napůl neumím.

S výsledky týmu ale musíš být spokojen, že?
Kluci mi dělají radost. Jsem rád, že si to sedlo, dokázali jsme pár zápasů otočit, urvat jedním gólem, sebevědomí roste. Kluci si věří a na hřišti je to znát. Víme, na čem máme pracovat, myslím, že to může být ještě lepší. Důležité je, že je mančaft silný uvnitř, charakterově, kvalita v kabině je.

Vzpomínáte ještě občas na sezónu, v níž jste skončili šestí a která pro tebe byla trochu hořkosladká? V jejím závěru přišlo těžké zranění.
Byl to asi nejlepší rok, kdy se nám hodně dařilo. A i přes to zranění jsem se dokázal dostat zpátky a znovu hrát. Byla tu výborná parta, jejíž jádro se potkává občas dodnes. Víme o sobě, když se potkáme, zajdeme i na pivo. Drželi jsme všichni při sobě, což bylo nejdůležitější. Věřím, že je v našich silách se tomu přiblížit nebo to zopakovat, ale napřed se musíme dostat zpět do ligy.

Čemu se kromě fotbalu věnuješ, rodině?
Jo, hodně času trávím s dětmi. Chodím na tréninky, na fotbal, sami si chodíme zakopat. Volný čas podřizuju rodině. Když jsem v Brně, potřebuju i odpočívat, regenerovat, tomu věnuju taky hodně času. Bez toho by to nešlo, v mém věku tím spíš, to musím regenerovat dvakrát tolik. Mám rád takovou pohodu, kdy věci nějak fungují. Snažím se to nějak kombinovat, jednou dvakrát jedu domů, jinak zůstávám v Brně, protože denní dojíždění jako dřív by už opravdu nešlo.

Starší kluk hraje za dorost Opavy, nastoupil i proti Zbrojovce. Co mladší?
Ten je v U8, v přípravce. Fotbal je oba baví, za to jsem rád. Mají řád, školu a fotbal, do ničeho jiného je moc nenutím. Ukážu jim cestu, ale je to především na nich, jak oni to budou mít rádi. Starší už má vlastní rozum, někdy se samozřejmě ptá, to mu pak rád poradím, ale nijak ho do ničeho netlačím. Mladší začal před dvěma lety, toho to teď strašně baví a fotbal miluje.

Díky za rozhovor!