Historie brněnského fotbalového klubu

Založení klubu

Začátkem 20. století se v Brně zrodilo hned několik fotbalových seskupení, mezi která patřily např. Svatoboj, Blesk, DSK Olympia, Achilles, Technika, německý Brünner RK a Moravská Slávia.

První zmínky, které vedou k dnešnímu klubu FC Zbrojovka Brno, směřují do tehdy předměstské části Brna, Židenic. V Židenicích již existoval klub Horymír a také Studentský tým Židenice. Roku 1907 se zde na volném prostranství usadil již zmiňovaný klub Achilles. Po několika sezonách se ale fotbal ze Židenic postupně vytratil a tento stav trval až do roku 1913.

Nespokojenost se stavem fotbalu v Židenicích vyvrcholila 14. ledna 1913, kdy se v hostinci U Machů sešli zbylí členové Studentského týmu s mladíky z juniorského týmu Achilles. Hlavním iniciátorem a nadšencem byl Cyril Lacina, syn zámožného mlynáře, který byl v té době velkým fandou, zarputilým činovníkem Achillu a velmi štědrým mecenášem židenického fotbalu.

Otec Cyrila Laciny se stal předsedou klubu a sám Cyril pak vedoucím nového týmu SK Židenice. Za domácí hřiště byl zvolen tehdejší plácek Achillu u nádraží. Premiérové utkání se odehrálo v Kroměříži a hráči do něj nastoupili v původních červeno-bíle pruhovaných dresech. Od první sezony se také začala psát historie pravidelných derby zápasů s Moravskou Slávií.

V Evropě

Pohár mistrů evropských zemí (PMEZ): 1978/79

Středoevropský pohár (SEP): 1935 (Čtvrtfinále), 1936, 1938

Pohár vítězů pohárů (PVP): 1960/61 (Čtvrtfinále), 1993/94

Pohár UEFA: 1979/80 (Čtvrtfinále), 1980/81, 1997/98

Pohár veletržních měst (PVM): 1962/63, 1963/64 (Čtvrtfinále), 1964/65, 1965/66

Veletržní pohár (VP): 1966/67

Pohár Intertoto (IC): 1995, 1998, 1999, 2002, 2003 (Semifinále)

Doma

Mistrovský titul: 1977/78

Vítězství v domácím poháru: 1959/60

První světová válka

Za dob první světové války bojovala většina fotbalových, ale i sportovních klubů o holé přežití. Velká část zdatných sportovců byla odvedena na frontu a ti zbylí měli co dělat, aby uživili své rodiny. Židenický klub měl ale v této době dvě velká plus, která se ukázala být rozhodující v udržení a posilování fotbalového klubu – mouku a vojenskou nemocnici. Ač v té době byly všechny kluby striktně amatérské, za pravidelný přísun mouky nebylo o případné posily nouze. I personál vojenské nemocnice strádal a za vítaný přísun mouky byl ochoten sem tam nějaký ten návrat šikovných fotbalistů na bojiště pozdržet.

Tímto způsobem se v klubu objevil i pozdější klubový sekretář Bohumír Svatoš, tehdy ještě hráč SK Smíchova. Svatoš, tak jako ostatně většina jeho spoluhráčů, dostal po jednom brněnském utkání pytlík s moukou a poté se dal do řeči s mladým Lacinou. Ten měl již informace o odvedení Svatoše na frontu, a tak mu navrhl, že by se mu mohlo udělat při cestě na frontu špatně a že by se o něj místní vojenská nemocnice postarala. Postarala se výtečně, vymyšlené žaludeční vředy zaručily Svatošovi prožití válečného období v Brně.

Mezi dalšími, kteří byli ušetřeni válečných povinností, byl i výborný útočník Josef Sedláček, budoucí reprezentant, dále pak Josef Šroubek a v brance v té chvíli ještě nekorunovaný král komiků Vlasta Burian. Díky Lacinovým pozvánkám ve znění „Přijeďte rychlíkem s pytlíkem“ a následným podařeným přestupům a záchraně odvedenců se židenický fotbal stal nejlepším nejen v česko-moravském regionu, ale i v celé, v té době již rozpadající se Rakousko-uherské říši.

V těchto dobách začala v Brně i další tradice, která se táhne až do dnešních dnů a bude pokračovat i nadále. S příchodem kvalitních hráčů se stupňoval zájem o fotbal i mezi dorostenci, z nichž vyrostlo mnoho pozdějších výborných hráčů. Tak začala výchova talentů v Brně.

Meziválečné období

Po první světové válce si klub udržel vysoký hráčský standard a výkonnost, a to i v době, kdy už nebyla možnost přibrat si do týmu vojáka, který v Brně nečekaně onemocněl. Přesto měl Lacina pořád co nabídnout, i po válce byl mouky pořád nedostatek, a tak do Brna přicházely významné posily. Mezi ně patřili i výteční útočníci Rudolf Křenek, Rudolf Sloup a Ota Škvajn-Mazal. Ti už také hrávali na novém hřišti v Zábrdovicích.

Klubu se mohla stát osudnou náhlá smrt mecenáše Laciny, která všechny zaskočila. Krátce nato jednotliví hráči začali odcházet do jiných klubů a bylo třeba učinit záchranná opatření. Toho se chopil továrník Rudolf Foller, který prakticky přes noc poskládal novou kvalitní jedenáctku.

V této době přichází do klubu partner, se kterým bude jméno klubu spjato na dlouho dobu. Brněnská zbrojovka. V čele s jejím ředitelem Ing. Mihalem začal přísun posil z Kladna. To do té doby zásobovalo posilami hlavně oba pražské kluby. Do Brna tak přišli skvělý hlavičkář Antonín Carvan a vytříbený šutér Antonín Laštovička spolu s bratry Novákovými, Josefem a Janem, a v neposlední řadě Josef Mašek.

Zápasy se v té době hrávaly převážně s místními kluby nebo s kluby z Rakouska či Maďarska. Pražské kluby byly často opomíjeny, jednak kvůli vyšším nákladům na cestovné, ale i proto, že místní celky byly více než zdatnými soupeři – například místní židovský klub Makkabi, jehož dres svého času oblékalo osm maďarských reprezentantů, včetně v Evropě známého Ference Hírese-Hirzera a Zoltána Opaty. Z této doby pochází i nepředstavitelný úspěch židenického klubu, který takto nabitý tým drahých hvězd porazil roku 1924 v poměru 7:3! Diváci pak samou radostí odnesli své milované hráče ze hřiště na ramenou.

I když bylo Brno pražským reprezentačním funkcionářům vzdálené, i tak dostali čtyři brněnští hráči pozvánku do reprezentace. Byli to borci Carvan, bratři Novákové a Laštovička. Spolu s Otto Novákem z Viktorie Žižkov tak na olympiádě v Paříži hrálo v útoku trio Nováků.

V roce 1925 se zrodila první profesionální fotbalová liga. Do ní ale žideničtí fotbalisté zatím nezasáhli. Zajisté by byli zdatnými soupeři pražských „S“, ale poměry v první lize nebyly mimopražským nakloněny. Většina týmů byla z Prahy nebo blízkého okolí, i když jejich úroveň nebyla nijak valná. Brněnští by v těchto podmínkách byli těmi, kdo by nejvíce cestovali a měli nejvyšší náklady. Současně s první ligou se rozběhl i amatérský šampionát. Druhým rokem se do něj probojovali i Žideničtí a postupem přes DSV Witkowitz a Sportbrüder Schreckenstein z Ústí nad Labem se probojovali do finále. Ve finále se potkali s pražskou Spartou Košíře. Tu pak na jejím domácím hřišti porazili a po hektickém zápase, ve kterém si Žideničtí po celou dobu udržovali vedení, zvítězili poměrem 6:5. Tak se roku 1926 Žideničtí stali amatérskými mistry republiky.

Mezi profesionály se brněnský fotbal zařadil těsně před koncem roku 1931. Na Štědrý den se sešla valná hromada a odsouhlasila přestup k profesionálům. Důvodů bylo více – odchody některých hráčů do jiných, profesionálních klubů, a to bez jakékoliv náhrady, odliv fanoušků, kteří raději jezdili na ligové a pohárové zápasy do blízké Vídně, ale také to, že se liga stávala čím dal atraktivnější a bylo možné zde hrát i o Středoevropský pohár. I když je mužstvo zprvu nasazeno do 2. ligy, návštěvnost zápasů je neuvěřitelná – o takové se amatérskému týmu mohl jenom zdát. První zápas druhé ligy se odehrál se Slovanem Žižkov, ten Žideničtí zvládli a vyhráli 11:0. V průběhu sezony si zahrají ještě s francouzskými kluby – v Nimes vyhrají 4:2 a v Bordeaux 6:0. Druhou ligu ( 1932/33 ) vyhrají s náskokem tří bodů a postupuji z prvního místa do 1. ligy jako první moravský klub v její historii ( 1933/34 ).

Do první ligy nastoupili Žideničtí s nečekanou, ale skvělou posilou. Z pražské Sparty získali Karla Peška – Káďu. Ve Spartě o něj v jeho 38 letech nejevili zájem, a tak tato legenda přešla k brněnskému nováčkovi, kde odevzdala veškeré své schopnosti a nadání ve prospěch týmu. I tak první ligovou sezonu Žideničtí skončí těsně před sestupujícími týmy Viktorií Žižkov a Náchodem. Druhá sezona je ale pravým opakem. Hráči, jako jsou Nepala, Chocholouš, Čurda, Pospíchal, Suchánek, Smolka, bratři Stloukalové, Novák, Vaněk, Neder, Rulc a Burkert, vedou tým od úspěchu k úspěchu. Návštěvnosti 14 000 či 16 000 diváků nejsou výjimkou. Sezonu zakončí Židenice za oběma pražskými „S“, čímž dosáhnou i na Středoevropský pohár.

Středoevropský pohár (SEP) si Židenice zahrály celkem třikrát, a to v letech 1935, 1936 a 1938. V pětatřicátém roce nečekaně vyřadí Rapid Vídeň, ale v dalším postupu jim zabrání Ferencváros. O rok později přejde židenický tým přes švýcarský Lausanne-Sport s výsledky 5:0 a 1:2, následuje ale těžší kalibr, a to Ambrosiana Milán (Inter Milán). V brněnském zápase šel Milán do vedení už 2:0, Nepala a Hess srovnali, ale Meazza skóre uzavřel a Italové vyhráli. V Itálii šlo pak spíše o čest, ale i ta utrpěla porážkou 1:8. Účast ve Středoevropském poháru v roce 1938 skončila hned v prvním kole, a to znovu na maďarském Ferencvárosi.

Pak už následují těžké časy okupace a druhé světové války, kvůli které se nadějný pohárový tým rozpadá.

Druhá světová válka a poválečné období

Pod německou nadvládou se nežilo dobře, kluby byly opět amatérské, jakýkoliv profesionalismus soutěže byl zakázán, včetně podpory amatérských klubů výrobními podniky. Tak musela skončit i podpora Zbrojovky. Na krátký čas se fotbalové zápasy stávají místem setkání vlastenců a jako na jediném veřejném místě si zde diváci mohou zakřičet, dát průchod svým emocím a vyjádřit se i k politické situaci. To až do doby, kdy nacisté začínají záměrně posílat do řad diváků donašeče.

V sezoně 1940/41 bojuje oslabený tým o udržení v lize a díky příchodu vyhlášeného střelce Čestmíra Vycpálka se to i podaří. Následně v ročníku 1941/42 byli čtvrtí a v sezoně 1942/43 opět osmí. Při příchodu válečné fronty do Brna a náletům došlo k poškození stadionu Na Rybníčku, klubového sekretariátu a s tím i cenných trofejí a dokumentů. V průběhu války nebo těsně po ní padli v boji či jinak zemřeli členové předválečné židenické sestavy Oldřich Novohradský, František Novák (letec RAF) a Jan Gajdoš, brankář a mistr světa v gymnastice.

Sezona 1946/47 byla tak trochu zvláštní. Zpočátku to vypadalo, že se Žideničtí postaví do čela tabulky a budou jedni z adeptů na titul. V druhé části sezony se ale karta obrátila. Jak už bylo řečeno, začátek sezony byl výborný. Ač v prvním zápase tým podlehl Spartě na vlastním hřišti 1:2, podle většiny přihlížejících byla porážka spíše nešťastná. Židenická jedenáctka byla s přehledem lepší, jediné, co jí scházelo, bylo proměňování šancí. Jediný gól domácích tak vstřelil vynikající Rulc. Týden nato Žilina odjíždí se sedmibrankovým nášupem. Týmu se ale přitíží v 5. kole, kdy prohraje v Bratislavě 0:4, a o další týden později podlehle Viktorii Žižkov 0:3.

Neproměňovaní vyložených šanci a neutěšené výsledky vedou k odvolání trenéra Eremiáše a zrušení připravovaného zájezdu na Britské ostrovy. To vzbudí v hráčích pocit křivdy a rozhodnou se pro stávku a podporu odvolaného trenéra. Několika hráčům jsou uděleny tresty a v Olomouci, v 9. kole, nastupuje tým složený z poloviny z hráčů dorostu a rezervy. Prohra 3:4 dostává tým na předposlední místo tabulky. Konec sezony je poznamenán dohady o úplatcích několika klubů první ligy, mezi které bylo zařazeno i Brno. Následkem byla korekce počtu klubů první ligy v následující sezoně a všechny týmy, o které se byť i nepatrně otřela aféra úplatků, byly přeřazeny do druhé ligy.

Rok 1948 byl i ve fotbale rokem zvláštním. Změn bylo požehnaně a nad hodně věcmi zůstával rozum stát. Žideničtí se po roce opět vrátili do první ligy, a to s nikoli poslední změnou jména na ZK Židenice. Klub byl posléze přejmenován na Sokol a po únorových událostech na Zbrojovku. Stěhování pod křídla státních podniků je jen vyústěním všech událostí. Židenický klub je jedním z prvních, a to i proto, že spolupráce se Zbrojovkou fungovala i v předchozích letech. Další zvláštností je fakt, že se odehraje jen podzimní část ligy, ta je následně ukončena a dle pravidel našich tehdejších sovětských přátel se začíná na jaře liga nová, která se hraje dle sovětského kalendářního roku (1949). Tato sezona nebyla pro Židenické úspěšná, skončila sestupem do druhé ligy.

V roce 1950 se opět stalo něco, co jen těžko někdo mohl pochopit. Byly zrušeny jak druha liga, tak i divize a na nejvyšší soutěž v následující sezoně navázaly krajské přebory. Význam těchto opatření byl jediný – zbavit se týmů, které měly někdy v minulosti profesionální minulost. V té době se Zbrojovka spojila se Sokolem Brno a vzhledem k velkému množství oddílů zastupujících různé oblasti Brna se změnil i název fotbalového klubu ve prospěch celého Brna (1951). Rok 1952 je ve znamení vítězství v krajském přeboru. To by samo o sobě mělo znamenat postup do obnovené 2. ligy. Ovšem tato doba je dobou zvláštností, a tak na nátlak ministerstva vnitra postupuje Rudá Hvězda.

Do roku 1955, kdy klub hraje obnovenou divizi, stihne komunistický režim změnit jméno na Spartak Brno Závody Jana Švermy, patrně z obav, aby tehdejší nepřátelské země nevěděly, kde se v naší zemi vyrábějí zbraně.

Z pádu k vzestupu

Od roku 1949 postrádalo Brno prvoligový tým a postupem času začal mít lepší zvuk hokej než fotbal. Mnozí nadaní hráči, kteří byli vychováváni pro fotbal, nakonec dali přednost hokeji. Opětovný vzestup mezi elitu se datuje od roku 1953. V Brně vzniká nový klub Rudá hvězda. Oba týmy, jak hokejový, tak fotbalový, mají několik společných hráčů, k nimž patří Sláma, Danda, Zamastil, Bartoň či Machovský. Přišel trenér Eremiáš a posilou se stal i Karel Kohlík. K vzestupu týmu napomůže i skutečnost, že Rudá Hvězda je vojenským týmem a díky povolávacím rozkazům se do klubu nejednou dostane výrazný talent. Název klubu fanouškům nikdy k srdci nepřirostl, a tak si ji fanoušci záhy přejmenovali na Kometu. V letech 1953–55 unikl postup do 1. ligy vždy jen o kousek, nakonec se to ale podařilo hned v další sezoně. Roku 1957 nastupovala sestava v tomto složení: Sláma, Bubník, Popluhár, Hajský, Šón, Kohlík, Navrátil, Majer, Salaj, Vojta, Rufus. V roce 1960 obsadí v lize Kometa 5. místo, úspěchem je ale vítězství ve Spartakiádním poháru na Slavií 3:1. Poté Brno znovu sestoupilo, ale 1962 už bylo zpět.

Šedesátý druhý rok byl opět mezníkem v brněnské kopané. Rudá hvězda přešla mimo působnost ministerstva zásluhou tehdejšího kapitána Karla Kohlíka, který neváhal, a když zjistil, že by měl tým přejít pod působnost KPS, smluvil si schůzku s tajemníkem tehdejší jediné strany Hronem. Ten, ač nerad, jej vyslechl, a Kohlík tak zvrátil rozhodnutí hrát za KPS zařazením pod Zbrojovku neboli ZJŠ (Závody Jana Švermy). K tomu samozřejmě v tradičních rudých dresech. Karlu Kohlíkovi se ale tato odvaha stala osudnou a v pozdějších letech kvůli své troufalosti, která mu nebyla zapomenuta, musel odejít z funkce tajemníka Zbrojovky. Mužstvo se v tomto roce skládalo z těchto hráčů: Schmucker, Viktor, Vítů, Kohlík, Janoščin, Machovský, Stloukal, Šón, Komárek, Salaj, Koláček, Lichtnégl, Bubník, Kulan, Hradský, Majer. V dalších letech hráli za Zbrojovku i Farmačka, Padúch, Píšek, Jankulovski, Brada, Zelinka, Hlaváč, Sněhota, Svoboda, Bouška, Ševčík, Húsčava a Soukal. I když byl brněnský tým velmi zkušený, v následujících letech se vždy pohyboval kolem 8. či 9. příčky tabulky, což v druhém případě bylo na hraně sestupu do třetí výkonnostní skupiny. Tato situace trvala až do sezony 1969/70.

V té době přichází k týmu další trenérská osobnost Brna, a to Zdeněk Hajský. Zbrojovka, přeměněná v silný tým, stoupala tabulkou výš a výš, a to až na 5. příčku, přičemž chybělo pouze pět bodů k postupu do nejvyšší soutěže. I když po letech brněnského fotbalového půstu je pátá pozice velkým příslibem, hráče přece jenom na konci ročníku trochu mrzí zbytečné ztráty bodů z počátku sezony. V následující sezoně je vše zapomenuto, je zde nový mistr druhé nejvyšší soutěže, Zbrojovka. Do té se opět navrátil špílmachr Lichtnégl a nově přišel Ján Popluhár. Lichtnégl vyvrátil slova kritiků, že ve svých 33 letech je už starý a výkonnostně nebude stačit – opak je pravdou a Lichtnégl je zbrojováckým pilířem. Stejně jako ještě o něco starší Ján Popluhár, bývalý vicemistr světa z Chile 1962, který přišel ze svého francouzského angažmá.

Následující léto se mužstvo prezentovalo v Íránu na turnaji k 2500. výročí založení Perské říš, jako reprezentační B-tým a svojí hrou bylo vyrovnaným partnerem pro celky Turecka (1:1) i Nizozemska (1:1). Jedinou porážku utrpěli v zápase s íránským týmem, a to i za přispění rozhodčího a bouřlivého domácího prostředí (1:2). V začínající sezoně přišli do Zbrojovky nadějní mladí borci Karel Kroupa a Jan Klimeš. Divácké návštěvy se zvyšovaly už v předchozí postupové sezoně, ale nemohly se srovnávat s prvoligovou premiérou (1971/72) – zápasem se Slavií. Na tento zápas dorazilo 40 000 diváků a po výhře 1:0 byl brněnský fotbal na jednom ze svých vrcholů. Zdálo se, že sezona nemůže probíhat jinak než na předních příčkách tabulky. Bohužel, nestalo se tak. To dokládá i výsledek ze Žiliny, kde tým prohrál 0:6. Nakonec skončil na poslední nesestupové pozici. V poháru to bylo o poznání lepší, Zbrojovka došla až do semifinále, kde ji z dalších bojů vyřadil Baník Ostrava.

Ročník 1972/73 je opět ve znamení změn a následných zlepšení. K týmu přichází další vynikající trenér František Havránek, hráči pod jeho vedením hrají s neskutečným nasazením. I když se na začátku sezony tým musel obejít bez Lichtnégla a Popluhára, 12. místo v lize je příslibem do budoucích let. Další rok, a další dvě pozice nahoru (1973/74). V sezoně 1974/75 je to dokonce šest příček, což znamená pěkné 4. místo. Sestava je více méně ustálena na těchto hráčích: Hron, Klimeš, Pospíšil, Václavíček, Hamřík, Kotásek, Mikloš, Lauko, Jarůšek, Kroupa a Hajský (v předchozích letech výborní dorostenci), Karel Jarůšek pak přišel z Blanska.

Vzestup formy se prokázal také na mezinárodní scéně, prvenství v jedné ze skupin Interpoháru je pěknou vizitkou. Účinkování v pěti po sobě jdoucích Veletržních pohárech nebylo pro tým zas tak úspěšné, ale v roce 1966 stojí za zmínku postup do třetího kola. V té době Zbrojovka dokázala porazit týmy s velmi slušnou evropskou reputací, Polonii Bytom, západoberlínskou Borussii a také švédský AIK Stockholm. Tento úspěch se může považovat za navázání na evropské úspěchy týmu ze Židenic a značnou měrou přispěje k výraznému posílení sebevědomí hráčů. Ti konečně začínají věřit, že když mají na slušné evropské týmy, mají i na domácí elitu.

V sezoně 1975/76 je Zbrojovka titulu velmi blízko, osm kol před koncem je na druhém místě a ztrácí pouze bod na Slovan. Rozhodující je 25. kolo. Slovan i Zbrojovka mají stejný počet bodů, ale Slovan vyhraje v Teplicích 1:0 a Brno prohraje doma stejným výsledkem. To nalomí psychiku hráčů a po dalších dvou prohraných zápasech klesne Zbrojovka až na 7. místo, kde také zakončí slibnou sezonu.

Přeměna výborně bránícího týmu Františka Havránka na tým útočného ražení přijde s příchodem legendy celé české kopané. Tou není nikdo jiný než hráč výběru světa a první český držitel Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy z roku 1962 Josef Masopust. Samotný příchod Josefa Masopusta nastartuje neskutečný zájem o brněnskou kopanou a zvýší i prestiž klubu jako takového, hráči pak získají tolik potřebnou sebedůvěru. Útočný styl je Masopustovi a jeho svěřencům vlastní. To se nakonec potvrdí i v ligovém ročníku 1976/77, kde Zbrojovka obsadí za Duklou Praha, Interem Bratislava a Slavií Praha pěkné čtvrté místo. To, co má v této sezoně možná i daleko větší význam, je počet nastřílených branek, a to 49, což se v předchozích sezonách nepovedlo.

Mistr Ligy

Zbrojovka si postupně vydobyla zvučné jméno s vizitkou hráčů, kteří individuálně, ale i týmově předvádí to nejlepší, co v nich je. Kroupa a Jarůšek jsou hvězdami týmu a svoje odvádí i pro reprezentaci. Návštěvy za Lužánkami se dostávají ke čtyřiceti tisícům a fanoušci neváhají a podporují své hráče i na stadionech soupeřů.

Výsledky z prvních kol ligy naznačují, kam směřuje celý tým. Důležitými vítězstvími v podzimní části nad Plzní 3:1, Spartou 3:0 a Slavií 5:2 se stávají půlmistrem ligy a Karel Kroupa Fotbalistou roku 1977.

Brno je v této době bez nadsázky metropolí československého fotbalu, návštěvnosti trhají rekordy a ve 28. kole je Zbrojovka odborníky pasována na mistra ligy. Po výhře v Trnavě 1:0 se tak i stane a Brno je šestým městem v Československu a prvním moravským, kam konečně zavítá ligová trofej. Na předání trofeje na domácí půdě je za Lužánkami naprosto vyprodáno.

Zápasy v mistrovské sezoně: 1977/78

V mistrovské sezoně hráli za Zbrojovku tito hráči:
Brankáři	Josef Hron, Eduard Došek (Jiří Kubíček do hry nezasáhl)
Obránci	Rostislav Václavíček st., Josef Mazura, Karel Dvořák, Jan Klimeš, Jaroslav Petrtýl, Josef Pospíšil, Jiří Hamřík (jen podzim)
Záložníci	Vítězslav Kotásek, Josef Pešice, Karel Jarůšek, Jindřich Svoboda, Libor Došek st., Miroslav Bureš
Útočníci	Karel Kroupa st., Petr Janečka, Jan Kopenec, Jiří Hajský
Realizační tým
Trenér:	Josef Masopust
Asistenti trenéra:	Viliam Padúch, František Harašta (pouze jaro)
Technický vedoucí:	Josef Povolný
Lékaři:	MUDr. Pavel Vařečka, MUDr. Slavoj Sís, MUDr. Jan Ulbrich
Masér:	Emil Motúz
Předsednictvo oddílu kopané
Předseda:	Oldřich Vorba
I. místopředseda:	Milan Trnka
II. místopředseda:	Zdeněk Levíček
Tajemník:	Rudolf Beneš
Hospodář:	Vladimír Berka
Předseda trenérské rady:	František Čejka
Členové výboru:	Miroslav Jaroš, Milan Drbal, Josef Beránek, Milan Kos, Karel Nepala, Antonín Frank, Josef Effenberk, Stanislav Fiala, Antonín Man, František Maisel

Léta po titulu

Jak už to bývá, po velkých úspěších někdy následuje útlum. V prvních letech po titulu nebyl útlum tak patrný, v sezoně 1978/79 skončila Zbrojovka třetí, když zůstala navždy neporažena v PMEZ (1978 / 79), rok nato druhá (1979/80) a zároveň došla až do čtvrtfinále poháru UEFA 1979 / 80. Stříbrná příčka zaručovala postup do poháru UEFA i v následující sezoně 1980 / 81. Z mistrovského týmu postupně odcházeli velmi kvalitní hráči, mezi nimi Pešice a Kotásek, v osmdesátém roce odešel i Josef Masopust, který přijal nabídku z Belgie. Vystřídal jej Valerián Švec. Dvanácté místo této sezony (1980/81), jedenácté o rok později s Karlem Brücknerem (1981/82) ale znamenalo řádný propad a málokdo věřil, že by Zbrojovka tak krátce po titulu mohla mířit k sestupu. Přestože v létě 1982 vyhrála Interligu, na konci sezony 1982/83 skutečně sestupuje.

Čekání na návrat bude dlouhé a bolestivé, bude trvat šest sezon, plných zvratů a druhých míst. V první sezoně (1983/84) nestačí Zbrojovka na Sigmu Olomouc, se kterou postupuje Karel Brückner. Druhý ročník (1984/85) nese pachuť úplatkářského skandálu v Českých Budějovicích. Po vyšetření případu letí do Brna následující výrok: Můžete pokračovat ve druhé lize i příští rok jen za předpokladu, že tuto sezonu vyhrajete. Jinak sestoupíte o úroveň níž. Ligu se vyhrát podaří, ale rozhodnutím komise postupuje na úkor Brna právě celek z Českých Budějovic. Sezona 1985/86 skončí pátým místem.

Následující rok (1986/87) s rozjetým Romanem Kukletou se blýská na lepší časy. Kukleta sám nastřílí 32 branek. Bohužel ani to nestačí na Hradec Králové a Zbrojovka končí druhá a o rok později (1987/88), kdo by to byl řekl, Zbrojovka opět druhá. Konečně přichází sezona 1988/89 a s trenérem Pálkou postup mezi elitu. Díky musí jít také k fanouškům Zbrojovky, kteří i v těchto druholigových letech navštěvovali lužánecký stadion v hojném počtu a velmi často podporovali své hráče i na stadionech soupeřů. V první lize ale nemá Zbrojovka na růžích ustláno, v sezoně 1989/90 končí se 27 body na 12. místě.

V následující sezoně (1990/91) přichází pozvednout tým v pátém kole trenér Karol Dobiáš – do té doby je Zbrojovka na posledním místě tabulky. Za zmínku stojí debut Reného Wagnera. Umístění ze začátku ligového ročníku se ale bohužel zopakuje i na konci sezony, a tak Zbrojovka znovu sestupuje do 2. ligy. Do velké míry se na tomto stavu podílí i ekonomická situace hlavního partnera klubu, Zbrojovky Brno. Sama Zbrojovka je v krizi a nemůže klub podporovat tak, jak by bylo potřeba. Odchody opor jsou nevyhnutelné. Následující rok Zbrojovka druhou ligu vyhraje (1991/92) a postupuje zpět do první ligy. V posledním ročníku federální 1. ligy (1992/93), ve kterém se ještě potkávají moravské, české a slovenské týmy, skončí Zbrojovka na 8. místě a dokráčí až do finále poháru, což jí stačí jako vstupenka do PVP pro ročník 1993 / 94.

Rok 1992 je ve znamení změny hlavního partnera klubu. Klub přebírá podnikatel Lubomír Hrstka a se svojí svéráznou vizí se vrhá do díla. Škoda jen, že při realizaci vlastních snů se mu nepodařilo spolu s výstavbou zábavního centra opravit i lužánecký stadion. Ze jména klubu zmizelo jméno Zbrojovka a tým nesl jméno Boby Brno. Do této sezony převzal tým Josef Masopust. Díky vítězství v předchozí sezoně Českého poháru se Brno probojovalo do Poháru vítězů pohárů, ve kterém bohužel již v prvním kole narazilo na Bayer Leverkusen a po porážce doma i venku tým do dalších bojů nepostoupil. Po odvetě s Leverkusenem převzal tým Vladimír Táborský. Do týmu nepřišlo moc posil a Boby víceméně pokračovalo ve stejných výsledcích jako pod Josefem Masopustem. Vladimíru Táborskému nebylo dopřáno mnoho času a tým byl v dubnu předán do rukou Karla Večeři. Ten svou funkci mohl vykonávat pouze dočasně, již v té době bylo rozhodnuto, že od nové sezony převezme tým Petr Uličný. Prvoligovou sezonu 1993/94 zakončili fotbalisté Brna na 12. příčce. Za poznámku stojí i fanoušci klubu. Po prvoligovém půstu byly návštěvy doslova rekordní. Na zápas se Slavií dorazilo kolem 23 000 lidí.

Opět dobré výsledky

Lubomír Hrstka konečně uvolnil prostředky na nákup kvalitních posil a trenér Uličný nabídnuté prostředky investoval velmi dobře. Přišli Vidumský, do branky Přibyl, do zálohy Maroši. Trenér Uličný měl za úkol dovést tým na přední místa tabulky, ba co víc, zaútočit na samotnou špici. Vítězstvím nad Spartou Praha po dlouhých dvanácti letech 3:1 začal zmiňovaný útok na čelo tabulky. Tento zápas sledovalo více než 23.500 diváků, ačkoli byl vysílán v televizi přímým přenosem. Podobné návštěvy se dočkal i zápas proti Drnovicím, který Boby taktéž vyhrálo. Hodně pomohl i mladičký střelec Marcel Cupák, brněnský odchovanec. Další výraznou postavou týmu byl René Wagner, který proti Chebu nastřílel při výhře 6:0 hattrick. Jmenujme také Dostálka a Valnohu – i ti měli lví podíl na tom, že se týmu tak dařilo. Výsledkem bylo třetí místo (1994/95) a možnost hrát pohár Intertoto (1995).

Sezona 1995/96 byla ovlivněna náročným cestováním v rámci letního Intertoto Cupu a s tím souvisejícím dřívějším začátkem sezony. Zpočátku nebyly výsledky uspokojivé, a tak se v polovině sezony trénovalo na umělém trávníku za stadionem. Do týmu přišel zkušený Jan Palinek a nadějný mladý útočník Patrik Siegl. Dalším momentem ovlivňujícím sezonu se stal stav lužáneckého stadionu – od roku 1953 se mu nedostalo výrazné obnovy, a tak se vinou jeho stavu musely některé zápasy přesouvat. Navzdory tomu tým dosáhl vytyčeného cíle zakončit sezonu v první polovině tabulky – bylo to na 8. místě.

V následující sezoně (1996/97) došlo k výměně trenéra, trenér Uličný odešel trénovat Baník Ostrava a na lavičku Boby přišel znovu Karel Večeřa. Tým byl víceméně stejný, odešel pouze René Wagner, kterého chtěl do svých řad Rapid Vídeň. Návštěvnost fanoušků byla v té době tzv. „standardní“, na Drnovice dorazilo 37.120 platících diváků, a na Slavii dokonce 44.120. Konec sezony byl opět úspěšný – 4. místo a postup na evropskou scénu. V sezonách 1997/98 a 1998/99 kontroloval tým střed tabulky, v první zmiňované sezoně to bylo 10. místo, v následující pak místo sedmé. Výsledky byly proměnlivé.

V létě 1998 přebírá vedení mužstva Karel Jarůšek. Tým si opět zahrál pohár Intertoto (1998), nebylo těžké přejít přes Vágur, tým z Faerských ostrovů, ale stop v dalším postupu vystavil tým Espaňol Barcelona. V týmu se ukázali v dobrém světle mladí hráči Petr Švancara a Jan Polák. Klub opět startoval v poháru Intertoto (1999). Sezona 1999/00 byla poznamenána hlavně problémy v chodu klubu, klub změnil majitele a prošel reorganizací. I v těchto podmínkách byl schopen umístit se na 4. příčce. Zásluhu na tom měl především tvrdý Jarůškův styl práce a také znovunalezená forma všech fotbalistů. Za vyzdvihnutí stojí výkony Milana Pacandy a Patrika Siegla, který v té době zažíval vrchol kariéry. V následující sezoně (2000/01) se nepodařilo naplnit očekávání tehdejšího ředitele klubu Krejčího, což stálo Karla Jarůška místo trenéra. Na jeho místo byl angažován Pavel Tobiáš. I když se výkon hráčů zlepšil, na nové posily současný majitel, firma Stavo Artikel, neměl. Výsledným umístěním v sezon tak byla až 13. příčka.

V sezoně 2001/02 zaujal trenérské místo opět Karel Večeřa. V září se klub musel odstěhovat z lužáneckého stadionu, a to nadobro. Stadion byl vydražen místnímu podnikateli za 11,5 milionu korun. Z klubu odešla i firma Stavo Artikel a hrát se začalo na zrekonstruovaném městském stadionu v Králově Poli. V té době došlo i ke změně jména klubu na 1. FC. Tato bouřlivá sezona skončila 9. místem a v sezoně následující to bylo opět 9. místo, v letní přestávce mezi nimi si klub zpestřil přípravu účastí v poháru Intertoto (2002). Z individuálních výkonů můžeme vyzdvihnout hlavně spolupráci Milana Pacandy a Libora Doška ml.

Předešlé sezony

2001/02 - Karel Večeřa
2002/03 - Karel Večeřa
2003/04 - Karel Večeřa (1. - 15. kolo), Stanislav Schwarz (16. kolo), Karel Jarůšek a Stanislav Schwarz (17. - 30. kolo)
2004/05 - Karel Jarůšek a Stanislav Schwarz (1. - 16. kolo), Jiří Kotrba (17. - 30. kolo)
2005/06 - Jiří Kotrba (1. - 9. kolo), Josef Mazura (10. - 30. kolo)
2006/07 - Josef Mazura
2007/08 - Petr Uličný
2008/09 - Petr Uličný (1. - 11. kolo), Aleš Křeček (12. - 16. kolo), Miroslav Beránek (17. - 30. kolo)
2009/10 - Miroslav Beránek
2010/11 - Karel Večeřa (1. - 23. kolo), René Wagner (24. - 30. kolo)
2011/12 - René Wagner (1. - 10. kolo), Róbert Kafka (11. - 16. kolo), Petr Čuhel (17. - 30. kolo)
2012/13 - Petr Čuhel (1. - 22. kolo), Ludevít Grmela (23. - 30. kolo)
2013/14 - Ludevít Grmela (1. - 7. kolo), Václav Kotal (od 8. kola)
2014/15 - Václav Kotal
2015/16 - Václav Kotal
2016/17 - Svatopluk Habanec
2017/18 - Svatopluk Habanec (1. - 4. kolo), Richard Dostálek a Lukáš Přerost (5. - 9. kolo), Roman Pivarník (od 10. kola)

Pohárová minulost

V nejuznávanějším a nejprestižnějším evropském poháru – Poháru mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů) – startovalo Brno jedenkrát. Po zisku mistrovského titulu hrálo PMEZ v sezoně 1978 / 79. Vypadlo sice již ve druhém kole, ale zato neokusilo hořkost porážky. V úvodním kole Brňané vyřadili maďarského mistra Dózsu Ujpest po remíze 2:2 v Brně a vítězství 2:0 na půdě soupeře. Ve druhém kole narazila tehdejší TJ Zbrojovka na polskou Wislu Krakov. Doma znovu remizovala 2:2 a na stadionu v Krakově uhrála pouze remízu 1:1. Uplatněním pravidla, že při rovnosti skóre vzájemných utkání postupuje mužstvo, které vstřelilo více branek na hřišti soupeře, byli Brňané vyřazeni.

V další sezoně hrála Zbrojovka Pohár UEFA (1979 / 80) a přešla postupně přes BK Esbjerg, Keflavík a Standard Lutych až do čtvrtfinále, kde ji vyřadil pozdější vítěz Eintracht Frankfurt. V sezoně 1980 / 81 hrála Zbrojovka znovu Pohár UEFA a v prvním kole zdolala VÖEST Linec. Jenže ve druhém kole ji zastavil Real Sociedad San Sebastian.

V létě 1982 vyhrála Zbrojovka svou skupinu Interligy (jediné dvě ztráty za remízy s polským Zagłebie Sosnowiec, další účastníci Plastika Nitra a ZŤS Petržalka), v semifinále soutěže vyřadila Slavii (doma prohra 2:3, venku výhra 4:1) a ve finále hraném 18. června 1982 v Lehnicích u Dunajské Stredy porazila 5:4 na penalty bratislavský Inter, když po 90 minutách bylo skóre 1:1 (Zbrojovku poslal v první půli do vedení Blaha, ve druhém poločase srovnal Tomčák).

Do evropských pohárů se pak Brňané vrátili až po třinácti letech, kdy jako poražený finalista Českého poháru startovali v Poháru vítězů pohárů. Bohužel hned v prvním kole podlehli Bayeru Leverkusen. Kromě dalších vystoupení v poháru Intertoto (1995, 1998, 1999) se brněnští fotbalisté představili v sezoně 1997 / 98 v Poháru UEFA. Ve druhém předkole vyřadili litevský Kaunas, ovšem ve třetím předkole nestačili na rakouský Rapid Vídeň.

V posledních letech, kdy i z Intertota lze postoupit do Poháru UEFA, se o to Brňané pokusili třikrát. V roce 1998 postoupili v prvním kole přes VB Vágur z Faerských ostrovů, ale ve druhém kole je vyřadil Espaňol Barcelona. O rok později skončila cesta brněnských hráčů opět ve druhém kole, kde ztroskotali na FC Basilej. Ještě hůře se týmu z moravské metropole vedlo v ročníku 2002, kdy vypadli už na podzim v prvním kole s izraelským FC Ašdod. Bolela zejména domácí porážka 0:5 v prvním utkání, kterou samozřejmě remíza 1:1 na hřišti soupeře vyvážit nedokázala.

V prvním kole poháru Intertoto v roce 2003 porazilo Brno v prvním utkání doma arménský tým FC Kotajk Abovjan 1:0, v odvetě prohrálo 2:3, takže díky brankám vstřeleným na hřišti soupeře postoupilo do druhého kola. V něm vyhrálo ve Švýcarsku nad prvoligovým (7. místo) FC Thun 3:2 a doma k postupu už stačila remíza 1:1. V boji o postup do semifinále nastoupil 1. FC Brno nejprve ve Francii proti EA Guingamp (7. místo ve francouzské lize) a po smolné porážce 1:2 (rozhodující gól padl v 87. minutě) si postup zajistil domácí výhrou před více než 12 000 diváky 4:2. V semifinále sehrál rovnocenné partie 1:1 doma a 0:2 na hřišti soupeře s vynikajícím klubem ze Španělska FC Villarreal, který pak ve finále zdolal nizozemský Heerenveen. O síle Villarrealu svědčí, že v Poháru UEFA se poté probojoval až do finále.