ROZHOVOR S PARTNEREM KLUBU: František Štourač

B r n o – Na stránkách klubu bychom vám rádi každý měsíc v pravidelném seriálu blíže představili některého z partnerů Zbrojovky. A začínáme tím, který možná nepatří k nejznámějším a nemá své místo na dresu, nicméně jedním primátem se nejspíše pochlubit může. Počtem navštívených zápasů. V dnešním rozhovoru se vám představí František Štourač, spolumajitel advokátní kanceláře Štourač – Benešová.

Prozradíte na úvod něco málo o sobě? Jak jste se k advokacii dostal?
Poměrně netradičně jsem se pro tuto profesi rozhodl již v sedmé třídě, pro mou cestu mne inspiroval poměrně známý americký seriál o Perry Masonovi. Americký advokát, který řešil kriminální případy, měl vlastního detektiva v kanceláři a vyhrával případy zejména nevinných klientů. Takto jsem se tedy rozhodl a bez nějakých odboček jsem se k tomu také dostal. Jak se teď říká a je poměrně oblíbené, kde je vůle, tam je cesta.

Jak byste charakterizoval vaši společnost?
Jsme menší advokátní kancelář, máme devět lidí, z toho sedm advokátů. Snažíme se stále růst, což se nám díky našim úžasným klientům daří. Samotná má práce za poslední roky nabrala spíše manažerských parametrů, v zásadě řeším spíše chod kanceláře a komunikaci s nejvýznamnějšími klienty, než případy. Sám si nicméně stále chci udržet v některých oblastech přehled a krok, proto se stále aktivně věnuji trestní části agendy, kterou naše kancelář má a která mi přijde profesně nejzajímavější. V praxi jsem zjistil, snad mi kolegové a posluchači odpustí, že někdy je lepší obhajovat dobrý mord, než dělat jeden sporný rozvod s dětmi. Každým dnem se ukazuje, že na této pravdě něco je, ač to pro někoho asi zní zvláštně.

Jaké jsou vaše vize a plány?
Dlouhodobým cílem je to, aby klient, který se nám svěří se svými problémy, případně s tím, že chce problémům předejít, nemusel už hledat někoho jiného. Naprosto zásadní je důvěra, tu si u klienta musíte vybudovat a toto se nám s kolegyní od roku 2006, kdy jsem začínal, snad daří. Jsme schopni pomoci ve všech oblastech práva, máme generální praxi, k těm nejsložitějším případům přibíráme externí odborníky, abychom klientovi mohli poskytnout úplný balíček služeb.

Máte kromě advokacie (a samozřejmě fotbalu) ještě jiné zájmy?
Času není nazbyt, i malá kancelář potřebuje hodně času a do toho člověk musí fandit. Rád nicméně investuji do nových společností, startupů, jak se moderně říká. Nemám moc rád akcie a neuchopitelné, cizí věci, rád investuji tak, abych měl přehled a mohl si svou investici pohlídat.

Teď tedy k fotbalu. Vybavíte si ještě váš první zápas na Zbrojovce?
Dotaz jsem čekal a zápas jsem dohledával. Není to tak těžké, snažím se sbírat vstupenky z každého utkání. Nejsem určitě jediný, kdo tak činí – tím zdravím věrného Zbrojováka Radka, který má ještě větší sbírku. První zápas se hrál 25. listopadu 1994, soupeřem byl Cheb a vyhráli jsme 6:0. Renda Wagner dal hattrick, za Lužánkami bylo 20 tisíc diváků. A už tehdy mi to přišlo plné, stoprocentně jsem se u starých hodin mačkal a obdivně jsem se z pravé strany díval na kotel, o kterém se tradovaly různé pověsti. Myslel jsem, že stadion plnější být nemůže, ale čas ukázal, jak vypadá, když je opravdu plný. Tím narážím na slavné zápasy se Slavií či Spartou. Onen zápas s Chebem byl ale zlomový. Úžasná atmosféra, vysoká výhra. Co mi zápas v mých třinácti letech mohl poskytnout, to mi poskytl. Kdo ví, jak by se moje cesta ubírala dál, kdyby první zápas nebyl zrovna tento.

Jak se pak vyvíjela vaše další fotbalová cesta?
Propadl jsem tomu, začal jsme navštěvovat všechny domácí zápasy, později i venkovní. Poměrně rychle jsem se dostal do kotle, zažil jsem fandění a všechno to, co se okolo tehdejšího Boby dělo. S trochou nadsázky vyjmenuji spíš sestavu z oněch let, než ze sezóny 2020/21. V té době bylo zábavy pro teenagera výrazně méně, neexistovala multikina, obchodní centra. V kotli jsme začal bubnovat, objevovaly se náznaky organizovaného fandění, byť choreografie, jak ji známe dnes, moc neexistovala. Kdo to zažil, tak ví, že vrcholem byla spíš neorganizovaná pyroshow, což mi taky učarovalo. Byla to živelná doba, naprosto specifická a úplně mne to pohltilo. Můžu být hrdý na to, že do dnešního dne jsem se prokousal k více než 150 výjezdům a věřím, že už brzy budu u čísla 200. Bohužel na kompletní sezónu už asi nedosáhnu, vždy mi minimálně jeden zápas unikl. Na druhou stranu nepamatuju sezónu, kdy bych navštívil méně než 20 zápasů. Jsem přesvědčen, že zejména na výjezdech Zbrojovka potřebuje tu největší podporu, je potřeba, aby fanoušci vyjeli a podpořili hráče i realizační tým. Vždy jsme měli dobrou fanouškovskou základnu, vždycky o nás bylo slyšet, rozhodně podle mého patříme mezi pět největších táborů v ČR. Aktuálně tomu výsledky neodpovídají, ale co není, bude.

Na který zápas nebo moment vzpomínáte nejraději? A máte ještě jiné oblíbené týmy, třeba mimo republiku?
Nemyslím, že ten první zápas něco překoná. Kromě dalšího titulu, který předpokládám, že brzy bude. Zažil jsem spoustu krásných chvil, i smutných, zejména za posledních deset let, kdy to někdy připomíná boží trest. Ale ono se to vrátí, věřím, že nejhorší jsme si vybrali, ještě sezónu přečkáme a bude lépe. Mé zážitky se pojí s tím, že fotbal vnímám jako společenskou událost, navštěvuji jej s přáteli, kamarády, byť doma již nechodím do kotle. Řadu z nich znám více než 25 let a v každé skupině mám dobré kamarády. Zároveň jsem i fandou fotbalové reprezentace, kde jsem zažil krásné momenty. Nejvýš vyzdvihuji kompletní EURO 2004. Nádherný měsíc v Portugalsku, kdy mi známí závidí účast na utkání s Nizozemskem a litují za účast na utkání s Řeckem. Osobně jsem byl ve Villa Parku přítomen Poborského dloubáčku. Byť jsem přes celý stadion byl přesvědčen, že přestřelil, až pak se ukázalo, že to byl docela pěkný gól (smích). Díky přátelům jsem přímo z plochy sledoval bělehradské derby na Partizanu, což byl poměrně zajímavý zápas a zážitek. Euforie, fanatismus, připomínalo to spíše devadesátá léta, asi stále nekoordinovaná pyroshow. Osobně jsem přesvědčen, že podobné efekty k fotbalu patří, a pokud jsou v koordinované míře, jsem jejich fandou. Nyní vyrážím na sedmé EURO v řadě, na kontě už mám taky více než padesát venkovních utkání, toto mi můj první kamarád právník s červeným diplomem na dráze v Manchesteru nevěří, tímto zdravím Joea. Tímto chci říct hlavně to, že fanoušci na stadion patří, měli by všude jezdit a čerpat inspiraci. Mrzí mne, že vinou covidu jsem si nemohl splnit poslední sen a navštívit derby Boca Juniors – River Plate, kde už jsem měl těsně před koupí letenek. Ale mám tak zatím alespoň jeden nesplněný sen.

Jak vlastně dojde k proměně aktivního fanouška v partnera?
Tato proměna je logická, člověk stárne, byť se cítí mlád, a díky finančním možnostem chce nějakým způsobem pomoci. Alespoň tou troškou, uvědomuji si, že nepatřím k nejvýznamnějším partnerům klubu. Jsem přesvědčen, že peníze pomohou, i jiný způsob podpory. Zbrojovka patří do první ligy, věřím, že i na špici, a měla by hrát evropské poháry. Jinak než s pomocí silných partnerů se to nepodaří. Člověk musí hledat cestu u sebe a ne se dívat kolem sebe. Celkem jednoduše jsem se tedy stal partnerem klubu a věřím, že naše spolupráce nekončí.

Jak zatím svou spolupráci s klubem hodnotíte?
Vnímám to pozitivně, tím bych začal. Vinou pandemické situace jsem prožil z mého pohledu nejhorší sezónu, neměl jsem možnost utkání tolik navštěvovat. Vím, jaké projekty klub plánoval, jakým způsobem se dál chtěl rozvíjet, to se bohužel zabrzdilo. I proto bych rád zůstal partnerem do budoucna. Ať už člověk s některými rozhodnutími nesouhlasí, díváme se na to zvenku, málokdo vidí chod klubu zevnitř a všechno není černobílé. Jsem přesvědčen, že některé věci se dají udělat lépe, ale fotbal je jako každý sport především o penězích a sehnat peníze na sportovní aktivity je stále těžší. Je prostě potřeba jít příkladem. Ony dva roky mi přinesly nový pohled na fungování klubu, cítím progres a věřím, že když se kriticky vyjádřím, bude to mít na chod klubu kladný vliv. A že výsledky se zlepší natolik, že Brno bude nejšťastnějším městem na zemi a budeme plánovat, kdy naskáčeme do kašny na Zelňáku.

Když odbočíme od Zbrojovky, co říkáte situaci v českém fotbale, naposledy třeba volbě nového předsedy?
Nedíval jsem se na přenos, ale vím, jací byli kandidáti, ze své pozice jsem měl nějaké informace. Ukáže až čas, jestli nový předseda uklidí a zamete dostatečně, ne že se všechno zamete pod koberec. Situaci kolem našeho fotbalu vnímám bohužel negativně. Je děsivé, že tím, jak se člověk postupně zapojuje, zjišťuje věci, které se mu nelíbí. Vezměte si baráž. Byl jsem pracovně mimo republiku a zápas sledoval jen na mobilu, a nechtěl jsem věřit tomu, co jsem viděl. Když pak vypluly na povrch odposlechy, potvrdilo se, že se dělo to, co si každý fanoušek myslel, a že to prostředí pořád není zdravé. A nebude, dokud se z toho bude dělat byznys.

Jaká máte očekávání od nadcházející sezóny?
Očekávám titul, ale ten nebude, když jsme v druhé lize. Čekám tedy postup z prvního tymplu, přeju si jej a budu doufat. A k tomu ideálně ještě UEFU, protože je tu přece pohár a proč bychom ho nemohli vyhrát (smích). Jak říkají fotbalisti, věřím, že se bude jezdit po zadku a prostě se to vykope.

A jak se bude vyvíjet vaše spolupráce s klubem?
Řešíme v první řadě oživení poločasové soutěže, pokud bude povolena. Na každý domácí zápas věnujeme poukaz na naše služby ve výši pěti tisíc korun. Doufám, že to nepovede fanoušky k tomu, aby vytvářeli kauzy, služby totiž můžeme poskytovat i v oblastech, které nikomu neubližují (smích).

Máte pro partnery a fanoušky na závěr nějaký vzkaz?
Vzkazuji, že klub si podporu zaslouží. Je potřeba vydržet a přidat ruku k dílu. Víme, že Zbrojovka by měla být více sexy, než je teď. Řada lidí říká, že bez stadionu to nepůjde, jiní zase, že bez výsledků nebude stadion. Vytváří se tu Hlava XXII a začarovaný kruh. Jak říkají fotbalisti, jdeme zápas od zápasu a musíme vydržet. Vybrali jsme si zkrátka delší, ale zato horší cestu (smích).

Díky a ať se daří!