Glasgow nás patnáct minut nepustil ze šestnáctky, vzpomíná Michal Šmarda

Glasgow nás patnáct minut nepustil ze šestnáctky, vzpomíná Michal Šmarda

B r n o - V zápasovém bulletinu jste si při utkání s Duklou mohli přečíst obsáhlý rozhovor s Michalem Šmardou, asistentem kouče Kotala. Pro všechny, kterým se program nedostal do rukou, nabízíme tradičně přepis tohoto rozhovoru.

Věrný a oddaný fotbalu. Tak by se dal zjednodušeně charakterizovat asistent kouče Kotala – Michal Šmarda. Za svou bohatou kariéru to prokázal mnohokrát, zažil úspěšné zápasy, pomáhal získat trofeje, válčil na evropských kolbištích, ale prožil si i sportovní zklamání. O tom všem je dnešní rozhovor.

Jak a v kolika letech jsi s fotbalem začínal?
Na první trénink jsem šel relativně pozdě, někdy v páté třídě. Do té doby jsem totiž hrál hokej. Fotbal jsme samozřejmě v létě hrávali taky, jako každý. Trénovalo se v Rudé Hvězdě Hradec na škváře, to už dnes někteří ani neznají.

Dnes se žehrá na umělku, ale taková zadřená škvára, to taky stálo za to.
Škvára pod kůží není nic moc, ale někdy v zimě, když byla dobře udržovaná, byla lepší než dnešní umělky. A když napadl sníh, byla to na škváře legrace.

Co tě vedlo k přesedlání z hokeje na fotbal?
Jeden čas jsem stíhal oboje, ale tak v sedmé, osmé třídě to už moc nešlo. Rozhodla především postava, byl jsem menší, to je pro hokej nevýhoda.

Na druhou stranu – některé návyky z hokeje se jistě mohly hodit?
To stoprocentně. Člověk to využije třeba v soubojích, nebojí se rány, umí se zpevnit. Obecně je dobré rozvíjení všestrannosti, zátěž jiných svalových skupin. Doporučil bych to i dnes, každý sport je dobrý.

Na jakém postu jsi v kariéře začínal?
Na stoperu. I když jsem byl malý. Trenér Škorpil na mně vždycky volal ‚Šmausi, už jedou!‘ a já odpovídal, že vidím. Moc nevěřil, říkával mi, že přes psa nevidím autobus (úsměv). Ale i se svou postavou jsem asi měl nějaké dirigentské schopnosti, hodně věcí a situací se dá vyřešit hlasem a koučováním.

Míval jsi nějaký vzor?
Spíš pak později Maldiniho, to už jsem hrál na levém kraji. To byla velká kvalita. Sledovali jsme samozřejmě různé turnaje, Brazílii, Itálii, to byly oblíbené výběry.

S Hradcem byla tvá kariéra spojená poměrně dlouho.
V osmnácti jsem tu začal hrát ligu. Tehdy se postoupilo a pak se nejvyšší soutěž hrála nepřetržitě šest, sedm let. Až v roce 96 jsem odešel do Olomouce. Chtěl jsem se posunout trochu dál, protože s Hradcem se hrálo většinou o záchranu, chtěl jsem změnu. Pamatuju si, že ředitele tehdy dělal pan Kotal, se kterým jsem jednal o případném prodloužení smlouvy.

Z tohoto období vzpomínáš asi nejraději na účast v pohárové Evropě, že?
To bylo nejvíc, takový bonbonek. Jak už jsem říkal, jinak se hrálo o záchranu, ale pod trenérem Pálkou jsme vyhráli pohár a rok poté tak hráli Pohár vítězů pohárů. To už nás koučoval Luděk Zajíc, současný šéftrenér mládeže Zbrojovky. Přešli jsme přes Vaduz (Šmarda jednou skóroval – pozn. red.) a FC Kodaň, na penalty nás vyřadilo moskevské Dynamo. Ten poslední zápas jsem bohužel nehrál pro dvě žluté karty.

V Hradci tehdy řádili Samec, Černý… Kdo Další? Vráťa Lokvenc?
Ten už ne, ten odcházel do Sparty dříve. Pavel Černý se zrovna v roce 1995 do Hradce vrátil. Nebyl to špatný tým.

Ale Olomouc byla v tomto ohledu asi lepší, byť v pohárech tou dobou velkou díru do světa neudělala.
Sigma hrála tehdy na špici, i proto jsem tam chtěl. Je pravda, že z poháru UEFA nás celkem rychle vyřadil Krakov, to se moc nepovedlo. Ale angažmá v Olomouci mě pak dostalo do Sparty. Bohužel po přestupu jsem se dvakrát po sobě hloupě zranil v nejméně vhodnou dobu a přišel tím o velké zápasy v Lize mistrů.

O co přesně šlo?
V létě jsem si zlomil zánártní kůstku, pak v zimě se mi zranění obnovilo. Přitom předtím jsem od trenéra Ščasného cítil důvěru, do Mnichova odešel Čížek, na můj post byl adeptem ještě Petr Gabriel. Ale přišlo to znovu… Nedalo se nic dělat, takový je fotbal a zranění k němu patří.

Přesto se ti povedlo ve Spartě rozšířit sbírku trofejí.
Mám s ní mistrovský titul, v té sezoně jsem hrál asi čtrnáct zápasů a dal čtyři góly. Jeden z nich tuším Lubošovi Přibylovi v Brně.

Po Spartě přišlo ještě několik angažmá, které z nich řadíš nejvýš?
Asi Žižkov. Do poslední chvíle jsme bojovali o titul, přišli jsme o něj asi pět minut před koncem. To spolu s tím sparťanským zraněním a pak sestupem v Hradci řadím mezi tři největší sportovní zklamání. Ale byly to hezké roky, vyhráli jsme pohár, hráli dvakrát v Evropě.

A při druhé účasti to bylo slušné haló, když podceňovaná Viktorka vyřadila Glasgow Rangers.
Rok předtím jsme vypadli s Innsbruckem, proti Glasgow se nám moc nevěřilo, ale doma jsme vyhráli 2:0. U nich jsme dva góly dostali, v prodloužení přišel třetí a publikum už slavilo. Jenže Marcel Lička snížil a ten výsledek jsme už udrželi. Nebylo to lehké, druhou patnáctiminutovku jsme se v podstatě nedostali ze šestnáctky. Do vápna lítal míč za míčem, standardky, centry, ale povedlo se. Pak nás vyřadil tuším Betis Sevilla. Ten zápas v Glasgow řadím v pohárech asi nejvýš, přece jen tam bylo 55 tisíc lidí, parádní atmosféra.

Kariéru jsi ukončil poměrně pozdě, v necelých osmatřiceti. Bylo to těžké rozhodování?
Hodně. Cítil jsem se výborně, lidé mi říkali, ať klidně ještě hraju. Ale roli tehdy hrálo zklamání, že jsme s Bohemkou sestoupili, a v tu chvíli přišla nabídka z Hradce. Zvažoval jsem dlouho, zda ještě rok dva hrát, nebo to odříznout a začít jako trenér novou kariéru. Po zralé úvaze jsem vybral druhou možnost, ale na rovinu říkám, že jsem to kousal dlouho, snad půl roku. Bylo to hodně těžké, hlavně před zápasy. Člověk kolikrát vidí, že by asi ještě mohl. Ale pak jsem se s tím vyrovnal a uvědomil si, že prostě začala jiná etapa.

A také spolupráce s koučem Václavem Kotalem.
V Hradci jsme začínal jako asistent Oldy Machaly, ale tým neměl takové výsledky, jaké si představoval. Došlo ke změně a přišel pan Kotal. Od té doby jsme trénovali v Hradci, Jablonci a teď tady.

Dvě ze tří angažmá jsou – na tuzemské poměry – poměrně dlouhé, a tím pádem skoro až raritní.
Vážíme si toho, protože být u jednoho mužstva takhle dlouho se opravdu nepoštěstí pokaždé. Fotbal je vrtkavý.

Táhne tě to ještě na hřiště? Pokud vím, v Hradci jsi dokonce naskočil do přípravného utkání.
To bylo na soustředění v Turecku (úsměv). Rád si s kluky zatrénuju nebo zahraju, doplním počet. Fotbal mám rád, vnímám to pořád tak, že je to především hra. Když se poctivě trénuje a maká, může se i prohrát.

Tím, že s trenérem oba pocházíte ze stejného koutu republiky, spolu asi trávíte opravdu hodně času. Jak náročné je třeba časté dojíždění?
Jsou to nějaké tři hodiny cesty. Když to sečtu za ty tři roky a přidám k tomu rok v Jablonci, už z toho nějaká hodina, den a měsíc v autě vychází (smích). Patří to k tomu. Při řízení se střídáme, bavíme se o fotbale, ale nejen o něm, o různých věcech. Někdy se s námi sveze Pardubák Luboš Přibyl.

Jakým stylem probíhají vaše debaty? V klidu, nebo spíše italskou metodou?
Žádná divočina, spíš konstruktivní debata. Platí ale, že poslední slovo má vždy hlavní trenér.

Není tajemstvím, že sám ještě aktivně hraješ za Předměřice. Jak často?
Když termín dovolí. Je to 1.B třída, hrává se většinou v sobotu, takže to často nevychází. Většinou je to tak, že za půlrok si zahraju tři, čtyři zápasy.

Můžeš ze své pozice porovnat fotbal z let devadesátých a dnešní?
Hlavní rozdíl vidím v konkurenci. Zažil jsme ještě federální ligu, kde byla opravdu vysoká. Pár týmů je kvalitních a zbytek ligy se liší spíš v maličkostech, zápasy jsou spíše o bojovnosti, každý duel je na hraně. Ubývá celkově hráčů, schopných dát hře myšlenku a nějaký nestandardní prvek. Dovolím si tvrdit, že někteří hráči mohou být rádi, že v kabině vůbec mohou sedět. Ale není to jen problém českého fotbalu. Hráčům často říkám, že by si hlavně měli vážit toho, že mohou fotbal hrát a živit se tím. Fotbal je krásná práce, kariéra je krátká a je potřeba tohle mít na vědomí.

Poslední otázka – jméno Šmarda je ve fotbale známé, i tatínek dlouho a úspěšně trénoval. Bude rodinná tradice pokračovat?
Syn taky hraje, nebo spíš chytá, cpe se do brány (úsměv). Zatím v Předměřicích.

Díky za rozhovor a ať se daří!

další články

Program týmů Zbrojovky v týdnu od 18. do 24. října
A-tým
19.10.2021 | Martin Lísal

Program týmů Zbrojovky v týdnu od 18. do 24. října

B r n o - Zbrojováci míří o víkendu do Třince, béčko přivítá Havlíčkův Brod a dorostence čekají...
U9: Zbrojováci zvítězili na mezinárodním turnaji v Polsku!
Mládež
19.10.2021 | Martin Lísal

U9: Zbrojováci zvítězili na mezinárodním turnaji v...

C h e l m e k - Mladí Zbrojováci z kategorie U9 se o víkendu zúčastnili silně obsazeného...
Béčko poprvé ztratilo, remizovalo ve Žďáru
B-tým
17.10.2021 | Martin Lísal

Béčko poprvé ztratilo, remizovalo ve Žďáru

Ž ď á r n a d S á z a v o u - Fotbalisté brněnského "béčka" v jedenáctém utkání sezóny poprvé...