ROZHOVOR Z PROGRAMU: Zdeněk Valnoha

B r n o - Součástí zápasového programu byl při nedělním duelu i rozhovor se Zdeňkem Valnohou. Někdejší hráč Zbrojovky a současný trenér dorostu nedávno oslavil padesáté narozeniny, přepis rozhovoru vám nyní nabízíme i na webu.

Pro dnešní rozhovor jsme vybrali hráče, který za Zbrojovku odehrál spoustu krásných zápasů a vstřelil v nich 26 ligových branek, góly sázel také v Poháru UEFA. A nedávno oslavil krásné padesáté narozeniny. Asi jste už poznali, že je řeč o Zdeňku Valnohovi, který dnes zavzpomíná na svou bohatou kariéru.

Kdy kde jsi začínal s fotbalem a kdo tě k němu přivedl?
Začal jsem hrát v šesti letech v rodných Opatovicích u Rajhradu. Byli jsme tři sourozenci, samí kluci, a k fotbalu nás přivedl táta, který nás i trénoval. Od šesti do dvanácti let jsem hrál za Opatovice, většinou se staršími kluky, což mě hodně posouvalo. Pak jsem přestoupil do Královopolské a v sedmnácti do Zbrojovky.

Míval jsi v dětství nějaký vzor? Doba byla trochu jiná, zápasů v televizi bylo výrazně méně, vybavíš si třeba nějaký velký turnaj, který bys jako dítě sledoval?
Za naší doby jsme každý měli nějaký vzor, i když nebyly sociální sítě, počítače a neviděli jsme každý zápas jako teď. V televizi byly větší turnaje, mistrovství v Mexiku a podobně. Nizozemci byli výborní, Gullit, van Basten. Jeho gól ve finále skoro z brankové čáry byl nezapomenutelný, to byl asi můj největší oblíbenec. A pak samozřejmě Francie, Německo, Argentina, Brazílie. Ale kdybych měl jmenovat jednoho, asi by to byl ten van Basten.

Jak jsi prožil fotbalovou vojnu? Bylo to v Táboře spíš pohodové a hodně fotbalové, nebo klasické služby a podobně?
Narukoval jsem měsíc po osmnáctých narozeninách do Tábora, šlo nás ze Zbrojovky asi šest. Byla to největší škola, životní i fotbalová. Rok a půl jsme hráli třetí ligu, jezdili jsme i na Duklu hrát modelované zápasy. Se mnou narukoval třeba Pavel Nedvěd, byl s námi ten měsíc přijímače, dále kluci z Ostravy a dalších klubů. Co se týče života, začal jsem se starat sám o sebe, každé ráno jsme museli vstávat a starat se o mazáky, nosit snídaně a podobně. Po všech stránkách nás to hodně posílilo, paradoxně bych to doporučil všem mladším klukům.

V Brně jsi prožil dvě období, předpokládám, že raději vzpomínáš na to první. Došlo ti tehdy, že se píše výjimečná kapitola nejen brněnské, ale vlastně i ligové fotbalové historie, a že takové návštěvy se už nikdy nejspíš nebudou opakovat? Nebo si to člověk uvědomil až zpětně?
To první období bylo určitě mým nejlepším fotbalovým obdobím. Začal jsem za trenéra Táborského, který mě vytáhl z juniorky. Pak jsem začal pravidelně nastupovat ve skvělém kolektivu, složeném z odchovanců, které doplnilo pár hráčů odjinud. Byli jsme skvělá parta, scházeli jsme se i po zápasech na večeři a na pivu. To se odráželo i na výsledcích, podle mého jsme hráli jeden z nejlepších fotbalů v té době a po éře mistrů ligy to bylo druhé nejúspěšnější období Zbrojovky. Samozřejmě i na návštěvy vzpomínám, hlavně na tu nejvyšší proti Slavii. I když jsem se v tom utkání zranil, je to nejhezčí vzpomínka. Nevěřil jsem tehdy tomu, že už se to asi nebude opakovat, a teď s odstupem jsem vděčný, že jsem u toho mohl být. Byla to ojedinělá doba. Druhé období bylo trochu horší, první rok byl ještě fajn, ale druhý už to nebylo ono. Zažil jsem stěhování na Srbskou, kdy jsme si říkali, že za pět let se vrátíme. Tajně jsme doufali, ale uběhlo tolik let a pořád se nic neděje.

S kým z bývalých spoluhráčů se nadále potkáváš?
Setkáváme se alespoň jednou nebo dvakrát do roka, třeba při benefičních zápasech staré gardy. Pravidelně se setkávám s hráči, kteří trénují ve Zbrojovce, ať je to Patrik Siegl, Radim Vlasák. Nesmím zapomenout na Pepu Hrona, je neuvěřitelný. Trénoval, už když jsem byl v dorostu, klobouk dolů. Jako nejstarší mi dělá kafe, má takové privilegium (úsměv).

Máš v hlavě ještě vzpomínky na zbrojovácký titul? Přece jen ti bylo teprve pět let.
Právě, titul si díky tomu moc nepamatuju. Spíš vím z vyprávění, jaké to bylo. Ať už od Pepy Hrona, Karla Jarůška a dalších. Musela to být krásná doba. Je škoda, že další titul nepřišel, byl bych rád, kdyby se to opakovalo, stejně jako za nový stadion. Zažil jsem obrovské návštěvy Za Lužánkami i ve druhé lize, průvody před zápasem a po něm, krásná doba.

Měl jsi možnost hrát v zahraničí, nebo opravdu první možností byl až Kypr?
Přesně vzato bylo první Slovensko, ale to bylo velice krátké. Pak jsem se vrátil na Moravu, kde jsem ve Znojmě chtěl hlavně hrát a hledat si nové angažmá. A nabídl se Kypr. V Nikósii jsem hrál první ligu, na to vzpomínám velice rád. Skončili jsme čtvrtí za silnými týmy.

Jak to na Kypru vypadalo po fotbalové stránce, a jak po soukromé? Je to pohodové místo k žití se středomořskou atmosférou, nebo spíš Balkán?
Fotbalově to vypadalo dobře, i když Kypr tehdy byl vyhlášený spíš jako prodloužená dovolená. Ale já jsem to tak nevnímal. Týmy byly kvalitní, většinou pět, šest domácích hráčů, doplněných o cizince. Hráči to byli z celého světa, v našem týmu jich bylo patnáct nebo šestnáct. Němec, Armén, slovinský gólman, který chytal na mistrovství světa, Kolumbijec a spousta dalších. Náš klub nebyl slavný, ani divácky tak silný, ale dařilo se nám. Pak jsem hrál ještě druhou ligu, hráli jsme o postup, ale ten nám utekl. Pak jsem podepsal novou smlouvu s nováčkem druhé ligy, postoupili jsme, ale už jsem dál nepokračoval. Dnes už ten klub myslím ani neexistuje. Co se týče života mimo fotbal, pořád na to vzpomínám, dva a půl roku života u moře, to byl můj sen. Poslední půlrok jsem k fotbalu měl i práci, například jsem vozil lidi na letiště, zdokonalil jsem se v jazycích. U nás je všechno hektické, tam je všechno siga siga, pomalu pomalu. Peníze nikdo neřešil, na všechno byl čas. Takový pohodový život. Teplo, moře, sluníčko, první naše dcera tam chodila do školky.

Jak to máš s trenéřinou? Naplňuje tě práce u mládeže, nebo bys případně někdy zkusil rád i něco jiného?
V tuto chvíli jsem zcela spokojený. Nějakým způsobem jsem si prošel od malých žáků ve Vojkovicích, kde jsem i hrál, pak jsem pomáhal i u dorostu. Dále jsem trénoval ve Svratce Brno, v Tišnově, kde jsme s muži postoupili do divize a vedli ji. Pak se ale stalo, co se stalo, prezident klubu odešel a klub se odhlásil. Přešel jsem do Sparty Brno a následně do Zbrojovky, kde jsem doposud. Aktuálně vedeme tým U17 a neplánuju nějakou změnu. Práce mě naplňuje, v Brně je to na profesionální bázi a máme dobrý trenérský kolektiv, rozumíme si, je mezi námi shoda. Baví mě to a chtěl bych u toho zůstat co nejdéle. Když vidím, jak se ti kluci za rok vypracují, vyrostou, zpevní se, zlepší se fotbalově a technicky, tak mě to opravdu naplňuje.

Na který gól z tvých 25 ligových a 3 pohárových vzpomínáš nejraději? Nebo jich je víc?
Rád vzpomínám především na pohárové, proti Kaunasu jsem dal doma dvě branky, jednou jsem přehodil gólmana z větší dálky. A samozřejmě vzpomínám i na ten kuriózní gól, kdy jsme slavili a soupeř z protiútoku skóroval. V lize asi nevím, možná ten proti Spartě je docela vyhlášený, kdy jsem obešel čtyři hráče a skóroval. Ale těch gólů jsem nedal zase tolik, byl jsem na hřišti od jiné práce, spíše jsem je chystal.

Věřili jste po brance na 2:0 proti Rapidu ještě v postup? Jestli se nepletu, chyběly tři góly, ale zbýval už jen poločas.
Po debaklu 1:6 jsme moc nevěřili, ale dali jsme si do hlav, že je to další zápas, chtěli jsme za každou cenu vyhrát před diváky. Vyvíjelo se to velice dobře, předtím dával Milan Pacanda. Další jsme už nepřidali, ale diváky jsme snad přesvědčili, že fotbal hrát umíme. Na Rapidu se bohužel ukázala naše nezkušenost.

Máš mimo fotbal nějaký koníček, kterým bys trávil čas?
Na koníčky v kariéře moc času nebylo, začal jsem to dohánět. Hrál jsem amatérskou soutěž, trénování, všelijaké míčové sporty, s ničím nemám problém. Jdu si zaběhat, nemám problém si zahrát tenis, rád odpočívám, pustím si dobrý film. Chodím do přírody, do Tater, mám rád hory. Poznávám věci, na které jsem v kariéře neměl tolik času, dělám si život hezčí, což člověk při kariéře nestíhal. Snažím se to dohnat, věnovat se i dětem, ale samozřejmě sportem žiju dál.

Díky za rozhovor a ať se daří!