ROZHOVOR Z PROGRAMU: Vlastimil Hrubý

B r n o - Součástí bulletinu pro utkání s Libercem byl také rozhovor s brankářem Vlastimilem Hrubým. Jeho přepis si nyní můžete přečíst na webu.

V dnešním bulletinu se vám představí nejzkušenější z letních posil – sedmatřicetiletý gólman Vlastimil Hrubý. Ten se do Zbrojovky v létě de facto vrátil, působil tu v mládeži. Následně chytal první ligu za Znojmo a Jablonec, nyní je tedy zpět v Brně a kromě gólmanské role pomalu přebírá i tu trenérskou. Nejen o tom tedy byla řeč v následujícím rozhovoru.

Jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Začínal jsem v rodné Miroslavi v sedmi nebo osmi letech.

A jak se vyvíjel tvůj post? Kdy přišel posun do brány?
Od začátku jsem stál v bráně, protože v Miroslavi tehdy nebyl žádný brankář a navíc můj táta taky chytával. Byl jsem tím pádem rozhodnutý, že do té brány půjdu také. Nevadilo mi to a od narození jsem to měl jasně nalajnované (smích).

Co se s tvou kariérou dělo dál?
V Miroslavi jsem dokončil žákovská léta a do dorostu jsem šel do Zbrojovky, kde byl trenérem shodou okolností současný sekretář mládeže, pan Juračka. Pak ještě Petr Čuhel, a to byli asi tihle dva, kteří mě vedli v dorostu.

Vybavíš si někoho ze spoluhráčů, kdo to taky dotáhl do ligy?
Z mého ročníku to byl Filip Chlup, který hrál chvíli ligu. O rok starší byl Martin Kuncl, mezi mladšími si pak vybavím silný ročník 87, Kalouda, Střeštík a další.

Ve Zbrojovce jsi zapsal do statistik pár zápasů za béčko, pak přišlo stěhování?
V béčku jsem chytal nějaké dvě sezóny ve druhé lize. Pak jsem šel hostovat do Kohoutovic, které tehdy hrály třetí ligu, potom do Bystrce a pak už přišlo Znojmo.

Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, cos mohl učinit?
Beru to tak. Skončil jsem v Bystrci a neměl jsem žádný tým, Znojmo se tenkrát ozvalo. Asi to byl správný krok, nastartovali jsme tam historicky nejlepší období. Bylo to fajn.

Často se tehdy říkalo, že kdyby Znojmo hrálo doma, zachránilo by se. Souhlasíš?
Něco pravdy na tom asi je. Ze začátku to byl boom, jezdilo kolem čtyř tisíc lidí, ke konci jsme pak už hráli před prázdnými tribunami. Asi bychom doma nějaké zápasy zvládli lépe, možná bychom se zachránili, možná ne.

V paměti mi utkvěl především zápas v Příbrami, kolem kterého bylo tehdy hodně emocí.
Přitom paradoxně v tom samém utkání měla Příbram kopat penaltu, která byla podle mého stoprocentní. Tu rozhodčí nepískl a pak na konci přišla ta situace… Poslední minuta, my jsme vedli 1:0. Příbram házela aut, posunuli si to snad o dvacet metrů a pak mě složil kolega Hruška, to už patřilo spíš do rugby. Příbram vyrovnala a my jsme přišli o výhru, která by nám dala větší naději.

A taky si vybavím zápas s Jabloncem, který jste v Brně porazili. Myslíš, že díky tomu utkání měl pak Jablonec takový zájem na transferu?
Doma jsme vyhráli 4:0, v Jablonci jsme hráli 5:5, což byl neuvěřitelný zápas (smích). Vyloženě pro gólmany. Ale myslím, že jen tyhle zápasy roli asi nehrály. Byl jsem rád, že Jablonec má zájem, protože to byla šance zůstat v první lize. Ale nehádal bych, že tam zůstanu osm let.

A většinu z této doby ti patřila pozice jedničky. Takže po všech stránkách úspěšné angažmá?
Jedničkou jsem se stal v podstatě hned a vydržel jsem v bráně z těch osmi let šest a půl. Potom přišlo zranění, Jablonci se dařilo a trenéři už do toho nechtěli sahat. Od té doby jsem dělal dvojku. Zachytal jsem si i v pohárech, takže je na co vzpomínat.

Na které zápasy vzpomínáš nejraději?
V první řadě zápas v Kodani, kde nám nikdo po domácí porážce nevěřil a my jsme tam dokázali vyhrát a postoupit. Tím jsme dostali Ajax, kde jsme prohráli penaltou. Poprvé v životě jsem viděl tak velký stadion. Kapacita 50 tisíc, lidí přišlo 35 tisíc, neslyšel jsem na půl metru. Při odvetě doma jsme poprvé a naposledy vyprodali domácí stadion, Ajax hrál v oslabení, ale my jsme neproměnili penaltu a nedotáhli jsme zápas alespoň do prodloužení. Pak za dva roky jsme ale byli třetí v lize a díky koeficientu, který byl ten rok vysoký, jsme hráli skupinu Evropské ligy.

A to obsahovalo i výlet do Kazachstánu.
Krásný výlet (smích). Měli jsme Dynamo Kyjev, Rennes a Astanu. Šest a půl hodiny letadlem. Byl říjen a byl tam časový posun, my jsme se rozhodli si nechat český čas, takže sluníčko jsem tam viděl snad dvě hodiny denně. Asi to ale bylo lepší než se přeorientovat na zdejší režim, šlo jen o pár dní a o samotný zápas, stejně jsme byli jen na hřišti nebo na hotelu.

Angažmá v Jablonci mělo asi jednou vadu v podobě dojíždění, že?
To bylo náročné. Když byla normální sezóna, byl jsem u rodiny třeba čtyřikrát. Na druhou stranu moje i manželčina rodina jezdila hodně za námi, zajímala je příroda, hory. Kdyby někdo chtěl, celé Severní Čechy mám projité, můžu dělat průvodce (smích).

Ve Zbrojovce máš zatím jeden soutěžní start. Pomoc béčku byla tvým rozhodnutím, nebo to byl plán trenérů?
Tehdy se hrálo proti prvnímu a trenéři přišli s tím, že je důležité, aby béčko udrželo kontakt s čelem. Já jsem s tím neměl problém, což jsem deklaroval dopředu, chytat budu, kdykoliv bude potřeba. Bylo nás tam z áčka víc a bylo to poznat.

Na zápasy áčka jezdíš, nebo je sleduješ jen v televizi?
Na domácích jsem byl vždycky, vyjma Sparty, to jsem byl nemocný. Venku jsem byl třeba v Jablonci, ale jindy to sleduju spíš v televizi, protože cestování není snadné a můj program je docela nabitý.

S tím souvisí další otázka. Jak to zatím jde s tvým trénováním?
Minimálně jednou týdně mám dorost, záleží na tom, jak se domluvíme s trenérem Hronem. Někdy to bývá víc tréninků. Navíc teď, když je Radim Vlasák po operaci, chodíme pomoci i akademii. Takže když se to sejde, mám třeba trénink s áčkem, odpoledne pak dorost a ještě potom akademii, to bývá časově náročnější. Ale s tím jsem do Brna šel a není to nic, co by nešlo zvládnout. Je to taková přelomová sezóna, kdy je prioritou pořád áčko, kde jsem na 99 procentech tréninků.

V dorostu máš tedy pod sebou i gólmana Hložánka?
Je to opravdu velký talent a záleží teď hlavně na něm, jak se k tomu postaví. Od nás samozřejmě bude mít veškerý servis. Oba kluci Hložánkovi to mají našlápnuté dobře.

Jaká je spolupráce s žijící legendou, trenérem Hronem?
Já si ho ještě pamatuju, když jsem trénoval pod ním osmnáct let zpátky. Je tu pořád, je hrozně dobře, že v tom pokračuje a má pořád elán a chuť tu práci dělat dál. Je to neuvěřitelné.

Ještě jsme zapomněli na jeden zápas, který jsi odchytal – proti přípravkám. Koho napadlo, že vlezete do brány všichni tři?
Ani nevím, nějak jsme se zkrátka domluvili (smích). Byla to zábava, pojali jsme to takhle. Pro děti tohle jsou fajn akce, hodně takový kontakt potřebují.

Kromě fotbalu a rodiny asi čas na jiné koníčky nebývá, že? Netajíš se tím, že máš hodně práce na baráku.
Tam trávím většinu volného času, už se mi o tom i zdá. Hodně se toho udělalo, ale práce zbývá pořád hodně. Bydlíme nějakých 30, 40 kilometrů od Brna, takže i dojíždění je relativně v pohodě. Jen je někdy komplikace, když musím projet přes celé Brno, ale ještě jsem různé zkratky nezapomněl.

Na Wikipedii je zmínka o tvé přezdívce Oliver, to je aktuální?
To platí jen ve Znojmě. Tam mi tak říkali podle podoby s Oliverem Kahnem. Ale jinde se to neujalo, takže jen když přijedu do Znojma, říkají mi tam tak.

Na fotbal se kromě Zbrojovky stihneš podívat?
Maximálně občas na Jablonec a teď naposledy jsem sledoval chvíli derby, jinak není čas ani moc chuť. Že bych u toho seděl každý den, to ne.

Míval jsi v mládí nějaký vzor?
Míval, nejprve Schmeichela a pak van der Sara, oba gólmany z Manchesteru, kterému jsem fandil.

Díky za rozhovor!