ROZHOVOR Z PROGRAMU: Tomáš Trucha

B r n o - Na stránkách zápasového bulletinu při utkání s Karvinou jste si mimo jiné mohli přečíst rozhovor s asistentem kouče Pivarníka, Tomášem Truchou. Jeho přepis vám nyní nabízíme na webu.

Představte si tu situaci – v klidu skončíte trénink, když vám zavolá někdejší parťák. A nabídne vám místo asistenta v Bohemce – s tím, že se máte druhý den hlásit na tréninku. Háček je v tom, že se zrovna nacházíte v Kapském Městě, které je vzdušnou čarou od Prahy devět tisíc kilometrů.

Přesně tohle zažil ve svém bohatém fotbalovém životě Tomáš Trucha, šestačtyřicetiletý asistent kouče Pivarníka. Bylo toho ale mnohem víc - jak zjistíte v dnešním rozhovoru.

Tomáši, jaké byly tvé fotbalové začátky?
S fotbalem jsem začínal v menším olomouckém klubu. Od nějakých čtrnácti let až do dorosteneckého věku jsem pak byl v Sigmě, odkud jsem přešel do současného HFK Olomouc.

Poměrně brzy se ale tvoje kariéra zlomila v tu trenérskou. Jak k tomu došlo?
Já hrával fotbal na úrovni třetí ligy, do toho jsem studoval vysokou školu a zároveň ještě začal trénovat. V tu chvíli přišla křižovatka – trenér mne oslovil s tím, že si musím vybrat, jestli dál hrát, nebo trénovat. Vzhledem k tomu, že jsem obdržel nabídku stát se profesionálním trenérem Sigmy, jsem si zvážil pro a proti, promyslel možnosti a poté se začal naplno věnovat trenérské dráze. Se vším, co k tomu patří, tedy včetně studia licencí. Sigma byla z hlediska mládeže jedním z TOP klubů, proto jsem se rozhodl jít touto cestou.

Ovšem jako olomoucký rodák jsi Hanou opustil v poměrně útlém věku a už se nikdy nevrátil.
To je pravda. Při trénování jsem došel až do dorostu, pak přišel přesun do HFK Olomouc, kde jsem se poprvé potkal s Romanem Pivarníkem. Následně jsem se přes Mikulov dostal k dorostu u pana Pelty v Jablonci.

A poté došlo k menšímu přerušení trenérské dráhy a přesunu na tu funkcionářskou, konkrétně do Baníku. Jaká to byla zkušenost?
To byla taková odbočka. Do Baníku jsem šel jako vedoucí mužstva, měl jsem mít spolu s dalším člověkem na starosti i sportovní stránku, doplňování a tvorbu kádru. Vlivem dalších okolností se to personální obsazení postupně měnilo, já se stal ředitelem klubu a nakonec i kandidátem na místopředsedu svazu. Celé to beru jako dobrou zkušenost – potkal jsem spoustu lidí a s radostí se vrátil k trenéřině (smích).

Baník prožíval hodně turbulentní období – chvíli se dařilo, chvíli ne. Jak se to dalo zvládat?
Říká se, že co tě nezabije, to tě posílí. Zkušenost to byla v dobrém i špatném, poznal jsem spoustu lidí a výborných hráčů. S řadou z nich jsem v kontaktu dál. V Ostravě jsem byl s rodinou, narodil se mi tam syn, takže i z tohohle hlediska mám na to angažmá jen dobré vzpomínky.

Co pozitivního ti tahle etapa do budoucna ještě dala?
Tím, že jsem si i tuhle práci vyzkoušel, k tomu mám respekt a nevnímám tu bariéru, která mezi hráči, trenéry a funkcionáři někdy bývá. Vím, že každá práce má svoje a není jednoduché klub řídit, starat se o provoz a shánět peníze.

Prošli ti rukama i hráči, kteří jsou aktuálně ve Zbrojovce? Namátkou Tomáš Pilík?
Tomáš Pilík byl tehdy součástí transferu mezi Baníkem a Příbramí, ze současného kádru jsem pak v Ostravě poznal ještě Peťu Pavlíka. Ten přišel z juniorky a odcházel pak do turecké Kasimpasy.

Jak vlastně vnímala baníkovská veřejnost fakt, že pocházíš z líhně olomouckého rivala?
Nebralo se to tak, protože jsem přicházel z Jablonce. I zpětně už to vnímám spíš tak, že jsem profesionál, a nemůžu říct, jestli jsem Sigmák, Holičák, Jablonečák nebo třeba Afričan (smích).

A jsme u toho asi nejzajímavějšího. Angažmá v Jižní Africe, to není něco, čím by se mohl pochlubit zrovna každý. Jak se k tomu našinec dostane?
On to zase nebyl úplný krok do neznáma, jak to zdánlivě vypadá. V Kapském Městě mám bratrance a byl jsem u něj ještě dřív, než jsem tam odjel trénovat. Tím pádem jsem měl i zázemí a věděl jsem, do čeho jdu. Taky to beru jako výbornou zkušenost. Lítání na zápasy, fotbal ve vysoké nadmořské výšce, to u nás nezažijete. I teď mi navíc ta zkušenost pomáhá při komunikaci s africkými hráči, aktuálně třeba s Olinem. Máme k sobě blíž, něco jsem si tam prožil a lépe vím, čím jim třeba můžu pomoci a jak řešit problémy. Kapské Město jako takové je jedno z nejkrásnějších míst na světě a můžu ho doporučit všem turistům, kteří mají chuť někam vyrazit. Ať už chtějí navštívit safari, Stolovou horu nebo Robben Island, kde byl vězněn Nelson Mandela.

Poznal jsi během té doby i jiné africké země?
Jiné země jsem nepoznal, ani to moc nešlo. Ona Jižní Afrika je velká jak půlka Evropy, takže hodně času zabere samotné cestování za fotbalem a během osmi měsíců jsem tu zemi projel opravdu důkladně. To například letíte do Johannesburgu, odtud autobusem osm hodin k hranicím Zimbabwe, odehrajete tu zápas a zase osm hodin do Johannesburgu, let… Zpátky v Kapském městě jste za tři dny a pomalu se blíží další zápas. Takže na nějaké mimofotbalové cestování nebyl moc čas, ani možnosti.

Jak vnímají místní obyvatelé Českou republiku?
V Jižní Africe je skupinka emigrantů, kteří našemu malému státu reklamu udělali. V současné době ale tu největší reklamu dělal bohužel pan Krejčíř (smích). Co se fotbalu týče, místní pochopitelně znají největší hvězdy – Čecha, Nedvěda, Rosického nebo Baroše. A taky kluby, které hrají evropské soutěže – vědí, že Plzeň hrála základní skupinu Ligy mistrů. Země je fotbalově i ekonomicky celkem vyspělá, není v tomto ohledu typicky africká. Fanoušci tu hodně sledují největší evropské ligy, kvalifikace. Povědomí o fotbalu mají velké.

Pomohlo k tomu i pořádání světového šampionátu v roce 2010?
Roli to určitě hrálo, ale třeba většinu stadionů pro šampionát měli postavenou už dávno před turnajem, nemuseli nic složitě budovat. Z hlediska rozpočtu i zázemí je to opravdu vysoká úroveň.

Nejde se nezeptat – jak člověk na lavičce vnímá typické vuvuzely a jejich bzučení?
Člověk si na to musel zvyknout, protože to není klasické fandění, které známe. Ale když dojde na stadion třicet tisíc lidí a rozjedou to, je atmosféra krásná.

Nicméně, i africká mise skončila. Jak?
To byl taky hezký příběh. Jednou mi volal trenér Pivarník, že má nabídku z Bohemky – a jestli bych nechtěl přijet a dělat mu asistenta. A dodal, že zítra ráno v deset se mám hlásit na tréninku (smích). Díky vstřícnosti majitele jsem to dokázal vyřešit relativně rychle. Druhý den jsem tam ještě nebyl, ale pozítří už ano. Za 48 hodin jsem se sbalil, přiletěl devět tisíc kilometrů přes půl světa a nastoupil na nové místo.

A to jsi měl v Kapském městě i své blízké? Jak takový náročný přesun zvládali?
Ne, byl jsem tam sám. A i to hrálo v rychlém rozhodování roli. Angažmá v Praze jsme si pak i díky tomu užili. Bylo to takové poděkování přítelkyni Monice a dětem za čas strávený beze mě.

Jak dlouho se vlastně s Romanem Pivarníkem a Martinem Vaniakem znáš?
S trenérem jsme se poprvé potkali v Sigmě, když ještě hrál. Tam tehdy vládl krásný zvyk, že hráči áčka pomáhali trénovat malé děti. Pak v HFK a potom až v Bohemce. S Martinem určitě taky ještě v Sigmě, kde jsem ho zažil jako hráče, ale osobně jsme se až do angažmá v Bohemce moc neznali.

Angažmá v Bohemce lze určitě brát jako vydařené, následoval přesun do Plzně. Jaký byl ten skok z menšího klubu do aktuálně nejlepšího tuzemského celku posledních let? A bylo to těžké rozhodnutí, jestli Ďolíček opustit?
Bohemians jsou takový srdečný, rodinný klub. Když přišla možnost přestupu do Plzně, brali jsme to jako ocenění za naší práci. Rozhodování, jestli odejít nebo ne, bylo delší, nakonec jsme se rozhodli to zkusit. Podobně jako třeba angažmá v Baníku to beru jako velkou zkušenost – poznal jsem, jak funguje opravdu velký klub. Pevnou rukou tam vládnou pánové Šádek s Paclíkem, dělají fotbal prakticky ve dvou lidech a dělají ho dobře. Vyzkoušeli jsme si evropské soutěže, dostali tým na první příčku. Plzeň je krásné město s historií, fotbalově i mimofotbalově to splnilo naše očekávání.

Asi až na ten konec, že?
Jsou věci, které fotbal přináší, a tohle byla jedna z nich. Trenérský život je v tomhle specifický. Díky tomu jsme dostali možnost poznat Brno. Respektive lépe poznat – město samotné jsem pochopitelně znal už dřív. Tím, že dojíždíme, nejsme v Brně nonstop, ale už jsme jej stihli projít a můžu potvrdit, že je to opravdu zlatá loď (úsměv). A v zimě, kdy se trénuje na různých místech, poznáváme město při častých přesunech z oken auta (smích).

Kdo z vás tří vlastně při těch přesunech řídí?
Dobrá a správná otázka, ale musím to formulovat tak, aby se trenér nezlobil (smích). Snažíme se nějak střídat. Během té cesty pracujeme. Když si trenér chce prostudovat nějaké materiály nebo video, tak řídím já. Jinak on.

Technická otázka – jak zvládáš při cestách na specifických tuzemských komunikacích práci? Dokážeš třeba za jízdy psát?
Když řídím, tak ne (smích). Ne, vážně – já toho tolik nenapíšu, spíš se věnuju videu. A když si musím udělat nějaké poznámky, tak se to ještě dá.

Není tajemstvím, že jednou z náplní tvé činnosti je práce s videem. Jak náročné je udržet v tomto oboru krok s dobou?
Vzdělávání je nutné, protože technologie se pořád vyvíjejí. Co se videa týče, já s ním první zkušenosti měl právě díky trenéru Pivarníkovi. Ten s nimi pracoval už v Rakousku a měl je vychytané víc než tehdy já. Jsem vděčný, že mi poskytl informace a programy. Pak se samozřejmě objevily další, které jsme přijali za své. Teď je to tedy kombinace toho, s čím pracoval on a co je nové. Ale nejdůležitější je jiná věc – snažit se vcítit do filozofie hlavního trenéra. Tím, že jsme spolu delší dobu, už vím, co chce o soupeřích vědět a co ho zajímá na utkání, které jsme hráli. Tohle hraje velkou roli a o tom video je.

Máte v trenérském týmu rozdělené role, kdo je přísnější a kdo ten hodný?
To je asi otázka spíše na hráče, kdo z nás je ten hodný (smích). Obecně to beru tak, že když si to kluci zaslouží, povzbuzujeme a chválíme. Naopak, když se stane něco neprofesionálního a přístup není nejlepší, člověk se musí ozvat.

Díky za rozhovor a ať se daří!