ROZHOVOR Z PROGRAMU: Peter Štepanovský
B r n o - V zápasovém bulletinu pro utkání s Pardubicemi jste si mohli přečíst i rozhovor se záložníkem Peterem Štepanovským. Ten nakonec k výhře přispěl jednou nahrávkou a vybojoval roh, po kterém padl vítězný gól. Přepis rozhovoru vám jako obvykle nabízíme na webu.
Dlouho čekal na gól, ve druhé části podzimu ale Peter Štepanovský hráz prolomil a aktuálně je se šesti trefami druhým nejlepším střelcem týmu. K tomu přidal i tři gólové nahrávky. Jednatřicetiletý krajní záložník se může pochlubit i zajímavým fotbalovým životopisem – kromě štací na Slovensku působil třeba ve fotbalově exotické Arménii. O tom všem byla řeč v následujícím rozhovoru!
Peter, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Hrát jsem začal zhruba v osmi letech v rodné Skalici. Když jsem vyšel základní školu, objevila se možnost jít do Slovanu. Nejprve jsem řekl ne, po půl roce na střední škole už jsem ale šel a ve Slovanu byl až do dospělých let.
Pocházíš ze Záhoří, byl jsi tedy předurčen k tomu, abys nakonec skončil na Moravě?
Ten region má k Moravě opravdu hodně blízko. Ne snad že bych uměl říkat ř, ale to nářečí je hodně blízké, i v televizi běžely české programy.
Přestoupil jsi tedy do Slovanu, přitom rodinné zázemí tě táhlo spíše ke konkurenční Trnavě, že?
Fandil jí otec, chodili jsme tam na fotbal. V té době byla na špici, chodilo tam hodně lidí, i kvůli atmosféře to bylo zajímavé. Pak ale přišla nabídka ze Slovanu a já šel tam.
Míval jsi v mládí nějaké sny a vzory?
Nějaké větší idoly jsem nemíval a mým snem bylo hrát profesionální fotbal, což se mi tedy splnilo.
Slovan je aktuálně nejlepším klubem na Slovensku, i co se týče zázemí. Ne vždy tomu tak ale bylo, pamatuješ ještě i horší časy?
Zažil jsem tam obě tváře, obě epochy. Nejprve druhou ligu, kdy jsme neměli ani teplou vodu, a pak to hezčí. Poháry, tituly.
A Evropskou ligu, v ní postupový gól na hřišti AS Řím.
Doposud to považuju za vrchol kariéry, bylo fajn si v takové soutěži a proti takovým týmům zahrát. Tím postupem jsme se dostali do společnosti Paříže, Bilbaa a Salzburgu, dalších šest parádních zápasů.
Tvůj životopis ale nabízí i jednu poměrně exotickou destinaci, Arménii. Konkrétně jerevanský Bananc. Jak k tomu transferu tehdy došlo?
Končila mi smlouva v Trnavě a měl jsem další nabídky ze Slovenska, toužil jsem ale zkusit něco jiného. Manažer mi říkal, že by tu byla jedna možnost právě v Arménii. Že je tam klub, který skončil třetí a chce hrát o titul. To se nakonec také podařilo, byla to zajímavá zkušenost.
Nelákalo tě ještě rok zůstat a zahrát si poháry i tady?
Chtěli, abych pokračoval, ale já tou dobou už věděl, že nejlepší hráče prodávají a že už to asi nebude takové, proto jsem odešel zpět na Slovensko.
Hráči, kteří působili v zemích bývalého SSSR, si často stěžovali na platební morálku klubů, byl to i tvůj případ?
Na to si stěžovat nemůžu. Peníze nám dávali na ruku a vše bylo tak, jak mělo podle dohody být.
Stihl jsi blíže poznat i zemi, třeba při cestách za fotbalem?
Osm týmů bylo z Jerevanu, jen dvakrát jsme jeli ven. Jednou dvě hodiny, jednou osm hodin, to bylo strašně daleko. Jeli jsme přes hory, kde byla spousta sněhu, pak jsme sjeli dolů a tam zase bylo pětadvacet stupňů.
A co lidé, byli spíš uzavření, nebo naopak přátelští?
Arméni jsou přátelští. V zemi je poměrně velká chudoba, ale lidé jsou hodně otevření. Jel jsem třeba taxíkem, řidič si řekl o jedno euro, já mu dal pět a hned mě pozval k sobě domů na grilovačku.
Pronikl jsi do tajů arménštiny?
Jazyk je podobný třeba finštině, ani jsem se nepokusil (smích). Ale všichni tam uměli rusky, což jsem se sice v mládí už neučil, ale je to hodně podobný jazyk a není těžké rozumět.
Teď už druhým rokem působíš na Moravě. Jsi rád, že po střeleckém půstu v Karviné jsi postupně našel kanonýrské vlohy a nasázel už šest gólů?
Ten rok v Karviné se mi osobně moc nepovedl, nedal jsem v lize ani gól a jsem rád, že mi vyšel přestup do Brna. A že jsem to tady během podzimu postupně zlomil a góly mi tam začaly padat.
V úvodu jara vám hodně sedla spolupráce s nově příchozím Šimonem Šumberou.
Hned jak Šimon přišel, sedlo si to a bylo jasné, že si vyhovíme. On mi nachystal pár gólů, já jeden jemu. I teď v posledním utkání jsme si navzájem do šancí nahráli, bohužel jsme nedali a dopadlo to, jak to dopadlo. Nějak nás to při hře navzájem hledá a jsem za to rád.
Jak těžké bylo hodit takový zápas za hlavu? Tolik šancí, žádný gól.
Něco jsme si k tomu řekli, proběhlo video. Každý chce dát gól a vyhrát, ale někdy to zkrátka nevyjde. Musíme se stále tlačit do šancí, jiné řešení není. I na tréninku tomu dávat sto procent, protože v zápase se vám to vrátí. Ukázali jsme si, jak lépe hrát do plných, že nemusíme stále jen centrovat, ale dá se projít i narážečkou, vystřelit z dálky. Na tom jsme pracovali a musíme to zlepšit.
Cíle klubu ale zůstávají stejné, že?
Ani se nebavíme o tom, že bychom něco vzdávali. Hradec taky ztrácí, hrajeme s ním doma, zbývá ještě hodně zápasů a celé se to může pořádně zamotat.
Přestup do Brna přinesl změnu i v osobním životě, narodila se ti dcera. To je ale určitě změna k lepšímu, že?
Jasně, život se mi změnil hodně i po téhle stránce. Dřív jsem přišel domů a mohl si lehnout, pospat si do devíti. To už teď nejde, ale jsem za to rád a moc vděčný. Věnuju se malé, ta už běhá po čtyřech, staví se, občas se otočím jen na vteřinu a už musím po bytě hledat, kde je.
Jak se ti povedla aklimatizace v Brně?
Žijeme v Brně, na Lesné. Jsem už takový, že nemám rád někam jezdit a vždy radši bydlím tam, kde hraju, i když to do Skalice není daleko. Je tu klid, park, lesy, chodíme na procházky, zkrátka super bydlení.
Máš kromě fotbalu i nějaké jiné koníčky?
Dřív jsem si chodil rád zahrát tenis nebo squash, teď už času tolik není. Takže procházky s rodinou, se psem, nějaká regenerace. Přece jen už jsem starší a musím dávat víc prostoru i tomuhle. Párkrát jsme byli v Brně v centru, na hradě a tak, když je volný den. A když přijede kamarád, už jsem schopný mu Brno ukázat, už se tu vyznám. I s malou už se dá chodit na delší výlety a procházky.
Díky za rozhovor a ať se daří!
