ROZHOVOR Z PROGRAMU: Ota Kohoutek

B r n o - Součástí zápasového programu byl ve středu i rozhovor s osmnáctiletým středopolařem Otou Kohoutkem. Jeho přepis vám jako obvykle nabízíme i na webu.

Jedním z objevů letošní sezóny je i osmnáctiletý záložník Ota Kohoutek. Podzim zahájil jako součást dorosteneckého týmu, posléze ale nakoukl i do áčka, kde se hned v premiéře uvedl vítězným gólem proti Chrudimi. Celkem doposud zasáhl do devíti utkání a je tedy nejvyšší čas, aby se fanouškům podrobně představil v obsáhlém rozhovoru.

Oto, v tvém případě se asi nemusím ani ptát, kdo tě k fotbalu přivedl?
Poprvé jsem fotbal hrál snad ve třech letech, od pěti let jsem se pak přihlásil do přípravek. Tím, že táta byl taky fotbalista, to bylo nějak automatické. Samozřejmě jsem provozoval i jiné sporty, rád jsem měl třeba basketbal, i když nejsem největší. Odmalička jsem nicméně měl daný hlavně fotbal.

Taťka už byl v tvých začátcích šéfem znojemského fotbalu?
Když jsem začínal, ještě hrával v Hornu. Postupem času se pak začal věnovat vedení fotbalu ve Znojmě, to mi bylo tak sedm, osm let. A končil, když už jsem byl v Rakousku.

Dříve byl sport u dětí daný, ale jako dítě nového tisíciletí už jsi měl řadu lákadel, která tě mohla od fotbalu svést. Počítačové hry například.
Samozřejmě i hry jsem jako malý hrával, ale ne nějak moc. K tomu fotbalu jsem tíhnul víc, takže po škole jsem hned mazal na trénink a pak domů, a tohle pořád dokola.

Ví se o tobě, že si k tréninku rád přidáváváš i něco navíc. Měl jsi to tak vždycky?
Myslím, že to k tomu asi patří. Člověk musí makat navíc, pokud to chce někam dotáhnout. A když máte jenom fotbal, ono si to přímo o to říká, trochu si přidat. Málokterý slavný fotbalista to zvládl bez toho, že by si přidával.

Nemáš za vzor třeba Pavla Nedvěda, který byl pílí také proslulý?
Zrovna Pavla Nedvěda znám jenom z videí, těch jsem pár viděl. Jinak hráčů, kterých si všímám a chtěl bych je v něčem napodobit, je víc. Reus, de Bruyne, Kanté a podobně.

Jak jsi jako malý fotbalista vnímal první ligu, kterou Znojmo v roce 2013 hrálo?
To bylo něco nádherného. Bylo mi nějakých deset, pro Znojmo to byla velká šance, jak se ukázat. I když se kvůli stadionu nehrálo doma, ale tady v Brně. Byl jsem navíc součástí klubu, na zápasech jsem podával míče. Moc tehdy k záchraně nechybělo, po špatném vstupu se začalo dařit a Znojmo sehrálo řadu dobrých zápasů. Nakonec chybělo pár bodů, rozhodl i ten sporný zápas v Příbrami.

Když se podívám na tehdejší soupisku, pár hráčů ještě hrává. Potkáváš se s nimi? Třeba Matúš Lacko působí dokonce ve stejné soutěži.
S Lacim jsem se minul, to jsem byl na lavičce. Když jsme hráli v Opavě, tak zase nenastoupil Pepa Hnaníček, od zimy je už zpátky ve Znojmě. Ale minulý víkend jsem hrál za béčko proti Hodonínu, kde hrají Helísek se Sukupem.

Pro tebe se nicméně znojemská kapitola posléze uzavřela a následovalo Rakousko. Jak se přesun urodil?
Tehdy se přecházelo z přípravek na půlku hřiště u mladších žáků. Ve třinácti letech jsem byl na zkušebním tréninku v Rapidu a asi jsem předvedl dobrý výkon, tak si mě stáhli. Měl jsem samozřejmě možnost jít na internát, což pro kluky z Rakouska byla jasná volba. Ale jelikož jsem neuměl jazyk, tak mi dali nabídku, že můžu k rakouské rodině, abych se lépe adaptoval. Jejich syn byl o rok starší a hrál taky za Rapid, tak mi pomáhal s tréninky, s dopravou šalinou a podobně. Fotbal se řešil i v rodině, já jsem se učil německy, takže to bylo užitečné. I když česky jsem je samozřejmě taky něco naučil (smích).

Moc si nedovedu představit, že bych se v takovém věku ocitl mimo rodinu a rodnou zem, klobouk dolů. Jak často jsi jezdil domů?
Měl jsem domů hodinu a čtvrt přímým spojem, to byla pohoda. Když jsem potřeboval, jel jsem na otočku. Ale o víkendech jsem měl fotbal, navíc Vídeň je hezké město, tak nakonec spíš rodiče jezdili za mnou, samotnému se mi kolikrát domů ani nechtělo (smích).

A co po fotbalové stránce, jak to vypadalo?
Zpočátku to byla nádhera, dostával jsem velkou minutáž, přišla i pozvánka do reprezentace. V šestnáctkách jsem se ale na začátku přípravy zranil a táhlo se to se mnou až do začátku jara. Pak to bylo těžké se do sestavy dostat, protože konkurence je tu velká, jsou tu i starší kluci. Po sezóně navíc je skok rovnou do U18, sedmnáctka tam není. A protože konkurence je tam zase ještě o něco větší, cítil jsem, že by bylo těžké a pro fotbalový rozvoj špatné, abych nehrál. Zvolil jsem proto variantu návratu, i když se rýsovaly i možnosti být jinde v Rakousku. Vyplynulo z toho Brno.

Letošní sezóna by mohla být průlomová. Začínal jsi jako součást dorosteneckého týmu, pak ale přišel posun do áčka. Což ti nicméně nebránilo pomoci v několika zápasech nadále i dorostu.
Zatím to jde solidně, nakoukl jsem do áčka, tak uvidíme, jak to bude dál. Letos jsem nastoupil za tři týmy. Rozdíl to samozřejmě je, v hlavě máte, že se chcete ukázat, dokázat trenérům, že si šanci zasloužíte a patříte do kádru pro druhou a do budoucna snad i první ligu. Dorostu se na jaře docela daří, vyhráli jsme na Slavii, rozstříleli Příbram 12:1, tak snad jsem v rámci možností pomohl. Za béčko to bohužel nevyšlo, důležitý zápas v Hodoníně jsme nezvládli.

Sledovali jste průběh zápasu ve Vyškově?
Když jsem v závěru střídal, říkal mi masér Michal Hornig, že áčko vede 1:0. V kabině jsem se pak díval, jestli to dopadlo dobře, a viděl jsem, že Ševa přidal ještě jeden gól. Takže aspoň tohle bylo na tom dni dobré.

Teď vás čeká Třinec, jak se na zápas těšíš?
Moc. Sestavu zatím nevíme, ale rád bych byl za jakoukoliv šanci. Stačí nám výhra a budeme vítězové ligy, u toho by každý rád byl, pokud to vyjde.

Na který z dosavadních devíti zápasů vzpomínáš nejvíc?
Asi na zápas v Opavě. Krásné hřiště a stadion, jen je škoda, že nemohlo dojít kvůli omezením víc diváků, ani od nás nemohli jet. Hrál jsem od začátku, vyhráli jsme 2:0. Užil jsem si samozřejmě i Chrudim, dát gól v debutovém utkání, navíc vítězný a v nastavení, to se nepovede každému. Nádhera, nepopsatelný pocit.

V základu jsi nastoupil ještě ve Varnsdorfu, že?
Tam jsme taky vyhráli, vím z minulých let, že se tam nevyhrává snadno, takže i tohle bylo fajn. A zapomenout nesmím na Žižkov, kde jsem střídal a mohl jsem si pak užít parádní děrovačku. To byla krása, že do Prahy dojelo tolik fanoušků, potěší to. Hodně nám na hřišti pomáhali.

Zaujalo mne, že nemáš ani jednu žlutou kartu, přitom soubojů se nebojíš. Hlídáš se hodně?
Když nastupuju třeba na šestce, musím se víc hlídat, protože každý faul v obraně kolem vápna je nebezpečný. Navíc jsem se zatím nedostal do nějakého extra vyhecovaného zápasu, kde bych se třeba nechal strhnout a udělal zbytečný faul.

Ještě musíme zmínit reprezentaci. Protože kvalifikace ve Francii, to byl asi taky nezapomenutelný zážitek.
Z pozice náhradníka jsem skočil do základu proti Francii, to byl neuvěřitelný skok. Jsem za to vděčný, protože takové zážitky nemá taky každý. Porazit Francii v kvalifikaci o evropský šampionát se nepovede každý den. Vzpomínat budu v dobrém.

Studovali jste soupisku Francie, která nebyla zrovna slabá?
Před utkáním jsme se na to dívali, asi pět hráčů hrálo první ligu v základní sestavě, což nám přišlo neuvěřitelné. Zasmáli jsme se, že jsme zvědaví, jak to proboha asi ukopeme (smích). Jasně, věřili jsme si, že můžeme vyhrát, ale popravdě jsme to až tak nečekali, že by se to doopravdy mohlo stát. Roli hrála samozřejmě týmovost, pomohli jsme si navzájem, ne že bychom hráli krásný fotbal, ale semkli jsme se. Já jsem hrál vlastně druhý zápas, byl to opravdu pořádný skok.

Jaká je tvoje budoucnost v národním týmu?
V devatenáctce po sezóně končím, přijde buď U20, nebo U21. Záležet bude na trenérech, na tom, jak se nám bude dařit. Jak říkám, já jsem hlavně rád, že jsem tuhle možnost dostal, jel jsem na sraz poprvé a nečekal jsem, že by to mohlo dopadnout takhle. Navíc do Francie přijeli rodiče, a zrovna na ten zápas proti domácím, tím to bylo hezčí.

Ze sezóny vám zbývá odehrát pět zápasů, pak přijde letní pauza. Už tušíš, jak to s tebou bude dál?
Pauza bude delší, na to se asi hlavně starší kluci těší, protože ty předchozí přestávky byly prý hodně krátké. Já z toho ale vypadávám nerad, mám špatné zkušenosti z Rakouska, kde jsem se o sebe špatně staral, a přišel trest. Proto trénuju i v pauze, abych byl připravený a něco se nestalo. Soustředím se teď hlavně na zbytek sezóny, pak se uvidí, jaké budou se mnou plány. Jestli budu v kádru, nebo třeba někde sbírat zkušenosti na hostování.

Jaké máš mimo fotbal další koníčky?
Rád poznávám jiná města, cestuju, chodím si zaplavat, hraju na PlayStationu.

Žiješ pořád ve Znojmě, nebo už v Brně?
Aktuálně žiju v Králově Poli v nájmu, abych nemusel jezdit každý den. Bydlel jsem i na intru, ale jak je člověk starší, je rád i sám a nemusí se ohlížet na ostatní. Když to jde, dojdu na stadion pěšky, když je potřeba, zajedu si domů, jak se to hodí. Jinak rodiče jezdí spíš za mnou, hlavně na domácí zápasy. Taťka občas jede i ven. Říkal mi, že ve Varnsdorfu za dobu, co byl ve Znojmě, nebyl snad nikdy. Ale když jsme tam hráli teď my, obětoval pět hodin a jel se podívat. Na domácí zápasy pak jezdí i mamka, je to kousek.

Skoro to vypadá, že jakmile za tebou taťka dojede, nastoupíš v základu.
Je to pravda, říkám mu, že musí jezdit častěji (smích).

Díky za rozhovor a ať se daří!