ROZHOVOR Z PROGRAMU: Ondřej Vintr

B r n o - Patnáctý zápasový bulletin v této sezóně přinesl na svých stránkách i rozhovor s Ondřejem Vintrem. Jednadvacetiletý ofenzivní hráč se do Zbrojovky vrátil v zimě z hostování ve Vyškově a stihl se už uvést gólem i dvěma nahrávkami. Přepis rozhovoru vám jako obvykle nabízíme na webu.

Před pár lety byli trenéři dorostu v zapeklité situaci – v kádru měli hned tři páry dvojčat. Jeden z nich zůstává se Zbrojovkou spojený i nadále – jednadvacetiletí bratři Ondřej a Marek Vintrové. První z nich si o víkendu na hřišti Vítkovic připsal premiérovou soutěžní trefu a pomohl tak k výhře. Nejen o tom jsme si povídali v dnešním rozhovoru.

Ondro, v kolika letech jsi začínal s fotbalem?
Byly mi čtyři roky, když jsme v Bučovicích poprvé došli na trénink. Samozřejmě s bráchou (úsměv).

Dvojče Marek tě ostatně provází po většinu kariéry, snad vyjma hostování, že?
I na tom hostování jsme bývali často pohromadě, naposledy na podzim ve Vyškově. V mládeži, dorostech a tak dále jsme byli skoro vždy spolu.

Kdo si vás vyhlédl do Zbrojovky?
Došli jsme do přípravek za trenérů Krejčího a Flachce. To může být nějakých jedenáct let, možná ještě o něco víc. Přecházeli jsme ze Šardic, kde jsme působili nějaké dva roky.

Jak jste v těch počátcích do Brna dojížděli?
Zprvu nás rodiče vozili, a to až do nějakých šestnácti let. Pak jsem si zlomil nohu a po vyléčení jsme si koupili takové miniautíčko, kterým jsme mohli jezdit už v 16 letech. Tím jsme to našim dost ulehčili.

Obecně to pro rodiče nebývá nic snadného – v týdnu tréninky, o víkendu zápasy a turnaje. Ještě tedy štěstí, že jste oba byli v jednom týmu.
To ano, kdyby nás měli vozit každého jinam… Spousta kluků si to možná neuvědomí, nebo až časem, co pro ně rodiče dělají a jak se obětují. Vozit, čekat, měnit plány na poslední chvíli, jak to je ve fotbale běžné. A to nemluvě o víkendech, kdy se jezdilo po celé Moravě. Moc si toho vážím.

Jak se v kariéře vyvíjel tvůj herní post? S bratrem jsme oba spíš do ofenzivy, ale ty umíš zahrát i na levém beku.
Vždycky jsme dávali spoustu gólů, už jen proto, že o sobě na hřišti víme a hledáme se. To platilo i pro turnaje. Když jsme přišli do U16, zkusil mě pan Mlaskač na beku. Hrál jsem i v záloze, útoku, ale pendlování mi nějak zvlášť nevadí. Nebo ještě jinak řečeno – zahraju si rád a je mi v podstatě jedno, na jakém postu to bude. Nechám to na trenérovi.

Jak šly roky dál? Přeskakovali jste s Markem kategorie?
Ani ne, do U16 jsme šli bez nějakého posunutí, až vlastně ligový dorost jsme v Brně skoro vůbec neprošli. Hostovali jsme ve Vyškově, kam si nás pan Machálek v sedmnácti vytáhl do áčka. Pak jsme se vraceli rovnou do juniorky, kde jsme hráli s ročníky 95, a po roce a půl už jsem byl za pana Habance v áčku. Od té doby ještě s nějakými hostovačkami už jsme v dospělém fotbale.

Na tebe vyšla ligová premiéra dřív, a to ve Zlíně. Jaké to byly pocity? Týmově to nevyšlo, individuálně to nevypadalo špatně.
Je to tak, to osobní hodnocení od trenérů bylo spíš pozitivní. Pak už jsem příležitost nedostal, tehdy jsem to nijak neřešil, teď už bych se nad tím asi pozastavil. Hrál jsem na levém beku, na konci sezóny se pak do áčka podíval i brácha a zahrál si nějaké zápasy.

Máte sen zahrát si spolu?
Bylo by to pěkné, kdyby se nám ve Zbrojovce povedlo naskočit ve stejném utkání, když už jsme odchovanci. Třeba to jednou vyjde.

Ostatně spolupráce vám svědčí, což jste dokazovali na podzim ve Vyškově i předtím v juniorce.
Jak už jsem říkal, víme o sobě naslepo. Když mám míč ve vápně, vím skoro přesně, kde brácha může být, a naopak, nedělá nám problém vyšachovat gólmana. Ve Vyškově se nám celkem dařilo gólově, ale bohužel týmově to už takové nebylo. V každém utkání jsme byli lepší, ale neproměňovali šance a prohráli. Třeba Uherský Brod, tam jsme měli vyhrát 7:3. kolik šancí jsme měli! A místo toho jsme 0:3 prohráli. To byl neuvěřitelný zápas.

Zároveň jste si v poháru vybojovali šanci zahrát si proti Plzni, ty ses prosadil i gólově. Na tom mne nejvíc asi zaujala tvoje oslava v momentě, kdy jsi teprve mířil na bránu.
Už jsem se nebál, to už v ten moment nešlo neproměnit (smích).

Gólovou oslavu už za sebou máš i ve druhé lize, a to ve Vítkovicích. Byla to úleva, podepsat takhle výhru?
Musím upřímně říct, že po takovém zápase jsem byl hlavně rád, že to skončilo a máme výhru. Dal jsem tomu pojistku, takže radost a úleva ano, ale celý druhý poločas jsme běhali bez míče, ztráceli a nepodrželi balón a já se do zápasu navíc vůbec nemohl dostat. Fyzicky jsem připravený dobře, rozcvičoval jsem se dlouho, ale byl jsem celou dobu zahlcený a rozdýchával to ještě cestou domů. Nevím, co se mnou bylo, ale nemohl jsem se vůbec dostat do tempa.

Gól samotný vypadal poměrně snadně. Překvapilo tě, kolik prostoru jsi při zakončení měl?
Ještě spíš to, že ten jejich obránce se ani nepokusil něco udělat, byl takový rezignovaný. Ani jsem ho na sobě necítil, míč jsem si pokryl jako v žácích a najednou mě nechal jít samotného na gólmana.

Budě tě to něco stát?
Spíš ne, protože už se nám počítají i góly v přípravě a tam už jsem nějaký dal. Takže to mám za sebou.

Občas se tvoji trenéři nechávali slyšet, že si vás s Markem pletou, ale to asi nebude případ současného kouče Šustra?
Ne, ten nás zná snad od doby, co tu jsme. Měl nás dvakrát, v žácích a dorostu, jako šéftrenér zná všechny hráče a komunikuje s nimi. To je obecně obrovská výhoda pro mladé, co tu jsou, i co v áčku teprve budou. Tím, jak fotbalem žije, je trenér zná všechny a s každým se dovede pobavit, není to jen že by znal jméno. V tom je to diametrálně jiné, než u předcházejících trenérů, protože trenér Šustr fotbal bere jinak, opravdu tím žije.

Jak jsi na tom s koníčky ve volném čase?
Část mi možná vyplní škola, přihlásil jsem se na sportovní studia na Masaryčku, přijímačky mám hotové a v pondělí se dozvím výsledky. A kromě toho chodíme hrát tak třikrát do týdne tenis. Záleží na programu, když jsou dva tréninky, myšlenky na sport samozřejmě nemáme, není síla ani čas. Ale jindy chodíme, jsme už v podstatě členové místního klubu v Bučovicích.

Díky za rozhovor!