ROZHOVOR Z PROGRAMU: Michal Ševčík

B r n o - Součástí zápasového bulletinu byl pro nedělní utkání s Varnsdorfem i obsáhlý rozhovor s Michalem Ševčíkem. Jeho přepis vám nyní nabízíme i na webu

Je druhým nejmladším hráčem na soupisce, nedávno oslavil devatenácté narozeniny. Na hřišti se ale neztratí, naskočil do všech pěti zápasů a přihrál na dva góly. Ve středu zálohy sbírá zkušenosti od Pavla Zavadila, který má doma jen o dva roky mladšího syna. V dnešním rozhovoru se vám představí rodák z Třebíče Michal Ševčík.

Michale, jaké byly tvoje první fotbalové krůčky?
Začínal jsem v rodné Třebíči v pěti letech. Taťka i děda hráli fotbal taky, měli jsme to v rodině, dodnes si občas ještě kopneme. Náš ročník a ročník 2001 jsme byli prvními ročníky třebíčské FOŠky (Fotbalové školy – pozn. red.), začínalo se a postupně se přicházelo na to, co bude fungovat a co ne.

Fotbalová škola a HFK Třebíč jsou dva rozdílné kluby? A jsi ještě stále v kontaktu s mateřským klubem?
Ze začátku to bylo něco úplně jiného, pořád jsou to rozdílné subjekty, ale nějaká lehčí spolupráce už se navazuje. V kontaktu stále jsme, můj devítiletý bratr hraje za přípravku, chodím se dívat na tréninky a zápasy, když je možnost.

Kdy jsi přešel do Brna?
Lehce před čtrnáctými narozeninami jsem šel nejprve do akademie, kde jsem byl asi půl roku a pak mě Zbrojovka definitivně koupila. Bydlel jsem na intru, teď už mám řidičák a dojíždím.

Ještě pořád si plníš školní povinnosti?
Ano, teď naskočím do třetího ročníku, ještě mám před sebou dva roky. Chodím na ELDO, režim je samozřejmě s ohledem na fotbal specifický, ale učitelé nám naštěstí docela vycházejí vstříc. Mají pochopení pro sportovce, přece jen nejsem první ani poslední, kdo tam studuje.

Kromě studia válčíš i se soupeři v druhé lize. Jak náročná soutěž to je?
I když mám nějakou zkušenost z minulé sezóny, pořád si zvykám. Je něco jiného hrát doma, kde jsme víc dominantní, a na hřišti soupeře, které je kolikrát opticky menší, zápasy jsou soubojovější. V tom je to specifické, že i když už člověk nějaké zkušenosti má, každý zápas je opravdu jiný. Ale co mi sedí a nesedí, to tolik neřeším, podle mého si hráč má projít vším. Každý zápas beru jako zkušenost. Je jasné, že každý fotbalista chce minimálně v koutku duše hrát Premier league a podobné soutěže, ale na začátku je potřeba si projít nižšími soutěžemi, a až pokud je zvládáte, je možnost se případně posunout výš. Ale je jasné, že doma se mi hraje lépe, hřiště tu znám, je tu jiná atmosféra, cítím se tu doma. Venku jsou na nás nahecovaní, pro každý tým je to zápas roku.

Takže zápas v Líšni asi bolel víc, než střetnutí s Jihlavou?
Jasně. Tam je to navíc dané tím, že hodně hráčů prošlo Zbrojovkou. O to větší měli motivaci. Znal jsem je všechny spíš jako soupeře, proti kterým jsem minulý rok hrál. Osobně jsem stihl poznat asi jen Davida Kršku, se kterým jsme se tak v kádru minuli.

Debut sis nicméně odbyl v první lize, že?
Bylo to proti Olomouci, kdy jsem střídal. Nás mladých hrálo víc, hodně hráčů chybělo. Byl to trochu zápas blbec, kdy jsme nebyli horší, ale dost nešťastně jsme prohráli a ten zápas celkovému rozpoložení týmu moc nepomohl.

Kromě ligových duelů jsi naskočil i do těch pohárových, v každém se ti povedlo skórovat. Na svůj věk jsi ovšem s přehledem zvládl především penaltu v závěrečném rozstřelu v Kroměříži. Byl jsi dopředu rozhodnutý, co uděláš?
Věřil jsem si, penalty kopu odmalička. Trenér se ptal, kdo si věří, první si řekl Čermus a já jsem si vzal penaltu po něm. Je jiné penalty kopat ve hře a po utkání v rozstřelu, kdy máte v nohách zápas, člověk víc přemýšlí, kam to kopne, třeba podle toho, kdo a jak kopal před ním. Nebývám rozhodnutý dopředu, většinou se rozhodnu pár sekund před kopem. Snažím se to zahrávat spíš na jistotu, neumím to úplně narvat pod břevno.

Ještě před penaltami to vypadalo, že tvůj gól rozhodne, ale soupeř zase srovnal. To asi zamrzelo.
Za gól patří obrovská zásluha Přichymu. A taky Texlíkovi, který předtím udržel balon. Stál jsem na správném místě a trefil jsem to. Je jen škoda, že soupeř zase rychle reagoval, něco jsme budovali a přišlo to vniveč. Na gól jsme se hrozně nadřeli a pak strašně lacině inkasovali.

Dost zápasů jste zlomili v závěru, svědčí to o síle týmu? Byť byste si asi sami představili dominantnější herní projev?
Věřím, že nějaká vnitřní síla a týmovost tam je, hrajeme do poslední minuty a vrací se nám to. Je tam vůle ty zápasy zvládat, kromě Jihlavy jsme to lámali v závěru, i když se ne vždy herně daří tak, jak bychom si představovali.

Jak náročný byl definitivní přechod do dospělého fotbalu?
Náročné to je, ale v této fázi kariéry už to beru tak, že nic jednoduchého už nebude (smích). Pokud člověk dost dbá na regeneraci a soustředí se na to, není to problém. Tohle naštěstí odmalička vím a snažím se to plnit.

S kým si v týmu nejvíce rozumíš?
Ne že bych měl jednoho, každý den si mám co říct s kýmkoliv. Dobře se znám s Danem Koskem, takže to bude hlavně asi on, pak mladší kluci, Barny, Enďa, s těmi se znám už delší dobu z mládeže. Ale nemám problém se pobavit s kýmkoliv i ze starších kluků.

Co Zavoš? Jaké to je, hrát vedle takhle zkušeného borce?
O fotbale mluvíme hodně. I když spolu hrajeme, jako třeba s Jihlavou, řešíme pořád fotbalové věci. Říká mi, kde mám stát, kam odskočit, koho mít a koho nemít, řídí si mě. Takže ačkoliv zájmy a problémy máme asi s ohledem na věk každý jiné, fotbalově si máme co říci.

Řešíte i standardky? Třeba kdo půjde kopat roh, jako s Jihlavou?
Primárně šlo o to, že jsme chtěli, aby se balon točil do brány, takže na leváka jsem to kopal já, z druhé strany Zavoš, chodil i na standardky z hloubi pole. Ale to se liší zápas od zápasu, není to pravidlo. Vždycky je lepší, když je víc variant, kopat to může i Fous a další kluci. Po tréninku zůstáváme, zkoušíme přímáky, každý už ví, co potřebuje trénovat. A vím, že když za Zavošem půjdu, bez problémů mi všechno řekne a poradí, to je fajn.

Máš mimo fotbal i nějaký speciální koníček?
Odmalička rybařím. Od doby, co jsem začal chodit, jsem tomu propadl. Máme to v rodině, chodím s tatínkem, s bráchou i sám. Kousek od baráku máme řeku Jihlavu i Dalešickou přehradu, takže když je chvilka volna, vyrazím. Z Brna to mám domů čtyřicet minut, to se dá zvládnout, zaběhnout na ryby můžu v podstatě kdykoliv, stačí mi hodina nebo dvě.

A největší úlovek?
Sumec z Dalešické přehrady, 111 centimetrů, vážil tak k patnácti kilům.

Co s úlovky děláš?
Většinou pouštím, nedělám to kvůli jídlu, ale pro zážitek.

Díky za rozhovor a ať se daří!