ROZHOVOR Z PROGRAMU: Martin Berkovec

B r n o - Součástí zápasového bulletinu pro utkání s Jabloncem byl i obsáhlý rozhovor s gólmanem Martinem Berkovcem. Jeho přepis vám tradičně nabízíme i na webu.

Tváří dnešního zápasového programu je dvaatřicetiletý gólman Martin Berkovec. Ten přišel do Zbrojovky letos v lednu, týmu ihned pomohl čistým kontem k důležité výhře v Opavě. Nastoupil ještě na Bohemce, poté ovšem musel kvůli svalovým problémům na marodku. Nyní je už Martin zpět v tréninkovém procesu.

Martine, jaké byly tvoje fotbalové začátky? Jako rodiště máš uvedeny Mariánské Lázně, takže tam?
Začínal jsem v Chebu. S těmi Mariánskými Lázněmi je to jen shoda okolností, v Chebu snad měli zrovna zavřenou porodnici, takže se to muselo řešit takhle (úsměv). Alespoň mám v občance nějaké nové město.

Cheb býval tradiční ligovou baštou, zažil jsi ještě nejvyšší soutěž třeba jako malý divák?
Ligu si už moc nepamatuju a hrát jsem začal až v sedmi letech, tuším. Takže ani podávat balóny už jsem nestihl. Z Chebu jsem pak přešel do Sokolova, který hrával dorosteneckou soutěž. A krátce po návratu už přišlo laso ze Slavie.

Jak se tvůj přestup urodil?
Všimli si mě v krajských výběrech, navíc z Aše pocházel pan Plíšek starší. Přes něj jsem se dostal na zkoušku do žáků Slavie.

Býval jsi odmalička v bráně?
V úplných začátcích jsem hrál v poli. Ale co nevidět jsem šel do brány. Bavilo mě to, bylo to za odměnu, nemusel jsem běhat (smích). Ze začátku jsem popravdě nebyl moc hubený a navíc jsem to měl po tátovi, který byl gólman. Vždycky jsem se cítil v bráně líp, tak to asi byl souběh toho všeho.

A jak tvoje kariéra ve Slavii pokračovala?
Prošel jsem to kompletně až do prvního mužstva, a navíc jsem se v Praze docela osamostatnil. Dojíždět se to nedalo, takže jsem bydlel na internátu. Dvě patra s hokejisty a fotbalisty, bylo to divoké (smích). Byla to škola, ale člověk si zvykne a není z něj mamánek, musí se o sebe nějak postarat. Je to prospěšné.

Skýtalo velkoměsto pro mladého fotbalistu hodně nástrah a lákadel?
Hlavně jsem byl hrozně rozklepaný. Pamatuju si, že někdy ve třinácti letech jsme jeli do Prahy na muzikál. Odjížděli jsme z Hradčanské a říkal jsem si, tyjo, tady bych v životě nechtěl být, to je hrozně velké město. A za půl roku buch, už jsem tam šel. Nebylo to jednoduché, ale nějak to šlo. Sedm let jsem jezdil z intru na tréninky (úsměv).

První ligový zápas si asi vybavíš bez problémů, že?
Jasně, pod trenérem Strakou v Příbrami. Začal jsem nulou, byl jsem nadšený, že vůbec můžu v bráně být. Gólmani se hodně protáčeli a ve Slavii jich bylo vždycky dost, takže pro kluka z Chebu to byl úspěch, že se do brány dostal.

Pak se ti dařilo střídavě, až přišlo angažmá v Bohemians. Vydařené hostování, že?
Prošel jsem různé hostovačky a pak se ozvala Bohemka. To bylo fajn, zabydlel jsem se tam na delší dobu a poprvé jsem se vlastně napevno usadil v bráně. Hrálo se o záchranu, ale důležité bylo, že se to hned první rok povedlo, jinak by klub měl velké problémy.

Co bylo poté impulzem k přesunu do Karviné?
Pořád jsem patřil Slavii, kde se střídali gólmani, občas jsem chytal, dostal jsem se do brány i v Evropské lize. Pak zrovna přišel Lašty z Karviné, takže to byla taková výměna. Nejprve na hostování, pak natvrdo. Karviná byla taky fajn, zase další rodinný klub, snad jen s novějším zázemím, stadion se tehdy otevřel nový.

O angažmá v Litvě už jsme se bavili v prvním rozhovoru, jak jsi vlastně zemi mimo fotbal stihl poznat? A zbyl čas třeba i na výlety po dalších pobaltských zemích?
Ještě před covidem jsem tu zemi docela procestoval, i když toho prostoru zase moc nebylo. Nezdá se to, ale když máte denně tréninky a zápasy, tak čas na nějaké větší výlety moc není. Sousední země jsem tedy nestihl poznat vůbec.

Máš mimo fotbal nějaké další koníčky?
Jsem hodně zaměřený na sport, takže asi tímhle směrem. Jinak nic specifického. Mám hodně rád basketbal. Času jinak moc není, snažíme se jít na nějaký výlet, na procházku se psem. A hodně času mi zabere práce na baráku, který máme u Prahy v Mukařově.

Přejděme ke Zbrojovce. Tobě se povedla hodně povedená premiéra, pak tě ovšem ze hry vyřadilo zranění. Jak jsi na tom aktuálně?
Bylo to hodně rychlé, možná až moc. Pár tréninků a šel jsem na to. Vyhrálo se, to bylo fajn, bohužel po té dlouhé pauze jsem to odnesl zraněním. Na Bohemce se mi to pak i s ohledem na terén zhoršilo a ten zápas jsem spíš protrpěl. Teď už jsem v pořádku a trénuju s týmem.

Jaké to je, sledovat zápasy u obrazovky? Třeba zrovna v Karviné, kde to tak dobře znáš?
Je to jiné, člověk je bezmocný. Je to boj o každý bod, dozadu se nám teď celkem daří, ale dáváme málo gólů. Nehrajeme třeba špatně, ale uděláme jen bod, což je fajn, ale moc to neřeší. Šancí máme dost, ale neproměníme je a pak je těžké otáčet. Potřebujeme dát první gól a pak věřím, že to ze všech trochu spadne.

Může v tomto ohledu gólman útočníkům poradit?
Jasně, můžeme si říct, co je který gólman zač, co dělá, jak chytá. Vždycky je totiž někde místo, jde o to, jaký má ten konkrétní gólman styl. Někdo jde rychle dolů, někdo ne. Místo je vždycky, snažíme se to klukům poradit, ale samozřejmě v tom daném utkání je to pak vždycky otázka vteřiny, aby se hráč rychle rozhodl.

Jak funguje váš gólmanský tým? Už jsi stihl kluky poznat?
Naprosto v pohodě. Bavíme se v klidu, bez problémů. Tvoříme snad dobrý minitým, rozebíráme si zápasy často ještě sami, jen my gólmani s trenérem.

A co město Brno, už máte za sebou úvodní seznámení?
Párkrát jsme si město prošli, naposledy jsme byli třeba na Špilberku. Moc se toho teď podnikat nedá, ale snažíme se využít možností, když se naskytnou.

Míval jsi v dětství nějaký vzor, nebo oblíbený klub?
Jako kluk jsem měl polepený celý pokoj plakáty ligových týmů, ale jeden konkrétní oblíbený jsem neměl. Rád jsem měl Bartheze, když byl ještě v Manchesteru, to bylo skvělé období. Byl takový malý, sivoučký, občas udělal nějaký kiks, ale chytal famózně.

Takže pro devítiletého kluka bylo asi nelepším zážitkem sledovat světový šampionát v roce 1998, že?
Samozřejmě, tehdy zrovna inkasoval snad jen jeden gól v celém play off. Byl opravdu dobrý.

Díky za rozhovor!