ROZHOVOR Z PROGRAMU: Jozef Dojčan

B r n o - Součástí zápasového programu byl ve středu i rozhovor s asistentem trenéra Jožkou Dojčanem. Jeho přepis si nyní můžete přečíst i na webu.

B r n o – Pro dnešní bulletin jsme k rozhovoru asistenta trenéra Jožku Dojčana. Někdejší prvoligový fotbalista přišel do Brna v létě 2021 a hned v první sezóně pomohl Zbrojovce k postupu. V rozhovoru vám prozradí více o hráčské i trenérské kariéře a třeba o tom, jak si ve Zbrojovce zvykl.

Jogi, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Jsem odchovancem Nitry, prošel jsem zdejší mládeží až do prvního mužstva. Odtud jsem pak zamířil na základní vojenskou službu do Malacek, kde jsem byl rok.

Jaká byla vojna? S volnějším režimem, nebo klasická?
Normální vojna, klasika. Samozřejmě tam byl fotbalový oddíl, ale nebyli jsme extra zvýhodnění, jako třeba v Duklách. Měl jsem tu výhodu, že jsem měl celkem dobrou pozici, jednu chvíli jsem byl i velitelem čety a měl jsem režim jako vojáci z povolání. Ale ambici zůstat tam jako profesionální voják jsem neměl. Na vojnu si každopádně nemůžu stěžovat.

A kam tvoje cesta pokračovala dál?
Z vojny si mě vybral Inter Bratislava, kde jsem byl zhruba rok a půl. Pak jsem se vrátil do Nitry, obě to byla ligová mužstva. Bohužel pak přišlo vážné zranění kolene, po kterém už to nikdy nebylo ono, nedokázal jsem navázat na ten začátek kariéry, koleno mě už pak hodně zlobilo. Z Nitry jsem se vydal do Senice, která se stala jednou z mých nejoblíbenějších štací. Pasovalo mi to po fotbalové i lidské stránce, zůstal jsem tam nakonec žít, našel jsem si tam manželku. Už jsem se potom do Nitry nevracel.

Žiješ tam pořád?
Zhruba v polovině cesty mezi Senicou a Malackami, v Lakšárskej Novej Vsi.

Vraťme se ještě k fotbalové kariéře. Po Senici přišla ještě jednou liga, že?
Ano, v Rimavské Sobotě, kde jsme postoupili, ale to už bylo taky hodně o tom zranění. Je paradox, že ze všech tří ligových klubů už ani jeden v první lize nepůsobí, z toho je mi trochu smutno. Ale fotbalový život je takový. Po Rimavskej Sobotě jsem ještě hrával v druhé lize, za všechny jmenuju ambiciózní klub ŠK Močenok. Rok co rok postupovali z nejnižší soutěže až do druhé ligy, kde jsme bojovali o postup do první. Hrála se tehdy prolínačka, čtyři nejhorší z první ligy a čtyři nejlepší ze druhé. Postup nám utekl o nějaké tři body. Sešla se velmi silná parta bývalých ligových hráčů, dobrý kolektiv.

Pak už ovšem přišla na řadu kariéra trenérská.
Začínal jsem v Senici, když se kupovala licence na ligu. Devět let jsem trénoval dorostenecké týmy, zakončili jsme to i mládežnickou Ligou mistrů. Dvakrát jsem navíc byl asistentem u mužů. Jednou u Pala Hapala s Otou Brunegrafem, podruhé pak u Eduarda Pagáče. Mám na to taky hezké vzpomínky a Senica zůstává po Nitře mým druhým domovem. Po těch devíti letech jsem pak působil ve Skalici, poté jsem dostal na výběr, jestli zůstat u mužů, nebo trénovat reprezentaci.

A jak to dopadlo?
Rozhodl jsem se zkusit být hlavním trenérem u mužů. Mohl jsem tehdy vést slovenskou reprezentaci U16 a U17, dodnes to mám trochu v hlavě, že jsem to nevyužil. Přece jen to byla šance na reprezentační tým, ale rozhodl jsem se takto. Ve Skalici jsem vydržel rok, skončili jsme třetí, pak jsem zamířil do Petržalky. Po skvělém startu se nám ale už tolik nedařilo a po sezóně jsme skončili. Laco Almási dal za podzim snad jedenáct gólů, vytáhli jsme ho z průměru.

Vedl jsi své svěřence i proti Zbrojovce?
Dvakrát, pokaždé ve Skalici. V létě jsme ještě proti trenérovi Pivarníkovi uhráli remízu 2:2, to se hrálo někde na vsi pod Brnem. V zimě pak na umělce u nás doma, to už trénoval Pavel Šustr.

Ve Zbrojovce jsi od roku 2021, předtím jsi působil mimo profesionální fotbal, že?
Po konci v Petržalce jsem pomáhal kamarádovi Jurovi Bartošovi v Lanžhotě. Bylo to fajn, hodně rodinné, zábavné. A pak mě oslovil Ríša Dostálek, se kterým jsme se znali ze studií, jestli bych mu nepomohl v Brně. A teď v létě už to budou dva roky.

A ať už to dopadne jakkoliv, vzpomínky zůstanou silné.
Přesně tak. Musím říct, že v předchozích angažmá jsem toho taky zažil dost, užil jsem si tituly v mládeži a podobně. Ale postup s Brnem, to je pro mě zatím největší úspěch a zážitek. Perfektní parta, kádr, realizační tým i lidi v klubu, všichni jsme si fandili navzájem. Bylo to nejhezčí fotbalové období, kdy člověk chodil s radostí do práce. I začátek ligy byl fantastický, vlastně větší část podzimu. Bohužel na jaře se nám na to nepovedlo navázat, ale pevně věřím, že to ještě stočíme na svou stranu a dopadne to dobře.

Co bylo podle tebe příčinou, že jaro nevyšlo zatím podle představ?
Už na podzim jsme měli série zápasů, které jsme neměli prohrát, ale vyšli jsme v nich bodově naprázdno. Zkrátka jsme prohráli zápasy, které jsme prohrát neměli, v Hradci, v Budějovicích nebo s Olomoucí. Jak jsme měli občas štěstí, tak jsme pak měli i kupu smůly, ale to je historie. Na jaře jsme bohužel i vinou zranění klíčových hráčů nebodovali naplno v zápasech, které jsme papírově měli vyhrát. Věřím, že na závěr se zmobilizujeme a zvládneme to. Jsem rád, že někteří hráči pod námi zvedli svou hodnotu, je neuvěžitelné, jak se daří Řezňovi. Pevně věřím, že mu to vydrží i dál.

Nevadí ti každodenní dojíždění?
Vůbec, je to v pohodě. Musím říci, že rád řídím, vyčistím si při tom hlavu, relaxuju. Do Brna mi to trvá hodinu a deset minut, nejezdím nijak extra rychle, jsem spíš krajinkář, užívám si to. Kousek od domu najedu na dálnici a po té jedu pomalu až na stadion.

Když je potřeba v Brně přespat, řešíš to jak?
Nemám tu žádný azyl. Když ještě trénoval Ríša Dostálek, přespával jsem u něj, případně na stadionu, nemám problém si zajistit hotel nebo něco. Je to úplně v pohodě.

Díky za rozhovor a ať se daří!