ROZHOVOR Z PROGRAMU: Josef Mucha

B r n o - Součástí sobotního zápasového bulletinu byl i rozhovor s asistentem trenéra Josefem Muchou. Řeč byla o osobním životě i poměrně pestré kariéře. Přepis rozhovoru vám nyní nabízíme i na webu.

Pro rozhovor do dnešního zápasového bulletinu jsme tentokrát nelovili v hráčské kabině, nýbrž v trenérské kanceláři. Asistent Josef Mucha má totiž s Prostějovem hodně společného – je zdejším rodákem, začínal tu s fotbalem a stále zde bydlí jeho rodiče. Je nabíledni, že duel s Hanáky tak je pro něj hodně pikantní. V rozhovoru ovšem není řeč jen o tomto utkání, nýbrž o celé Muchově kariéře, která je opravdu pestrá.

Jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Narodil jsem se v Prostějově, kde jsem pak hrál za Železárny Prostějov. Od žáků přes dorost až po muže. Byl jsem tam až do vojny a pak ještě rok po ní, kdy jsem přestoupil do Olomouce.

Vojnu ve Znojmě si mnozí hráči Zbrojovky pochvalovali, máš na to podobný pohled?
Určitě to bylo prospěšné, co se týče kariéry. Bylo to ještě za minulého režimu a měli jsme díky tomu možnost sportovat a trénovat, což nebylo úplnou samozřejmostí. Pamatuju si, že tam bylo z Brna hodně kluků, měli to blízko.

Velkou část kariéry máš spojenou s trenérem Brücknerem, úplné začátky v Sigmě ale nikoliv. Pamatuješ si ještě první zápasy pod trenérem Cviertnou?
Jestli se nepletu, úplně první byl na Spartě, prohráli jsme 0:1 a gól dával Griga. Karla Brücknera jsem pak zažil vlastně dvakrát. Nejprve jsem jako mladý hráč moc šancí nedostával, nepatřil jsem mezi jeho dvanáct vyvolených, jak to míval ve zvyku (úsměv). Bylo těžké se prosadit, proto jsem pak odešel do Zlína. S tím jsem postoupil do ligy a nějakou dobu ji hrál, než mě Olomouc koupila zpátky. A to už jsem pak mezi vyvolené patřil a hrával jsem pravidelně.

300 zápasů v lize, k tomu poháry. Při vší skromnosti solidní kariéra, kterou se nemůže pochlubit zrovna každý.
Zrovna nedávno mi to někdo spočítal, dohromady snad 22 zápasů v pohárech. A spousta zajímavých soueřů. Celta Vigo, Mallora, Marseille, nebo Udine v Intertoto Cupu, kde jsme došli do finále. Pěkné zápasy i vzpomínky.

A také dost vstřelených branek. Přitom tvoje role byly spíš defenzivní. 39 branek v první lize je také slušné číslo. Jaké to byly trefy?
Hrával jsem po většinu kariéry středního záložníka. Góly jsem vždycky spíš připravoval, ale pár jsem jich taky dal. Různě, hlavou, ze standardek a podobně.

Když někdy vidíš záběry z tvé éry, jak bys ji porovnal s tou současnou?
Popravdě se na to moc často nedívám, ale když někdy nějaký záběr vidím, porovnat to moc nejde. Je to jiné. Ať už hra samotná nebo terény, na kterých jsme hrávali. To když člověk dnes vidí, je to jiný svět a jiný sport (smích). Nebo kopačky, vybavení, dresy.

Jsou ti statistiky z kariéry prospěšné i v roli trenéra? Že by si třeba svěřenci řekli – jo, má 300 zápasů v lize, tak na tom, co říká, asi něco bude?
Nejsem si toho vědom a nemyslím, že to tak je. Nepatřím mezi trenéry, kteří by říkali to klasické: To já, když jsem hrával… Navíc myslím, že doba je trochu jiná a mladší hráči už ani nemají takové povědomí o fotbale. Určitě ne všichni, nechci generalizovat a nemám to rád, ale doba je zkrátka jiná.

Byl jsi už v době kariéry rozhodnutý, že se staneš trenérem?
Už když jsem končil, studoval jsem profilicenci. Vlastně ještě když jsem hrával ligu. Tehdy mi to umožnil trenér Mareček ve Zlíně. Pak jsem postupně prošel HFK Olomouc, jako hlavní jsem byl v Karviné a u béčka nebo juniorky Sigmy, jako asistent v Jihlavě a teď na Slovácku.

Během kariéry jsi potkal spoustu hráčů, kteří prošli Brnem. Namátkou Maroši, Přibyl, Lasota. Jsi s některými ještě v kontaktu?
Zrovna s Honzou Marošim jsme byli velci kamarádi, a jsme doteď. Jezdili jsme spolu, teď jsme zase po letech spolu pracovně v jednom městě. S Lubošem Přibylem jsme poslední tři roky byli na Slovácku, oba to jsou výborní kluci. A Eda Lasota taky, jsme v kontaktu, občas si zavoláme. On je mimo fotbal, jen trénuje v nižší soutěži, má práci, taky je to fajn kluk. Bylo jich samozřejmě víc, jak říkáš. Ještě třeba v Prostějově, když jsem začínal u chlapů, dochytával kariéru Pepa Hron.

Co nějaký další koníček mimo fotbalu? Je na něco takového čas? Možná se nabízí tenis…
Ano, tenis si zahraju rád, je to skvělý doplňkový sport. Aktivně už asi jen tohle, kolečkové brusle, v létě kolo.

A fandění dceři. Jak moc je to slučitelné s fotbalovým životem, kdy jsi většinu roku v práci?
Prostoru tolik není, spíš jen v létě krátce nebo v zimě. Ale jde to, na nějakých grandslamech už jsem byl a věřím, že se na nějaké ještě podívám (úsměv). Karolína je teď zraněná, ale věřím, že se do toho zase brzy dostane. Mám ten tenisový svět rád, je to zase trochu něco jiného než fotbal, jiný svět.

O něco blíž je teď setkání se synem, který chytá za Prostějov. Je to pro vás hodně pikantní zápas?
Je to samozřejmě zajímavé, ale už jsme to zažili, když jsem trénoval v Jihlavě. Plus v nějakých přátelácích. Takže že bychom se nějak hecovali, to ne. Teď chytal poprvé, přišel v zimě na hostování, tak uvidíme, jestli nastoupí.

A jak vzájemné zápasy vnímáš, když odhlédneme od toho, že za Prostějov chytá syn?
Je to určitě trochu jiné, než nějaký běžný zápas. Narodil jsem se tam, hrál jsem tam fotbal. Kromě zápasů s námi Prostějovu fandím a věřím, že se jim podaří záchrana a že druhou ligu udrží. To jde ale teď stranou, my potřebujeme vyhrát, protože jaro jsme nezačali dobře a musíme se odrazit. Ideálně už od tohoto zápasu.

Je po přestupním období, co lze změnit, aby se misky vah zase vychýlily na naši stranu?
Udělali jsme nějaké úpravy tréninkového cyklu, o situaci se bavíme v podstatě pořád. S realizačním týmem i s hráči. Diskutujeme, jak tomu pomoci, a věříme, že to konečně prodáme i na hřišti.

Díky za rozhovor a ať se daří!