ROZHOVOR Z PROGRAMU: Josef Mazura

B r n o - V minulém týdnu oslavil své 65. narozeniny obránce mistrovského týmu Zbrojovky a pozdější trenér, Josef Mazura. Při té příležitosti jsme s vyškovským rodákem pořídili rozhovor do zápasového bulletinu, jeho přepis vám nyní nabízíme na webu.

Nekompromisní obránce, který za Zbrojovku odehrál 163 zápasů v její nejúspěšnější éře. Hned v první sezóně získal titul, pak si sbírku doplnil o stříbro a bronz. S Brnem si zahrál v Poháru mistrů i v Poháru UEFA, kde dokonce vstřelil dvě branky. Ve sbírce má i zlatou olympijskou medaili a rakouský pohár. Právě podle toho posledního úspěchu byste mohli poznat, o kom je řeč.

Obránce Josef Mazura oslavil v pátek půlkulaté 65. narozeniny a při té příležitosti jsme někdejšího vynikajícího fotbalistu a ligového trenéra krátce vyzpovídali. Tak příjemné čtení!

Prozradíte na úvod, jak a kdy jste se dostal do Zbrojovky?
V sedmnácti letech z Lysovic. Vyhlédl si mě pan Harašta, měsíc jsem nejprve jezdil na testy, to jsme spolu i trénovali, pak jsem hrál jeden zápas za céčko a docela se mi asi povedl. Takže si mě vzal pan čejka do dorostu.

Jako útočníka?
Jo, ještě v dorostu jsem hrál útok, dokonce i v mládežnické reprezentaci jsem byl jako útočník. Až v béčku pod trenérem jarošem jsem se posouval. Chodili tam hráči z prvního mužstva, aby se rozehráli, a to byli vynikající útočníci, takže jsem se posunul nejprve na stopera. A až pak na vojně v táboře jsem hrál pravého beka.

Hodily se vám útočné návyky?
To víte, něco tam bylo, ale tehdy byl ten styl ještě trochu jiný, u krajních beků se útočení tolik nenosilo, jako dnes. A když jsem dal pár zkažených centrů, tak mi to pan Masopust vyčetl a bylo.

V lize jste se z pozice beka dokázal jednou gólově prosadit. Vybavíte si ten zásah?
Samo, bylo to na Interu Bratislava, vyrovnával jsem na 2:2. Ale nestačilo to a stejně jsme prohráli. Byla to střela z větší vzdálenosti.

Se Zbrojovkou jste toho zažil hodně. Titul, evropské poháry, dvě další medaile. Dá se vůbec vypíchnout jeden konkrétní zápas, který by vám v paměti utkvěl nejvíc?
Upřímně se z toho jeden zápas nedá jmenovat, těch zážitků bylo víc. Ven za námi jezdily tisíce fanoušků, cesta z Trnavy, kdy se slavil titul, byla nezapomenutelná. V pohárech jsme hráli proti velkým klubům, a to se nebavíme jen o Poháru mistrů. Třeba zápasy s Frankfurtem stály za to.

V Poháru mistrů mimochodem zůstáváte asi jediným týmem, který byl ve všech odehraných zápasech neporažen.
Je to asi rarita. Škoda, že se nám nepovedlo jít dál. Nějaké šance jsme měli a mohli jsme vstřelit vítězný gól. Ale to je fotbal.

Kam ve výčtu úspěchů řadíte olympijské zlato?
Zlatá medaile z olympiády je pro každého sportovce asi nejvíc. Porovnat se to opravdu nedá. Jsem hrdý, že jsem u toho mohl být, a strašně si toho vážím. Situace byla, jaká byla, ale v cestě za zlatem jsme museli překonat hodně těžké protivníky – Jugoslávii, ve finále NDR.

Nejste jediný rodák z Vyškova, který tento cenný kov z olympiády doma má?
Stoprocentně jistý si nejsem. Rozhodně ale vím, že v Lulči žije olympijská vítězka z roku 1948 Marie Kovářová.

Ze Zbrojovky jste zamířil do ciziny, oproti svým starším kolegům poměrně brzy.
Za nás se měnily podmínky, snížili hranici na třicet let. A už přesně nevím, jak to bylo s podmínkou reprezentačních zápasů, ale asi tam zohlednili i olympiádu. Zkrátka mohl jsem odejít, nejprve do Rakouska, do St. Pöltenu. Tam jsem se potkal s Tondou Panenkou, vyhráli jsme třetí ligu. Pak jsem šel do belgického Hasseltu, kde předtím působil pan Masopust a další kluci nejen z Brna. A následně jsem strávil deset krásných let ve Stockerau v Rakousku. Nejprve s Karlem Jarůškem a Miroslavem Gajdůškem, pak s Liborem Doškem a nakonec jsem tam zůstal sám.

A přišel další úspěch, triumf v poháru a zápasy s Tottenhamem.
To bylo fantastické. Postoupili jsme do druhé ligy, pak přišel ten pohár. Ve finále jsme porazili Rapid Víděň. Mám dojem, že z naší generace jsem nakonec jediný, co někde národní pohár vyhrál. Oba zápasy s Tottenhamem byly docela vyrovnané, prohráli jsme je o gól. Pokaždé jsem hrál na střelce Linekera, ale gól nám nedal (smích). Přitom ve Vídni jsme za stavu 0:1 kopali penaltu, ale bohužel neúspěšně. Byl to velký zážitek. Vybavím si, že když média hodnotila vystoupení rakouských klubů ten rok v poháru, byli jsme na tom nejlépe.

V bitvách s Tottenhamem jste bránil legendárního Linekera, ovšem nebyl to zdaleka jediný hvězdný hráč, na kterého jste narazil. Měřil jste síly s Blochinem, s řadou reprezentantů. Pokud se třeba bavíme o Rapidu, jsou tam tři účastníci světového šampionátu, Nor Fjortoft, Kostaričan Medford a Rakušan Herzog.
Výborných protihráčů jsem potkal hodně. Měl jsem štěstí, že jsem hrál v týmech s dobrou partou, což je základ, pokud se chcete vyrovnat hvězdnějším soupeřům. A platí to napříč všemi sporty pořád.

Nemůžu se nezeptat na tehdy nesmírně populárního korejského reprezentanta Čcha Bom-kuna, v Německu psaného jako Bum Kun Cha? Byl opravdu tak vynikající?
Svým způsobem ano. Byl rychlý, nesmírně rychlý. Hodně nás zavařil (smích). Nevím, jestli předtím hrál někdo z Asie v Bundeslize, spíš byl průkopníkem. Asijský fotbal v té době nebyl až tak známý a úspěšný, tak možná i proto se ten příběh veřejnosti a médiím líbil.

Když se ohlédnete zpět za kariérou, jak hodně vám pomohla třeba vojenská služba, samozřejmě fotbalová?
To byl fotbalově nejlepší čas. Pro kluky z dorostu to byla možnost, jak dopoledne a odpoledne trénovat a mít špičkové podmínky pro rozvoj. Dva roky mě trénoval pan Cerman, řešil jsem jenom fotbal a šel jsem hrozně nahoru. Když jsem se pak vrátil do Zbrojovky, byl jsem připravený rovnou hrát a v jednadvaceti jsem odehrál skoro kompletní mistrovskou sezónu, chyběl jsem v jediném utkání.

Kvůli svatbě, že?
Ano, ale nic pikantního za tím nebylo (úsměv). Slíbil jsem trenérovi, že v devět budu na místě srazu, ale bohužel brácha zaspal, měl mě odvézt autem. Dojel jsem v jedenáct a dozvěděl jsem se, že hrát nebudu. Ale vyhrálo se, porazila se Sparta, tak to tolik nebolelo.

Dostal jste se i do reprezentace. O olympiádě už byla řeč, na kontě máte ale i start za áčko, a to rovnou v exhibici k oslavám sta let organizovaného fotbalu.
Tehdy jsem střídal, jsem za ten start rád. V mojí éře byla reprezentace na vrcholu nebo těsně za ním. Zlato v roce 1976, o čtyři roky později bronz, postoupilo se i na mistrovství světa 1982. Špičkových a zkušených hráčů jsme měli hodně. Jsem tak rád i za ten zápas proti výběru UEFA, to byla velká zkušenost. O to cennější je, že jsme v téhle době dokázali být tři roky na vrcholu a posbírali titul, druhé a třetí místo. Pár zápasů jsem absolvoval i jako náhradník. V Brně proti Rumunsku a v kvalifikaci ve Švédsku, kam jsem jel na poslední chvíli.

Když je řeč o úspěších Zbrojovky, často je kromě jména pana Masopusta skloňován i jeho předchůdce, František Havránek. Zažil jste ho osobně?
Pana Havránka jsem zažil jako osmnáctiletý na zimním soustředění na Vysočině. Takže hlavně na lyžích. Pak ještě jednou v létě, taky asi na Vysočině, ale k utkání jsem pod ním jel asi jen jednou. Shodou okolností na Bohemians, kde si Pepa Hron hodil míč rukou do tyčky a pak do sítě. Trenér Havránek hodně dbal na fyzickou kondici, ale na špici jsme pak hráli čtyři roky, takže se asi nedá říct, že by jenom z toho pan Masopust celou dobu těžil. Nějaké věci změnil, tým se obměnil spíš mírně, zkrátka se všechno sešlo. Kvalitní a techničtí hráči, které jsme doplňovali my, spíš silově založení. Já jsem to kopal jako elektrika (smích). Dohromady to fungovalo, hráli jsme dobrý fotbal a neztratili jsme se ani v Evropě.

Zažil jste i některé exotické cesty? Indonésii jste asi nestihl, že?
To jsem byl ještě na vojně. Byl jsem třeba v Řecku, něco jsme procestovali v pohárech. A v rámci přípravy na olympijské hry jsme byli čtrnáct dní v Mexiku, to byla asi nejexotičtější destinace.

Prozradíte fanouškům, čím se zabýváte teď?
Dělám šéftrenéra mládeže ve Vyškově a pomáhám Honzovi Trousilovi u áčka jako asistent. V obou případech se ale teď nehraje. Co se týče mimofotbalových věcí, mám šest vnoučků, to chce hodně času (úsměv). Na prvním místě tak je rodina. V Tučapech u Vyškova máme domek se zahradou, takže nějaký čas je potřeba věnovat i tomu.

Jak často se scházíte s mistrovskou partyjou?
Teď je to trochu složitější, jako celek jsme se potkali myslím naposledy v červnu. Karel Kroupa slavil sedmdesátiny, on je taky dubňák, ale kvůli covidu se to posouvalo na červen.

Tak díky za rozhovor a ještě jednou všechno nejlepší a hodně štěstí a zdraví do dalších let!