ROZHOVOR Z PROGRAMU: Josef Mazura

ROZHOVOR Z PROGRAMU: Josef Mazura

B r n o - V minulém týdnu oslavil své 65. narozeniny obránce mistrovského týmu Zbrojovky a pozdější trenér, Josef Mazura. Při té příležitosti jsme s vyškovským rodákem pořídili rozhovor do zápasového bulletinu, jeho přepis vám nyní nabízíme na webu.

Nekompromisní obránce, který za Zbrojovku odehrál 163 zápasů v její nejúspěšnější éře. Hned v první sezóně získal titul, pak si sbírku doplnil o stříbro a bronz. S Brnem si zahrál v Poháru mistrů i v Poháru UEFA, kde dokonce vstřelil dvě branky. Ve sbírce má i zlatou olympijskou medaili a rakouský pohár. Právě podle toho posledního úspěchu byste mohli poznat, o kom je řeč.

Obránce Josef Mazura oslavil v pátek půlkulaté 65. narozeniny a při té příležitosti jsme někdejšího vynikajícího fotbalistu a ligového trenéra krátce vyzpovídali. Tak příjemné čtení!

Prozradíte na úvod, jak a kdy jste se dostal do Zbrojovky?
V sedmnácti letech z Lysovic. Vyhlédl si mě pan Harašta, měsíc jsem nejprve jezdil na testy, to jsme spolu i trénovali, pak jsem hrál jeden zápas za céčko a docela se mi asi povedl. Takže si mě vzal pan čejka do dorostu.

Jako útočníka?
Jo, ještě v dorostu jsem hrál útok, dokonce i v mládežnické reprezentaci jsem byl jako útočník. Až v béčku pod trenérem jarošem jsem se posouval. Chodili tam hráči z prvního mužstva, aby se rozehráli, a to byli vynikající útočníci, takže jsem se posunul nejprve na stopera. A až pak na vojně v táboře jsem hrál pravého beka.

Hodily se vám útočné návyky?
To víte, něco tam bylo, ale tehdy byl ten styl ještě trochu jiný, u krajních beků se útočení tolik nenosilo, jako dnes. A když jsem dal pár zkažených centrů, tak mi to pan Masopust vyčetl a bylo.

V lize jste se z pozice beka dokázal jednou gólově prosadit. Vybavíte si ten zásah?
Samo, bylo to na Interu Bratislava, vyrovnával jsem na 2:2. Ale nestačilo to a stejně jsme prohráli. Byla to střela z větší vzdálenosti.

Se Zbrojovkou jste toho zažil hodně. Titul, evropské poháry, dvě další medaile. Dá se vůbec vypíchnout jeden konkrétní zápas, který by vám v paměti utkvěl nejvíc?
Upřímně se z toho jeden zápas nedá jmenovat, těch zážitků bylo víc. Ven za námi jezdily tisíce fanoušků, cesta z Trnavy, kdy se slavil titul, byla nezapomenutelná. V pohárech jsme hráli proti velkým klubům, a to se nebavíme jen o Poháru mistrů. Třeba zápasy s Frankfurtem stály za to.

V Poháru mistrů mimochodem zůstáváte asi jediným týmem, který byl ve všech odehraných zápasech neporažen.
Je to asi rarita. Škoda, že se nám nepovedlo jít dál. Nějaké šance jsme měli a mohli jsme vstřelit vítězný gól. Ale to je fotbal.

Kam ve výčtu úspěchů řadíte olympijské zlato?
Zlatá medaile z olympiády je pro každého sportovce asi nejvíc. Porovnat se to opravdu nedá. Jsem hrdý, že jsem u toho mohl být, a strašně si toho vážím. Situace byla, jaká byla, ale v cestě za zlatem jsme museli překonat hodně těžké protivníky – Jugoslávii, ve finále NDR.

Nejste jediný rodák z Vyškova, který tento cenný kov z olympiády doma má?
Stoprocentně jistý si nejsem. Rozhodně ale vím, že v Lulči žije olympijská vítězka z roku 1948 Marie Kovářová.

Ze Zbrojovky jste zamířil do ciziny, oproti svým starším kolegům poměrně brzy.
Za nás se měnily podmínky, snížili hranici na třicet let. A už přesně nevím, jak to bylo s podmínkou reprezentačních zápasů, ale asi tam zohlednili i olympiádu. Zkrátka mohl jsem odejít, nejprve do Rakouska, do St. Pöltenu. Tam jsem se potkal s Tondou Panenkou, vyhráli jsme třetí ligu. Pak jsem šel do belgického Hasseltu, kde předtím působil pan Masopust a další kluci nejen z Brna. A následně jsem strávil deset krásných let ve Stockerau v Rakousku. Nejprve s Karlem Jarůškem a Miroslavem Gajdůškem, pak s Liborem Doškem a nakonec jsem tam zůstal sám.

A přišel další úspěch, triumf v poháru a zápasy s Tottenhamem.
To bylo fantastické. Postoupili jsme do druhé ligy, pak přišel ten pohár. Ve finále jsme porazili Rapid Víděň. Mám dojem, že z naší generace jsem nakonec jediný, co někde národní pohár vyhrál. Oba zápasy s Tottenhamem byly docela vyrovnané, prohráli jsme je o gól. Pokaždé jsem hrál na střelce Linekera, ale gól nám nedal (smích). Přitom ve Vídni jsme za stavu 0:1 kopali penaltu, ale bohužel neúspěšně. Byl to velký zážitek. Vybavím si, že když média hodnotila vystoupení rakouských klubů ten rok v poháru, byli jsme na tom nejlépe.

V bitvách s Tottenhamem jste bránil legendárního Linekera, ovšem nebyl to zdaleka jediný hvězdný hráč, na kterého jste narazil. Měřil jste síly s Blochinem, s řadou reprezentantů. Pokud se třeba bavíme o Rapidu, jsou tam tři účastníci světového šampionátu, Nor Fjortoft, Kostaričan Medford a Rakušan Herzog.
Výborných protihráčů jsem potkal hodně. Měl jsem štěstí, že jsem hrál v týmech s dobrou partou, což je základ, pokud se chcete vyrovnat hvězdnějším soupeřům. A platí to napříč všemi sporty pořád.

Nemůžu se nezeptat na tehdy nesmírně populárního korejského reprezentanta Čcha Bom-kuna, v Německu psaného jako Bum Kun Cha? Byl opravdu tak vynikající?
Svým způsobem ano. Byl rychlý, nesmírně rychlý. Hodně nás zavařil (smích). Nevím, jestli předtím hrál někdo z Asie v Bundeslize, spíš byl průkopníkem. Asijský fotbal v té době nebyl až tak známý a úspěšný, tak možná i proto se ten příběh veřejnosti a médiím líbil.

Když se ohlédnete zpět za kariérou, jak hodně vám pomohla třeba vojenská služba, samozřejmě fotbalová?
To byl fotbalově nejlepší čas. Pro kluky z dorostu to byla možnost, jak dopoledne a odpoledne trénovat a mít špičkové podmínky pro rozvoj. Dva roky mě trénoval pan Cerman, řešil jsem jenom fotbal a šel jsem hrozně nahoru. Když jsem se pak vrátil do Zbrojovky, byl jsem připravený rovnou hrát a v jednadvaceti jsem odehrál skoro kompletní mistrovskou sezónu, chyběl jsem v jediném utkání.

Kvůli svatbě, že?
Ano, ale nic pikantního za tím nebylo (úsměv). Slíbil jsem trenérovi, že v devět budu na místě srazu, ale bohužel brácha zaspal, měl mě odvézt autem. Dojel jsem v jedenáct a dozvěděl jsem se, že hrát nebudu. Ale vyhrálo se, porazila se Sparta, tak to tolik nebolelo.

Dostal jste se i do reprezentace. O olympiádě už byla řeč, na kontě máte ale i start za áčko, a to rovnou v exhibici k oslavám sta let organizovaného fotbalu.
Tehdy jsem střídal, jsem za ten start rád. V mojí éře byla reprezentace na vrcholu nebo těsně za ním. Zlato v roce 1976, o čtyři roky později bronz, postoupilo se i na mistrovství světa 1982. Špičkových a zkušených hráčů jsme měli hodně. Jsem tak rád i za ten zápas proti výběru UEFA, to byla velká zkušenost. O to cennější je, že jsme v téhle době dokázali být tři roky na vrcholu a posbírali titul, druhé a třetí místo. Pár zápasů jsem absolvoval i jako náhradník. V Brně proti Rumunsku a v kvalifikaci ve Švédsku, kam jsem jel na poslední chvíli.

Když je řeč o úspěších Zbrojovky, často je kromě jména pana Masopusta skloňován i jeho předchůdce, František Havránek. Zažil jste ho osobně?
Pana Havránka jsem zažil jako osmnáctiletý na zimním soustředění na Vysočině. Takže hlavně na lyžích. Pak ještě jednou v létě, taky asi na Vysočině, ale k utkání jsem pod ním jel asi jen jednou. Shodou okolností na Bohemians, kde si Pepa Hron hodil míč rukou do tyčky a pak do sítě. Trenér Havránek hodně dbal na fyzickou kondici, ale na špici jsme pak hráli čtyři roky, takže se asi nedá říct, že by jenom z toho pan Masopust celou dobu těžil. Nějaké věci změnil, tým se obměnil spíš mírně, zkrátka se všechno sešlo. Kvalitní a techničtí hráči, které jsme doplňovali my, spíš silově založení. Já jsem to kopal jako elektrika (smích). Dohromady to fungovalo, hráli jsme dobrý fotbal a neztratili jsme se ani v Evropě.

Zažil jste i některé exotické cesty? Indonésii jste asi nestihl, že?
To jsem byl ještě na vojně. Byl jsem třeba v Řecku, něco jsme procestovali v pohárech. A v rámci přípravy na olympijské hry jsme byli čtrnáct dní v Mexiku, to byla asi nejexotičtější destinace.

Prozradíte fanouškům, čím se zabýváte teď?
Dělám šéftrenéra mládeže ve Vyškově a pomáhám Honzovi Trousilovi u áčka jako asistent. V obou případech se ale teď nehraje. Co se týče mimofotbalových věcí, mám šest vnoučků, to chce hodně času (úsměv). Na prvním místě tak je rodina. V Tučapech u Vyškova máme domek se zahradou, takže nějaký čas je potřeba věnovat i tomu.

Jak často se scházíte s mistrovskou partyjou?
Teď je to trochu složitější, jako celek jsme se potkali myslím naposledy v červnu. Karel Kroupa slavil sedmdesátiny, on je taky dubňák, ale kvůli covidu se to posouvalo na červen.

Tak díky za rozhovor a ještě jednou všechno nejlepší a hodně štěstí a zdraví do dalších let!

další články

Nabídka Zbrojovky mi dávala největší smysl. Líbí se mi vize klubu, říká posila Velich
08.07.2025 | Redakce

Nabídka Zbrojovky mi dávala největší smysl. Líbí se mi...

Hrotový útočník Oliver Velich má za sebou velmi povedené fotbalové období. V závěru loňské sezony...
B-tým Zbrojovky míří na letní soustředění
07.07.2025 | Redakce

B-tým Zbrojovky míří na letní soustředění

Fotbalisté rezervy Zbrojovky Brno odcestovali v pondělí 7. července na letní soustředění do...
Zbrojovka zakončila polské soustředění osmigólovou kanonádou
05.07.2025 | Daniel Král

Zbrojovka zakončila polské soustředění osmigólovou...

TYCHY - Zbrojovka zakončila své polské soustředění kanonádou na stadionu v Tychách. Zářil především...
Deneme bonusu veren siteler Deneme Bonusu Bonus Veren Siteler Deneme Bonusu Veren Siteler casino siteleri Deneme Bonusu Deneme Bonusu Veren Siteler 2025 Deneme Bonusu Veren Siteler Yeni Deneme Bonusu Deneme Bonus Veren Siteler Deneme Bonusu Veren Siteler Deneme Bonusu Veren Siteler Bonus Veren Siteler Deneme Bonusu Veren Siteler deneme bonusu veren siteler