ROZHOVOR Z PROGRAMU: Jiří Texl
B r n o - Součástí zápasového bulletinu pro utkání se Slavií byl i rozhovor se záložníkem Jiřím Texlem. Ten nakonec do utkání naskočil v základní sestavě a přepis rozhovoru vám nyní jako obvykle nabízíme na webu.
Hostem dnešního rozhovoru je jedna ze zimních posil – osmadvacetiletý záložník Jiří Texl. Ten přišel do Brna před startem jarní části na hostování z Olomouce, do statistik se zatím zapsal gólem na hřišti Příbrami (1:1). Jaká byla jeho kariéra a co dělá mimo fotbal? To je obsahem následujících řádků!
Juro, jaké byly tvoje první fotbalové kroky?
Začínal jsem u nás ve Vladislavi na Třebíčsku. Bydlím asi pět metrů od hřiště, všichni z rodiny se motáme kolem fotbalu, tak to bylo dané. Asi od nějakých třinácti let k tomu všemu seču trávu, když jsem doma. Klub je rodinný, všichni bydlíme kolem hřiště.
Trenérem „áčka“ je Texl starší, to asi tedy nebude náhoda.
Jasně, to je taťka. Vladislav hrávala 1.A třídu, ale někteří hráči skončili a to cestování po celém kraji je hodně náročné, navíc to je často nepěkný fotbal. Tak přihlásili jen okres, jsou v první trojce, vyhrávají, tak je to možná lepší. Tedy vyhrávali, než se všechno přerušilo.
Jak se vyvíjel v kariéře tvůj post?
Prakticky celou dobu jsem hrával střed zálohy. Někdy v žácích jsem občas šel na kraj obrany, jinak vždycky ten střed. V Olomouci v devatenáctce pak neměl kdo hrát kraj obrany, tak mě tam trenér Chromý zase dal. A docela mi to sedlo, vyhráli jsme snad o 25 bodů a měl jsem dost gólů i asistencí. Nevadilo mi to. V béčku jsem tam pak ještě občas alternoval, pak někdo z trenérů občas zkoušel kraj zálohy, ale to mi moc nevyhovovalo.
V kolika letech jsi přešel z Vladislavi do Třebíče?
Do Třebíče jsem šel do páté třídy sportovní školy, ale už předtím jsem tam jezdil na tréninky. Paradoxně jsem celou dobu hrál s ročníkem 1992, aniž bych to pořádně věděl. I potom na střední škole jsem byl se staršími kluky, což mi pak po přechodu do Sigmy Olomouc pomohlo. Navykl jsem si a nepřipadalo mi to jako takový skok.
Kdo tě do Olomouce přivedl?
Prsty v tom měl pan Machálek, co tu trénoval. Hráli jsme ve Vyškově, jel se podívat na mého spoluhráče, který dával spousty gólů, a nakonec jsem ho zaujal já. Pak jsem byl na tréninku a byli mi řečeno, že by mě chtěli. A dopadlo to dobře.
To už asi nebylo na denní dojíždění, že?
Bydlel jsem na intru. Předtím se rýsovala třeba Jihlava, tam jsem ale nechtěl. Olomouc byla v mnoha ohledech lepší, ale bylo to daleko, já jsem byl zvyklý na domácí péči a najednou mě vyklopili na intru a odjeli (smích). První týden jsem se trochu hledal, pak jsem se ale skamarádil s klukama a už to bylo dobré. A za rok pak přišel Hláďa, s tím jsem byl na pokoji, dělal pořád kraviny a hodně jsme se skamarádili.
V jednom z rozhovorů jsi zmínil i angažmá ve Vítkovicích, které ti prý hodně pomohlo.
To bylo fajn, zažil jsem tam dokonce tři trenéry. Nejprve pana Westa, pak na pět zápasů pana Pulpita a pak přišel pan Kopecký, kterému dělal pan West asistenta. To byl výborný trenér, byli jsme hodně špatní z toho, když byl odvolaný a došel místo něj pan Pulpit. Hráli jsme dobrý fotbal, ale neměli jsme výsledky. Ani Pulpit to nepozvedl, měli jsme snad bod za pět kol. Ale nevadil mi, jak se o něm hodně říká, jaký je, tak na druhou stranu uměl to nakopnout. Je takový typ. Osobně mi sprostá mluva nevadí, tak jsem to bral, ale je pravda, že hodně kluků to v hlavě tolik nezvládá, když na ně křičí.
A nemůžu nezmínit první pořádnou sezónu v Olomouci, góly a nakonec Evropskou ligu. Je to zatím tvůj největší zážitek?
Určitě jeden z největších. Zahrál jsem si ve třech zápasech, z toho dvakrát proti Seville. U nich byl plný stadion, všichni v červeném, paráda. Jen se hrálo hodně pozdě večer, když už je našinec zvyklý spát. Když jsme jeli městem, všichni měli dresy, seděli v restauracích. Nevím, kde byli tou dobou fanoušci Betisu, zelenou barvu jsme nikde neviděli, jen červenou. Fotbal se tam hodně prožívá.
Měli jste čas i na poznání města jako takového?
Moc ne. Přiletěli jsme den před utkáním a měli jsme hned trénink, jen pak v den zápasu jsme šli na procházku a obešli pár památek. Španělsko má bohatou historii, tak to bylo fajn.
A co samotná fotbalová konfrontace, jak ti sedla?
Doma jsme odehráli dobrou partii, mohl jsem i vyrovnat. Venku jsem šel na hřiště za stavu 0:2, to už si s námi spíš hráli. Taky jsme měli poslepovanou sestavu, Jemel hrál snad první zápas. Dalo se s nimi hrát, ale byli jinde. U nás, když je někdo braný jako rychlý, pořád se mu nějak vyrovnáš, nepláchne ti. Ale tam ti rychlí hráči, to už je opravdu jiný level, na pár metrech dokážou utéct. Zkušenost k nezaplacení.
Míval jsi v mládí nějaký oblíbený klub, ke kterému bys vzhlížel?
Od první chvíle, kdy jsem objevil nějakou starou FIFU u bratránka, jsem byl fascinován logem Manchesteru United. Od té doby klubu fandím. Na základce jsme měli období, kdy jsme měli rozdělenou třídu na čtyři sektory. Manchester, Chelsea, Arsenal, Liverpool. Každý měl svůj koutek s plakáty. Teď už to tak neprožívám, že bych se u toho vztekal nebo nadával, ale zápasy sleduju. Fajn bylo i třeba EURO 2004, ty zápasy jsem si pouštěl i roky potom.
Po Olomouci přišlo hostování v Opavě, jak ti celkově sedlo?
Začátek byl všelijaký. Když jsem přišel, neměli jsme bůhvíjaký tým, navíc trenér, který mě chtěl, nakonec hrál úplně jinak, než jak jsme se předtím bavili. To už jsme si pak ani moc nesedli. Přišel Kovy, potom už to bylo super po všech stránkách – trénink, přístup, taktika. Jen jsme nedokázali bodovat v zápasech, kdy hra byla dobrá. Někde to uteklo, o jeden gól, o jeden sporný moment. Když jste pořád dole, do hlav se to pak vkrádá. Jinak jsem byl spokojený, s trenérem i s kabinou. Každý znal Kovyho kariéru i charakter, takže jsme si docela sedli.
I náš trenér Dostálek je bývalý ligový hráč, byť o pár let starší, odstup je větší. Pamatuješ si ho ještě z ligových zápasů?
Já jsem proti němu dokonce hrál za béčko Sigmy. Jestli proti Líšni, Vyškovu, to už nevím, ale vybavuju si, že se o něm tehdy mluvilo jako o hráči, který toho hodně dokázal. V hlavě to mám, co všechno má za sebou, a je to poznat, když s námi občas jde třeba do baga.
Jak je orientovaná fanouškovská obec ve Vladislavi? Jihlava, pražské celky, nebo jsi už místní zlomil k fandění Zbrojovce?
Jihlavě se tam moc nefandí, přece jen Třebíčsko a Jihlava se moc nemusí. Bylo tam dost sparťanů, teď se ozývají i slávisti, jinak je to různé. Přemluvit někoho je složité, všechno je zavřené, s nikým moc nejsem v kontaktu. Není hospoda, na hřiště nikdo nechodí, je to takové divné (úsměv). Kamarádi se samozřejmě dívají, fandí vždycky klubu, kde zrovna jsem, ale nemůžu je ani vzít na stadion. V tomhle je těžká doba. Navíc když už jsem dal první gól, tak bohužel nestačil k výhře. Takže těch zpráv mi oproti zápasu proti Zbrojovce přišlo míň (úsměv).
Nyní vás čeká Slavia, jeden z nejtěžších zápasů, ne-li vůbec nejtěžší. Hrál jsi proti „Sešívaným“ na podzim?
Nastoupil jsem, docela dlouho jsme se drželi. Ta stavu 0:2 jsem střídal, pak jsme dostali snad 0:6. PO dobrém začátku se jejich síla ukázala. Viděl jsem i podzimní zápas Zbrojovky. O pauze jsem se mrknul na výsledek, zaujalo mě to a dodíval jsem se na druhý poločas. Vybavím si šance domácích i Zbrojovky a pak vyrovnání Kuby Šurala. V takovém utkání se vám to musí sejít, musí zachytat gólman, protože nejde takový tým nepustit vůbec do šance.
Ještě platí, že do Brna dojíždíš?
Platí, dá se to stihnout třeba za padesát minut, i se všemi omezeními a zácpami.
Máš mimo fotbal nějaký další koníček?
Pomáhám na baráku a na hřišti. Teď když bylo nějaké volno, sekal jsem poprvé po zimě trávu. Zabere to dvě a půl hodiny, náš malý traktůrek už má taky něco za sebou, už ani nepípá, když má plný koš (úsměv). Začíná být teplo, tak pracuju kolem domu a na hřišti, už je to dobré. V zimě to bylo horší, vše bylo zavřené, společenský život na nule. Tradice jsou přerušené, umrtvené. A jinak? Snažím se vzdělávat, investuju peníze, hodně se teď zajímám o kryptoměny. Tím se dá strávit hodně času.
Díky za rozhovor!
