ROZHOVOR Z PROGRAMU: Jan Hladík

B r n o - Součástí zápasového bulletinu pro utkání s Českými Budějovicemi byl i rozhovor s Janem Hladíkem. Jeho přepis jako obvykle najdete i na webu.

Ještě před rokem měl vedle fotbalu i normální práci, aktuálně se může pochlubit prvními zápasy a góly v nejvyšší soutěži. Sedmadvacetiletý ofenzivní hráč Jan Hladík učinil v posledním roce velký skok, přesto se ale snaží zůstávat nohama na zemi. Více o tom, co v kariéře zažil a jak si aktuální dny užívá, zjistíte v následujícím rozhovoru!

Honzo, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Fotbal jsem začal hrát v pěti letech v rodných Dobšicích u Znojma. Postupně jsem se pak přes Znojmo dostal do olomoucké Sigmy. Začínal jsem v osmnáctce, pak jsem si bohužel zlomil stehenní kost a byl na půl roku mimo. Naskočil jsem pak rovnou do devatenáctky, kterou tehdy vedl trenér Kalvoda. A po juniorce a béčku jsem nakoukl i do áčka, které už ale tehdy hrálo druhou ligu.

Ze Znojemska to asi na dojíždění bylo daleko, to jsi se už jako dorostenec stěhoval?
Je to tak. Nejprve jsem bydlel na intru. Pak čím jsem byl starší, jsem postupně bydlel v bytě se spoluhráči.

Jak šla pak dál tvoje fotbalová cesta?
Ze Sigmy jsem zamířil na hostování do Prostějova do druhé ligy, pak do Znojma. Po návratu do Sigmy jsem pak přešel do MSFL do Uničova, chvíli jsem hrál v Otrokovicích a díky patnácti vstřeleným gólům si mě vytáhla Líšeň do druhé ligy.

Trenér Machálek tě už někdy předtím vedl, nebo to byla premiéra? A rozhodlo právě to pro přesun do Líšně?
Poprvé jsem ho jako trenéra zažil až v Líšni. Říkal mi, že mě znal, že mě dříve skautoval. Ale hlavní roli v tom přestupu asi hrály ty góly. Byl jsem to léto na zkoušce ve Zlatých Moravcích, tam jsem uspěl, ale nakonec zvítězila Líšeň. Byla blíž, trenér mě chtěl, navíc jsem tehdy chodil do práce a na Slovensku mi nedali zase takové peníze, abych s tím seknul.

Co přesně jsi dělal?
Montoval jsem kolečka v malé rodinné firmě. Nebyla to nějaká šílená fyzická dřina, byla to zkrátka manuální práce, chodil jsem tam pak už na částečný úvazek a potom jezdil na tréninky.

Váží si pak hráč o to víc dobrého bydla v profesionálním fotbale, když si takovou cestou projde?
Jednoznačně. V tomto režimu jsem byl celý den v jednom kole. Ráno do práce, v osm večer domů. Mám přítelkyni, psa, ale neměl jsem na ně čas. A když pak dostane člověk možnost živit se tím, co ho baví, a má třeba odpoledne volno, víc si toho váží. Nemluvě o tom, když pak přijdou děti. Je to velký rozdíl.

S prací jsi definitivně skončil v průběhu líšeňského angažmá?
Až v zimě, když jsem šel do Zbrojovky. V Líšni to ještě šlo skloubit, tam jsme měli tréninky večer.

Loňská sezóna se dá v tvém podání určitě označit za povedenou. Dohromady jedenáct gólů, jako bonus postup do nejvyšší soutěže. A i tady naskakují góly.
Jsem rád, když mi to tam nějakým způsobem padá a můžu tak týmu pomoci. Hrál jsem dřív v záloze, kde čísla nebyla taková, v útoku mě to baví víc. Ale vždycky je to o hře celého týmu, kluci mi góly nachystají. Třeba teď proti Příbrami jsem jen doklepával do prázdné brány, to byla práce Zipa a Přichyho.

Býváš před zápasy nervózní? Zejména teď, když najednou hraješ proti Spartě, Plzni a Slavii, zatímco ještě před rokem jsi neměl fotbal ani jako hlavní zaměstnání?
Říkám si vždycky, že v utkání šance určitě přijde, skoro každý zápas nějakou mám. A že se musím soustředit, abych ji proměnil. Ne vždy se to povede, ale že bych měl nějaký problém s psychikou a byl rozklepaný, to už ne. Ale je to samozřejmě velký skok, neuvěřitelný. Jsem rád, že to tak je, a vážím si toho, že tu můžu být. Každému říkám, že si užívám každou minutu, pět minut i půl hodiny, co můžu hrát.

Zatím poslední zápas na Slavii vám jako týmu vyšel, byl z toho bod. Jak se ti v Edenu hrálo? V prvních minutách jsi hrál na nezvyklém postu.
Vinou zranění jsem šel na hřiště dříve a na jiný post, lépe se mi hraje nahoře. Ale kam mě trenér postaví, tam se snažím pracovat. A navíc jsem na kraji byl snad deset minut a pak jsem se posunul do útoku, kde jsem tedy lítal mezi třemi stopery a moc toho nešlo vymyslet. O to větší pak byla euforie po gólu (úsměv). Vždyť kdo by to čekal, že z Edenu přivezeme bod. Ale platí, že bych to pořád vyměnil za tři proti Příbrami.

Jak to máš aktuálně se zázemím, ještě dojíždíš?
Dojížděl jsem, ale pak jsme si pronajali byt v Brně na Štefánikově ulici, takže dojíždění odpadlo.

Máš mimo fotbal nějaké koníčky?
Baví mě všechno. Rád chodím na procházky, s přítelkyní a se psem, do Lužánek a kolem stadionu.

Co je to za rasu?
Je to australský ovčák, velký a chlupatý mazel. Je hodně aktivní, ale strašně hodný, všechny miluje, je poslušný. Pořídil jsem si nejlepšího psa, co jsem mohl.

Neláká tě i s ohledem na velikost psa v budoucnu třeba rodinný domek?
Pozemek mám, ale říkám si, že na to mám ještě chvilku čas, po kariéře. Abych se přiznal, táhne mě to domů, zpátky ke Znojmu, takže na starší kolena se tam asi vrátím.

Máš tam kromě pozemku i příbuzenské zázemí?
Celou rodinu. Rodiče, prarodiče, čtyři sourozence.

Chodí tě podporovat? Lépe řečeno chodili, když to šlo?
Na Spartě byli, děda chodil na všechny zápasy, když to ještě šlo. Přítelkyně taky, zápasy sleduje i doma u televize.

Díky za rozhovor!