ROZHOVOR Z PROGRAMU: Filip Štěpánek

B r n o - Součástí zápasového programu byl v neděli i rozhovor s Filipem Štěpánkem, shodou okolností zlínským odchovancem. Jeho přepis vám tradičně nabízíme i na webu.

Ve třetím letošním vydání zápasového bulletinu přichází řada na další z letních posil. Pětadvacetiletý obránce Filip Štěpánek přišel do Zbrojovky z Vyškova a v sestavě se okamžitě zabydlel. Naskočil do všech sedmi dosavadních ligových zápasů, pouze v poháru si dal pauzu. Na následujících řádcích se vám tedy představí blíže.

Filipe, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Někdy v pěti nebo šesti letech jsem začal hrát v Němčicích, kde odmalička bydlím. Potom v osmi letech jsem šel do Zlína, nejprve formou hostování, pak v roce 2013 se udělal trvalý přestup. A ve Zlíně jsem pak vydržel až do doby, kdy jsem v devatenácti letech podepsal první profesionální smlouvu. To zrovna přišel pan trenér Bílek.

Vždycky jsi hrával v defenzivě?
Vyzkoušel jsem víceméně všechno, i když ne nějak dlouhodobě. Občas jsem se objevil v útoku, občas třeba na beku, ale vždycky jsem pak zase skončil vzadu. A od dorostu pak už hraju jen stopera nebo defenzivního záložníka.

Ve Zlíně sis ligový start nakonec nepřipsal, jaká byla tvoje další cesta?
Půl roku po podpisu smlouvy jsem byl normálně s áčkem. Pak jsem nastoupil k osmifinále MOL Cupu proti Olomouci, které jsem sice dohrál, ale Dosty mi při jedné standardce natrhl postranní vaz a musel jsem na operaci.

Spoluhráč?
Ano, bylo to při centru do vápna a souboji. Chránil jsem ho před Jemelkou a trefil mě místo něho (úsměv). Pak už jsem nemohl trénovat a v zimě jsem musel na operaci. Během toho bylo hodně změn trenérů a v létě jsem už nedostal možnost jít do přípravy s áčkem, celý druhý rok smlouvy jsem byl v béčku. Třetí rok už jsem říkal, že chci změnu a chci alespoň na hostování. Měl jsem jít do Prostějova na zkoušku, ale začínali později, zrovna začínal covid. Tak jsem začal trénovat s béčkem a na tréninku jsem dostal loket od Bobčíka. Nalomil mi nos, zlomil očnici a lícní kost, takže jsem musel na operaci s obličejem. Jediný, kdo o mě pak měl zájem, byl Broňa Červenka v Kroměříži. Ten rok byl takový složitý, hrálo se toho málo, pak mi skončila smlouva a šel jsem do Vyškova.

Covid, dvojí zranění od spoluhráčů. Smůly tedy bylo dost, ale ve Vyškově přišel obrat k lepšímu?
Bylo to tak. Nejdřív jsem přišel jen na zkoušku, po postupu Vyškova do druhé ligy. Díky trenéru Trousilovi jsem se chytil a podepsal smlouvu. Drželo mi zdraví, hrál jsem, co se dalo. První sezóna byla pro spoustu kluků něco nového, ale jeli jsme na vlně euforie z druhé ligy a poměrně s přehledem jsme se zachránili. A další sezóny už jsme pak hráli najednou nahoře.

Vybavíš si první zápas v Brně, který skončil nerozhodně?
Remíza 2:2, v poslední minutě nám dal gól Rogy (Lukáš Rogožan). Ráno mi psal, že nám gól dá, bohužel mu to vyšlo (smích).

Vy jste se už tehdy znali?
Ano, jsme stejný ročník a potkali jsme se na nějakém menším srazu reprezentace. Navíc bydlel a myslím, že pořád bydlí, v Drnovicích, pak se Vyškovem taky mihnul.

Druhý zápas na Srbské už vám i tobě vyšel lépe. Výhra, vítězný gól. Tou dobou se ti střelecky docela dařilo, že?
Měl jsem nějaké góly a asistence, v tom dobrém slova smyslu mi to lepilo. Nevím, proč na mě pak přestali ty rohy kopat (smích). I týmu ten podzim vyšel, jeli jsme na vítězné vlně. Na jaře se to pak ale dotáhlo znovu jen do baráže.

Letos tedy máš za sebou zkušenost opačnou, zápas proti Vyškovu. Ale vzpomínat v dobrém asi nebudeš, že?
Paradoxně to byl jeden z těch horších zápasů Vyškova, ale dokázali vyhrát. Už v televizním rozhovoru jsem se, nechci říct vymlouval, ale zmiňoval jsem vliv terénu na naše odlišné styly hry. Chtěli jsme hrát od brány, kombinačně, ale hrozně to skákalo. Člověk se na to nechce vymlouvat, protože je to pro oba stejné, ale Vyškovu to s nákopy za obranu sedlo lépe. Pak jsme dostali gól z takové blbé standardky, škoda.

A teď po Vyškovu hned Zlín, pikantní dvojboj.
Od začátku jsem se na tyto dva zápasy těšil. Vyškov mě zklamal, že jsme to nezlomili v první půli. Teď nás čeká Zlín, což je možná, co se týče kariéry, ještě pikantnější. Znám tam skoro všechny, celý realizák, navíc v létě o mě měli taky zájem.

Jak zatím své brněnské angažmá hodnotíš? V sestavě jsi nechyběl ani jednou, to je dobrý vklad.
Jen jsem dvakrát střídal, ale teď v poháru budu mít asi volno a budou hrát další kluci. V posledních zápasech se to trochu ustálilo, což je pro nás výhoda. Vzadu nám to docela drží, jen vepředu nám chybí góly. Zvykl jsem si tady rychle.

Jak náročný je pro psychiku styl, který hrajete? Hodně kombinace, přitom jako stoper si nemůžeš dovolit udělat chybu.
Náročné to ani není, je potřeba se soustředit. Je to styl, který chceme hrát, když ale cítím, že jsem pod tlakem, nedělám si starosti a kopnu to nahoru, aby nenastaly problémy. To právě ve Vyškově někdy nastalo, kdy se nám povedlo vyjet a pak to začlo skákat, což může být průser.

Jak se ti povedlo hodit za hlavu zápas s Varnsdorfem, kde jsi střídal už v první půli?
Začalo to rychlým gólem, říkám si OK, pořád máme spoustu času. Měli jsme i šance. Pak přišel centr do vápna, chtěl jsem to dát Sváčovi prsama, do toho někdo zařval ‚záda!‘. Střetly se mi myšlenky a už to bylo uklizené. Hned po rozehrávce jsme ztratili balon, valilo se to na mě, chtěl jsem zablokovat střelu a ztečoval ji do brány. To se pak ve vás míchá spousta pocitů. Když pak byla pauza na pití, doběl jsem k lavičce a trenér se ptal, jestli chcu jít dolů. Domluvili jsme se, že to bude nejlepší, protože jsme oba viděli, že se na mě lepí ten den špatné věci.

V minulém rozhovoru mluvil Kuba Janetzký o tom, že jste si na sebe rychle zvykli. Přišli jste ve stejný čas, navíc jste oba působili ve Zlíně. Znali jste se už z té doby?
Spíš letmo. Když přišel, byl jsem zrovna přeřazený do béčka. On tam občas došel, nějaký zápas jsme si spolu ťukli. Ale tím, že teď oba bydlíme blízko, jezdíme spolu a navíc, jak říkáš, jsme přišli ve stejný čas, se z nás stali parťáci.

Koho jsi z kabiny znal kromě Kuby?
Ve Zlíně jsme se minuli s Potokem, když tam došel, byl jsem zrovna v Kroměříži a končila mi smlouva. Pak jsem znal samozřejmě Heloše (Jana Hellebranda) a Davida Jambora z Vyškova. Jsem ročník 99, takže jsem hrával proti Laďovi Krejčímu, Tondovi Růskovi, Martinu Ziklovi, Jumbovi staršímu a Dominiku Křížovi a dalším klukům, byl to silný ročník, ale nikdo z nich tu už není. A o Rogym už jsem mluvil.

A trenéra?
Toho jsem neznal, stejně jako nikoho z realizačního týmu. Vlastně když jsem definitivně potvrdil panu Psotkovi, že mám zájem do Brna jít, zrovna se pan Hynek oznamoval. Ale neznal jsem ho, poprvé jsem ho viděl až při startu přípravy ten den, kdy jsem byl poprvé v Brně.

Máš mimo fotbal nějaký jiný koníček?
Trávím rád čas s rodinou, s kamarády. Přítelkyně má syna, teď půjde do školy, takže jsem rád s nimi. Ze sportu mám rád tenis, i když na to není absolutně čas. Navíc plánuju stavět v Němčicích domek.

Bydlení v Brně tě tedy neláká?
Původně jsem to v plánu měl, říkal jsem si, že musím bydlení sehnat. Ale nebylo to nic jednoduchého. A když se pak ukázalo, že sem jezdí Kuba Janetzký a Heloš, usoudil jsem, že to takhle půjde, že se to dá. Postavím si teď baráček a uvidím.

S Kubou jsme se bavili i o tom, co ho láká po kariéře. Už na to taky myslíš?
Když mě potkal první úraz kolene, o tom jsem ani nemluvil, to bylo ještě v mládeži, dostal jsem trochu strach, co bude. Že ta kariéra třeba nemusí vyjít. Udělal jsem si tedy trenérskou licenci, céčko a béčko, takže bych už mohl případně jít k mládeži nebo třeba do kraje. Ale doufám, že se ještě chvíli u fotbalu udržím.

Díky za rozhovor a ať se daří!