ROZHOVOR Z PROGRAMU: Dominik Sváček

B r n o - V prvním jarním bulletinu jste si mohli přečíst i rozhovor s jednou ze zimních posil - gólmanem Dominikem Sváčkem. Jeho přepis vám jako obvykle nabízíme i na webu.

Pro rozhovor do úvodního jarního bulletinu jsme si vybrali jednu ze zimních posil – gólmana Dominika Sváčka. Borec z Klatovska přišel do našeho klubu na hostování z Plzně, v zimní přípravě si nakonec vydobyl místo brankářské jedničky pro úvod jara. Nejen o tom byla v rozhovoru řeč.

Dominiku, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Poprvé jsem šel na hřiště jako tříletý, a to v Mochtíně. To je vesnice kousek od Kocourova na Klatovsku, odkud pocházím a kde doposud bydlí moji rodiče. Pak jsem šel do Klatov a odtud do Plzně. Nejprve ve dvanácti letech na střídavý start, potom v půlce deváté třídy už i na školu.

Takže odmalička jsi tak trochu cestoval?
Už z Kocourova jsem dojížděl, protože tam škola nebyla. Pak do Plzně jsem ten půlrok jezdil denně, ale od střední školy už jsem bydlel na intru. Od nějakých patnáctí let jsem tedy vlastně bydlel sám a díky tomu jsem už pak byl zvyklý se o sebe postarat.

Býval jsi vždycky brankářem?
Právě že ne. Vystřídal jsem snad všechny posty, útok, záloha, obrana. Pak nám v nějakém zápase chyběl brankář a trenér na nás střílel. Že kdo toho chytne nejvíc, půjde do brány. A už jsem tam pak zůstal (smích).

Takže neprobíhal tradiční výběr, do brány jde ten nejvyšší?
Ne, já jsem právě ani nejvyšší nebyl. Až pak později jsem trochu vyrostl, což se hodilo.

Jít do Plzně v době, kdy začala získávat tituly, to musela být radost?
Jasně, byla to velká motivace. Kluci zrovna sbírali tituly. Mám dojem, že první jsem v klubu ještě nebyl, ale u druhého už ano, to už jsem podával balony.

A sledoval v akci Ticháčka a spol.
Ten zrovna myslím skončil a šel mi dělat trenéra brankářů do U16 .

V Plzni nakonec přišel i jeden ligový start, jak na něj vzpomínáš?
To bylo v roce 2017. Na konci sezóny se zranil Matúš Kozáčik, takže jsem chodil jako dvojka. Byl jsem i tady v Brně, kde jsme vyhráli 1:0. A v posledním kole proti Jihlavě se zranil i Peťa Bolek, takže jsem tam ve druhé půli šel. Už jsme vedli, nakonec jsme i vyhráli.

Další ligové duely ovšem přišly až na Slovensku. Pomohlo ti zdejší dvouleté hostování?
Jasně, vzpomínám na to jen v dobrém. Byla to fajn škola, povedené období. Dalo mi to hodně a nabral jsem tam dost zkušeností.

Ty můžeš zúročit nyní v Brně. Jarní část zahajuješ jako jednička, překvapilo tě to?
Musím říci, že ano, i když to byl můj cíl. Nečekal jsem úplně, že bych první zápas mohl chytat. Ale jsem rád, že jsem tu důvěru dostal. Doufám, že ji oplatím.

Zápas na Dukle diváka bavil, z pohledu brankářů to ale možná bylo trochu jinak?
Pro oko diváka to bylo dobré, my jsme spíš naštvaní. Pro oba je bod málo. Dukla za něj může být spíš ráda, protože pořád dotahovali, nás to mrzí asi ještě o to víc. Ještě navíc dostat tři góly… A když se člověk podívá na ten druhý, kdy chytíte míč a v pádu mu to trefí nohu. Třetí gól trefil hezky, první padl bohužel po teči. Viděl jsem, že míč letí přes zeď, šel jsem si pro něj. Někoho to ale trefilo do ramene a už jsem to nestačil vyndat, změnilo to směr. Góly jsme soupeři darovali chybami.

Na druhou stranu máš podíl na jedné ze vstřelených branek, že?
Trenéři říkají a chtějí, abychom po ubráněné standardce tohle zkusili, pokud to jde. Kolikrát je ve vápně hodně hráčů a nahoře zůstávají jeden proti jednomu. Viděl jsem, že je Krony dobře rozběhnutý, zkusil jsem to na něj dostat a on to dobře prodloužil. Pak ještě Heloš soupeře prohodil a Alli dával gól, vyšlo to dobře.

Hra nohama je dnes pro gólmany takřka nezbytností, jak jsi na tom ty? Už jsi v mládeži stihl projít drilem?
Měl jsem štěstí, že zmíněný Martin Ticháček chytal ještě za Pavla Vrby. A ten byl jeden z prvních, kdo to takhle u nás chtěl. Martin si tím prošel a hodně nás do toho tlačil, každý trénink jsme se tomu věnovali třeba patnáct minut. Je to dnes potřeba, gólmani hrají nohama skoro jako hráči.

Jak jsi zatím stihl poznat kolegy v gólmanském týmu?
Tým je dobrý, kluci jsou fajn, rozumíme si. To je důležité, když si nerozumíte nebo jsou mezi vámi problémy, nemůže to fungovat a nikdo se necítí dobře. Jsme tu s Berkym, mladý Hložis má všechno před sebou a k tomu jako trenér Vlasta, který má obrovskou spoustu zkušeností z ligových i pohárových zápasů. Je to takhle fajn.

A před vámi Luděk Pernica, který neustále diriguje hru – to je asi taky neocenitelný přínos.
Mluví hodně nahlas, je to osobnost. Má toho hodně za sebou a je fajn za ním chytat. Já si samozřejmě taky zakřičím, mluvím ale především na kluky před sebou, ne až na hráče nahoře.

A jak to máš v zápalu hry s přepínáním mezi jazyky, když mluvíš třeba na Fostera nebo Simona?
Nemám s tím problém, nevadí mi to. Jsem už zvyklý z Plzně, kde i mezi hráči byli cizinci. Angličtina mi problém nedělá.

Trenér prozradil, že jste se verdikt ohledně jedničky pro zápas na Dukle dozvěděli s předstihem. Vyhovuje ti to takhle?
Je to lepší, alespoň já to takhle vnímám a mám to tak raději. Jasně, chystáte se na každý zápas stejně, ale je lepší se v hlavě dopředu nastavit tak, že do brány jdete.

A co mimo fotbal, jak zatím proběhla aklimatizace v Brně?
Naprosto v pohodě. Bydlíme kousek od města a od stadionu, v Sadové. S přítelkyní a osmiměsíčním synem.

Takže náplň volného času a koníčky jsou tím pádem taky jasně dané.
Je to tak, nenudíme se. Když je trochu volného času, zajdu si na tenis, s přítelkyní na inline. Dřív jsem jezdil motokros, ale to už je docela dávno (smích).

Míval jsi a máš nějaký vzor, případně oblíbený klub?
V dětství určitě Petra Čecha, asi jako snad každý v té době. Teď se mi líbí Ederson, jeho hra nohama. Vyloženě oblíbený klub nemám.

Díky za rozhovor a ať se daří!