ROZHOVOR Z PROGRAMU: Denis Granečný

B r n o - Součástí bulletinu pro utkání se Slavií byl také rozhovor s Denisem Granečným. Jeho přepis si nyní můžete přečíst také na webu.

Pro rozhovor do třetího letošního vydání bulletinu jsme si tentokrát vybrali dalšího z nováčků. Obránce Denis Granečný přišel do Brna nejprve na zkoušku, v té ale uspěl a do Zbrojovky přestoupil. V úvodu soutěže se navíc pevně usadil v základní sestavě a je jedním ze šesti hráčů, který na hřišti doposud nechyběl ani minutu.

Denisi, jaké byly tvoje první fotbalové kroky?
Začínal jsem jako čtyřletý rovnou v Baníku, nikde jinde jsem nehrál. Do svých čtrnácti let jsem bydlel v Porubě, potom jsem se přestěhoval do Radvanic.

Na jakém postu jsi nastupoval?
Většinou jsem hrával směrem nahoru, hlavně křídlo. A to až do žákovských kategorií. V jednom utkání v Olomouci jsem hrál i podhrot, na nějakém turnaji i hrot. Pak jsme přešli do dorostu, kde jsem začal hrávat kromě křídla i beka. To jsem byl o rok ostaršený a trenér Adler mě chtěl vidět na beku. Od té doby jsem se tam asi našel a jinde už nehraju.

Vydržet v Baníku tak dlouho a dostat se nakonec do prvního mužstva, to je asi pro kluka z Poruby splněný sen?
Přesně tak, bylo to splnění cíle a snu, když jsem tam byl takovou dobu. Mým cílem bylo do áčka se probojovat, což se povedlo.

První zápas si vybavíš?
Bylo to v Mladé Boleslavi. Pamatuju si to dobře, prohráli jsme 0:3 a proti nám hrál Milan Baroš. Naskakovali jsme i s Ondrou Šašinkou, kdy si nás vyžádal trenér Petržela, protože se už sestavoval tým pro druhou ligu. Prvních devadesát minut si tak dobře vybavím.

V té sezóně jsi hrál i proti Zbrojovce, že?
Ano, v posledním kole. Vím, že nás fanoušci i v tom utkání hnali, věřili jsme, že je to opravdu jen na rok a že se hned vrátíme. Což se také povedlo.

Ovšem nebyla to snadná sezóna, jestli si dobře vzpomínám. Druhá liga byla našlapaná.
To je pravda, snadné to nebylo. Dole hrála taky Sigma Olomouc a Opava. Sigma skončila první, my druzí a Opava byla snad o bod za námi. Ještě byly dole České Budějovice, kterým ale nevyšlo příliš jaro a vypadly z toho. Ale fanoušci nás hnali, všude za námi jezdili a zvládli jsme to.

A hned v premiéře vás po návratu čekalo Brno.
Jasně, to jsem nastoupil tady na stadionu v poločase za stavu 1:1. Přihrál jsem pak na gól Milanu Barošovi, to byl první zápas, kdy jsem s ním byl v týmu. A pokud si dobře pamatuju, byla to i moje první asistence. Se Zbrojovkou jsme pak i končili, tam se situace měnila každou minutu. Nedali jsme penaltu, chvíli to vypadalo na sestup, nakonec jsme ale vyhráli a dolů šla Jihlava.

Hrával jsi i v mládežnických reprezentačních výběrech, vybavíš si některé tehdejší spoluhráče ze Zbrojovky? Třeba Dominika Janoška, který je stejný ročník?
S Dominem jsme hrávali hodně. Shodou okolností jsme se pak těsně minuli v Baníku, kdy přišel loni na jaře a já jsem zrovna hostoval v Maďarsku. Později jsem se pak potkával i s Laďou Krejčím a Tondou Růskem, kteří byli o rok mladší. Dominika bych označil za kamaráda, byli jsme spolu dlouho, i s Laďou se znám dobře, s Michalem Sadílkem k nám skvěle zapadli. Neměli jsme špatný tým, hrávali jsme na závěrečných turnajích. A Laďa s Michalem jsou ostatně aktuálně i členy kádru reprezentačního áčka.

Co bys kromě zmíněných momentů ze své kariéry doposud vypíchl jako nějaké pomyslné vrcholy?
Určitě bych vyzdvihl finále poháru se Slavií, kdy jsme sice prohráli, ale atmosféra a vše okolo toho bylo nezapomenutelné. Hezký zážitek. V Olomouci byla vyprodaná tribuna našich fanoušků, skvělá atmosféra, dobrý zápas. Samozřejmě ten postup z druhé ligy mám taky hodně vysoko. Oslavy a všechno, to byl zážitek.

Zkušenosti máš i z Nizozemí či Maďarska. Když pomineme fotbal, jaký tam byl život?
Na Emmen vzpomínám v tomhle ohledu rád. Lidi tam oproti naší zemi jsou trošku, no trošku… Dost jiní. Přišlo mi, že tam každý každému přeje, všichni jsou na sebe hodní, spokojení se svým životem. Když jsem přišel do obchodu, všichni se hned usmívali, ptali se, jestli nepotřebuju s něčím pomoci. U nás to tak úplně není. Jinak jsem tam ale byl v době, kdy byla korona, takže bylo všechno zavřené, půl roku jsem byl na hotelu a půl roku doma. Chodil jsem na trénink a zase domů, takže zemi jako takovou jsem úplně poznat neměl možnost. Ale cítit tu pozitivní energii, to nebylo na škodu.

Byl jsi tam nonstop, nebo se ti dařilo občas odskočit do Ostravy?
Bylo to asi devět hodin cesty, takže domů jsem jel asi jen na vánoce. A na Silvestra už jsem byl zpátky, začínali jsme sedmého ledna, tak jsme měli hned trénink.

A co pak Maďarsko?
Mezőkövesd je spíš menší město, v uvozovkách dědina. Bydlel jsem v Egeru, což je asi dvacet minut cesty. Menší město, lázeňské, termály a tak. Když přijeli naši za mnou, tak si hnedka zašli. Párkrát jsem byl na výletě v Budapešti, kde bylo krásně. Asi hodinka a něco cesty, to jsem se domluvil s Patriziem Stronatim, který je v Puskási, zašli jsme na kávu a strávili jsme tam pár chvil.

Teď je tu tedy Zbrojovka a nové angažmá. Jak to zatím hodnotíš?
Už jsem zmiňoval, že jsem hlavně rád, že konečně někam patřím a nechodím po hostování. Začátek vyšel i nad očekávání, sám jsem nečekal, že do toho takhle vletím a že se bude dařit i týmu. Jsem za to rád, i za to, že jsem si se všema sedl. Parta je tu dobrá. Mám z toho jenom radost.

Boj o místo v sestavě je i díky tvému příchodu pořádně ostrý. O dvě pozice krajních beků se rvou čtyři hráči.
Je to motivace. Říkal jsem si, že když šanci dostanu, musím ji chytit a už nepustit. Dělám pro to všechno a budu doufat, že to tak vydrží co nejdéle.

Před vámi jsou teď atraktivní zápasy. Slavia, tam je to jasné, a pak přijde Baník. Dá se specifikovat, na co se těšíš víc?
Těším se strašně, fotbal se dělá kvůli takovým zápasům, kvůli lidem. Slavia táhne, teď postoupili, bude plný dům. A v Ostravě dojde taky hodně lidí, i když se jim teď třeba nedaří. Je to ve středu, ale i tak dojde dost lidí, i když i pro naše fanoušky to taky asi není optimální termín. Teď mám ale v hlavě především Slavii. Sledujeme, jak lístky rychle mizí (rozhovor vznikal v pátek ještě před vyprodáním stadionu – pozn. red.). Je to pro nás motivace a výhoda, když nás táhne celý stadion, můžeme určitě překvapit.

Atmosféra byla výborná už v minulých duelech. Třeba zápas s Mladou Boleslaví byl pro fanoušky ideální. Co vás vlastně tak nakoplo k té euforii ve druhé půli?
Už v šatně jsme si říkali, že to je hratelné. Boleslav se na nás připravila, věděli, co nám nevoní, dali nám gól, ale říkali jsme si, že na to máme. Rychlý gól nás nakopnul, fanoušci nás hnali, to byla obrovská podpora. A nakonec se to podařilo.

Byla oslava druhého gólu hodně emotivní? I tím, že proběhla de facto pod kotlem fanoušků?
Jednoznačně. Když dáte gól blíž ke kotli a na straně s fanoušky, je to vždycky lepší oslava a euforie. Bylo to dobré, víc takových momentů (úsměv).

Máš mimo fotbal nějaké další koníčky?
Moc jich nemám. V Nizozemí jsem si trochu zvykl na klid, odpočinek. Zapnu si fotbal, zahraju si PlayStation, snažím se zkrátka být spíš doma, odpočívat, ať jsem připravený na trénink a zápasy.

Míval jsi v dětství nějaký vzor?
Vzhlížel jsem k Danu Holzerovi, který byl taky odchovancem Baníku, naskočil brzo do áčka, pak byl kapitán. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl hrát s ním. Když vyhrál Baník titul, bylo mi asi šest, pamatuju si, že jsem byl na ochozech a sledoval Radka Slončíka, Marka Heinze a další. A samozřejmě Milan Baroš, který vylétl do ciziny jak raketa, taky jsem k němu vzhlížel. Bylo dobré, že jsem s ním potom mohl být v kabině a poslouchal jeho rady a názory.

A bydlení už jsi pořešit zvládl?
Už jsem si sehnal, nedaleko Futura. Vše je v pohodě a nemusím dojíždět.

Díky za rozhovor a ať se daří!