ROZHOVOR Z PROGRAMU: Denis Alijagić

B r n o - Součástí zápasového bulletinu pro utkání s Olomoucí B byl i rozhovor s Denisem Alijagićem. Jeho přepis si nyní můžete přečíst i na webu.

Pro rozhovor do posledního bulletinu roku 2023 jsme si vybrali jednoho z letošních nováčků, který do Brna zamířil na konci přestupního období. Útočník Denis Alijagić má navzdory nízkému věku (v dubnu mu bylo dvacet let) fotbalový životopis už poměrně pestrý, i dnes tedy bylo o čem hovořit.

Denisi, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Bylo mi asi pět a půl, původně jsem šel u nás na vesnici v Černošicích s tátou zeptat se, jestli mají volno. Neměli, ale pak jsme zjistili, že na Spartě je nábor. A tam mě hned na prvním náboru vzali, vyrůstal jsem tam a vydržel asi do nějakých dvanácti let. Jen v rámci střídavých startů jsem chodil hrávat ještě za Beroun. Poté jsem přestoupil do Slavie.

To je i na mládežnické úrovni poměrně pikantní přesun, ne?
Ve Spartě jsem vyrůstal a měl jsem to tam rád, prostředí i zázemí, ale úplně jsem si pak nesedl s trenérem. Vrátil jsem se po mononukleóze a borelióze s pár kily nahoře a dával mi to docela sežrat. Byl jsem malý a vadilo mi to, takže jsem chtěl odejít. V tu dobu byl zrovna ve Slavii jako manažer Karol Kisel, který byl příbuzný s jedním z mých spoluhráčů a kamarádů, který taky do Slavie šel. Když zjistil, že chci odejít, tak mě začal tahat a nakonec to tak i dopadlo.

Ve Slavii jsi pak vydržel taky docela dlouho.
Je to tak. Párkrát jsem přeskočil kategorii, v sedmnácti jsem hrál už za starší dorost, dával jsem i dost gólů. Pak to stopnul covid, po něm jsem ani nebyl v béčku a šel jsem rovnou do Vlašimi. Jako osmnáctiletý jsem moc nevěděl, co od toho čekat, byla to první zkušenost s dospělým fotbalem. A vyšlo to nad rámec. Hostoval jsem pak v Liberci, tehdy jsem zvažoval víc týmů, ale vybral jsem si Liberec. Byl tam i Petar Musa, i to možná rozhodlo. Ale úplně mi to tam nevyšlo. Přípravu jsem začal dobře, v prvním kole jsem hrál v základu, ale prohráli jsme se Zlínem a přišly změny. Pak už jsem se přes konkurenci prosazoval obtížně.

Když se ještě vrátím k Vlašimi, tam jsi měl průměr skoro gól na zápas. Bylo to i tím, že jste nehráli pod nějakým přehnaným tlakem? Nikdo po vás ze začátku asi nepožadoval hrát na špici tabulky, byť jste tam nakonec byli a Vlašim dokráčela až do baráže.
Podle mého nikdo pořádně nevěděl, jak ten projekt vlastně vyjde. Ale hráli jsme spolu v mládeži, byli jsme už sehraní, plus si sedla parta i s trenérem Hyským, všechno dohromady. Byla tam dobře naladěná kabina, což se pak na hřišti i ukázalo, bylo to znát.

A jeden gól jsi dal i tady v Brně.
Filip Blecha střílel, já jsem do toho v běhu jen nastavil nohu, byla to taková teč. Pak vyrovnal Řezňa a nakonec Brno vyhrálo 2:1.

O angažmá v Řecku jsi už mluvil minule, zeptám se teď spíš na životní styl a na zemi jako takovou. Jak ti to sedlo?
Určitě je to trochu jiné. Když se řekne dnes, znamená to ve skutečnosti zítra, přičemž často to zítra taky není a může to nakonec být až za měsíc. Takhle to fungovalo všude, i tak trochu v klubu, který byl ale jinak zázemím a vším okolo na úrovni top pěti lig.

Dá se na to zvyknout?
Dá, přizpůsobíte se, ale pak je samozřejmě problém, když přijedete do Čech a jste nastavení tak, že se nic neděje, nic nehoří a nic nespěchá. Chvíli trvá, než si uvědomíte, že tady nesmíte nechávat věci náhodě a zapomínat na ně (smích).

Lišil se i tréninkový režim, třeba s ohledem na velká horka v létě?
Ano, to jsme začínali třeba v sedm ráno. Navíc v těch jižních zemích je i jiný denní režim, večeří se třeba v deset, v jedenáct. Na to si musíte chvíli zvykat, když se večer najíte a máte jít spát… Ze začátku jsem si přišel dost unavený, ale pak už mi to nevadilo a zvykl jsem si. V Řecku je život obecně hezký a pohodový.

A fotbal je tam taky asi o fous větší vášní, než u nás?
Trochu ano. Já sám jsem to neměl tak, že by mě lidi poznávali, protože jsem moc nehrál, ale když jsme šli s klukama z áčka třeba na jídlo, bylo to úplně jiné, než v Česku. Kluky tam považovali za celebrity a chovali se k nim tak. Je to zkrátka jinak nastavené.

Naopak Slovinsko, kde jsi taky působil, už bylo spíše návratem ke střední Evropě, že?
Jo, to už mělo blíž třeba k Rakousku. Hory, příroda, klidní a slušní lidé, pořádek všude. Čekal jsem, že třeba v Mariboru jakožto v jednom z větších měst to bude živější, ale žil jsem v centru a nikdy jsem neměl problém, že bych pro hluk nemohl spát. Klidné město a hezká země s příjemnými lidmi, zanechalo to ve mně dobrý dojem.

Teď už nějakou dobu bydlíš v Brně, už ve svém? A jak ti město sedlo?
Ano, docela rychle jsem si našel byt. Mám radši, když mám svůj domov, než abych bydlel někde na hotelu. Přítelkyně zatím dojíždí z Prahy, kde studuje, ale je nám tady příjemně. V něčem příjemněji než v Praze, je to tu klidnější, lidi si na nic nehrajou. Mám to i kousek na stadion, deset minut pěšky.

Na hřišti ses taky zabydlel celkem rychle, jak zatím první měsíce hodnotíš? Čtyři góly, mimochodem všechny venku.
Ze začátku jsem si říkal, že to může nějakou dobu trvat, protože jsem dlouho nehrál. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že za osm zápasů dám i s pohárem čtyři góly, asi bych to bral. Ale zpětně tam vidím situace a vyložené šance, které mě mrzí, měl jsem je vyřešit lépe a mít gólů ještě víc. Zároveň mě mrzí a přemýšlím nad tím, že doma jsem se ještě netrefil, před našimi fanoušky, to je taky škoda. Teď máme poslední zápas v půlsezóně, tak věřím, že se to podaří (úsměv). A že i jako tým ten poslední zápas zvládneme a budeme mít před zimou čistou hlavu, abychom se dobře připravili na další půlrok. Nálada je teď zase veselejší, samozřejmě je znát, když se prohrává, člověku se na stadion nechodí dobře. Ale teď jsme se zase nakopli a věřím, že to potvrdíme.

Jak náročný pro tebe byl třeba poslední zápas v Kroměříži, i s ohledem na těžký terén?
Obecně mi měkké hřiště tak nesedí, bere to sílu. Navíc jsem vyšší postavy a na změny směru je to náročnější. Nerad hraju v kolíkách, takže jsem se toho trochu bál, naštěstí nám pomohl ten rychlý gól a pak už jsme to zvládli.

Čeká vás i pár dní volna, využiješ to na nějaký relax?
Ano, chystáme se v prosinci na dovolenou, letíme s přítelkyní takhle v zimě vlastně poprvé. Minulé roky jsem volno neměl, třeba v Řecku jsem měl jen tři dny a 26. prosince už jsem se tam zase hlásil. Ale pořád myslím na to, že i přes volné dny budu na sobě pracovat. Přece jenom jsem opravdu nějakou dobu nehrál a pořád je to znát.

Ještě tě navíc čeká reprezentace. Minule dvacítka, teď U21, takže při dalším srazu áčko?
Ne, to ne (smích). Ale když jsem přišel do Brna, říkal jsem si, že pro trenéry to bude jednodušší, budu víc na očích. A když budu hrát a dávat i góly, tak bych se do dvacítky mohl dostat, a na jaře třeba i do jednadvacítky. Nakonec to přišlo ještě teď, za to jsem rád, můžu se trenérům ukázat. I když nás čeká jen jeden přátelák.

Asi ti v tom pomohl i gól, který jsi dal za tým U20 Německu?
Povedlo se mi do zápasu dobře vstoupit z lavičky a mohl jsem dát i další gól. Je to škoda, měli jsme na to, abychom zápas minimálně zremizovali nebo i otočili.

S trenérem Šustrem se znáš už déle? A víš o jeho brněnské minulosti?
Měl jsem ho jako asistenta už minulý rok, jako hlavní trenér je stejný. Impulzivní, přímý, má rád řád. Říkal mi, že byl jako hráč takový jezdec, lítal po lajně (úsměv).

Máš mimo fotbal nějaké jiné koníčky?
Rád si zahraju tenis, když je volno. Ono obecně toho času tolik není, takže když už nějaký je, jedeme třeba někam s přítelkyní. Mám také svoje oblíbené kavárny v Praze, kam si s kamarády rádi zajdeme sednout.

Míval jsi v mládí nějaký vzor? Nastupoval jsi i v bosenských mládežnických reprezentacích, takže se asi nabízí Džeko?
V jeho případě spíš jde o inspiraci. Vzor bych neřekl, i typologicky jsme jiní. Ale jeho cesta, jak se vypracoval z druhé české ligy… Asi každý kluk by jeho kariéru chtěl takhle mít. Jinak jsem odmalička nějak víc koukal na Ronalda, to je asi hlavní vzor.

Díky za rozhovor!