ROZHOVOR: Oslavenec Pavel Holomek o své kariéře

B r n o - Bývalý útočník Zbrojovky Pavel Holomek oslavil ve středu 13. dubna padesáté narozeniny. Jakožto čestný host se v tento den zúčastnil i vítězného utkání s Ústím, velký rozhovor s ním pak byl součástí zápasového bulletinu. Nyní jej nabízíme k přečtení i na webu!

Pokud se řekne Boby Brno, Lužánky a devadesátá léta, určitě vám mezi prvními naskočí jméno Pavla Holomka. Nedílná součást brněnské ofenzivy; útočník, který góly střílel i připravoval. Nasázel jich v nejvyšší soutěži šestatřicet, další trefy si schoval i pro poháry. Právě dnes slaví rodák z Bosonoh krásné padesáté narozeniny, a při té příležitosti jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít tento rozhovor!

Mistři ligy Kroupa s Hamříkem, Zdeněk Cihlář… A by, bratři Holomkové. To skoro vypadá, že jste byl předurčen hrát fotbal. Že to snad v Bosonohách ani jinak nešlo.
Ještě Jirka Bělohlávek, který hrával druhou ligu. Ale vážně, tehdy to na předměstích bývalo standardem, hrálo se vždycky, jak skončila škola. Všichni šli na hřiště, a nešlo samozřejmě jen o fotbal. Čas se zkrátka trávil venku. Hrál jsem odmalička za Bosonohy, od nějakých dvanácti let jsem pak byl ve Zbrojovce.

Vždycky vás to táhlo spíš dopředu?
Zpočátku podle situace. Každý fotbalista má nějaký fyziologický a sportovní vývoj, takže podle toho, jak jsem narostl, tak mne dle potřeby přesouvali.

Třeba i do obrany, jako Karel Večeřa?
To bylo naštěstí jen jednou (smích). V Českých Budějovicích, kde jsme měli snad tři nebo čtyři obránce mimo. Viliam Vidumský nemohl hrát, Peťa Křivánek měl snad karty, ještě dva další byli zranění, tak pan Večeřa udělal experiment. Ani nevím, jaký přesně byl výsledek, ale vím, že se mi to moc nelíbilo. Je to jiný svět, většinou jsem hrával dopředu, v obraně byla ta zodpovědnost obrovská a ani později mě to nikdy nelákalo.

Ještě před dvacátými narozeninami jste se dostal na svou první mimobrněnskou štaci do Znojma, že?
To období bylo zásadní pro můj další život. Zbrojovka tehdy v roce 1989 postoupila do ligy, první sezónu se udržela, v roce 91 ale spadla, měla snad dvanáct bodů. My jsme skončili v osmnáctce, hráli jsme za juniorku, chodili do práce. Rozhodoval jsem se, co bude dál s mým životem, a na podzim jsem dostal šanci trénovat s áčkem s tím, že od jara půjdu na vojnu. Pan Kroupa tehdy tlačil Tábor, Žatec, jak bylo zvykem. Já jsem díky nějakému zranění jel do Ostravy, kde jsem v 80. minutě šel do hry místo Zelníčka, tuším. Prohráli jsme, a pak se jelo na přátelák do Znojma, kde jsem odehrál poločas a docela se mi dařilo. Po utkání pak za mnou přišel plukovník Vítek, jestli nechtěl jít k nim. Bez nějakého přemýšlení a bez toho, že bych se kohokoliv zeptal, jsem souhlasil. Jen s podmínkou, že bych šel od 1. ledna. V Brně se to samozřejmě moc nelíbilo, šlo tehdy vlastně o klub pohraniční policie, ne o klasický vojenský klub, ale ty dva roky ve Znojmě pak byly naprosto klíčové pro můj další vývoj. Ráno trénink, oběd, odpoledne trénink, byli jsme totální profesionálové pod dohledem a díky tomu jsem se do profifotbalu nakonec opravdu dostal.

A dařilo se vám i fotbalově, přišel postup do druhé ligy. I z tohoto důvodu asi převládají pozitivní vzpomínky?
To byla fantastická sezóna, euforie. Druhou ligu jsem tam pak taky půl roku hrál, a to v pořádně silné konkurenci. Když jsem se totiž v roce 92 vrátil do Brna, byl v útoku docela přetlak. Jan Janošťák, Renda Wagner, další kluci. Odehrál jsem jeden dva zápasy, a pak za mnou přišel trenér Karol Dobiaš. Je o tebe zájem ve Znojmě, tady bys spíš střídal, klidně běž a já si tě v zimě vezmu zpátky. Tak jsem šel, zase jsem dával nějaké góly. Od zimy jsem pak už byl zase zpátky v Brně a už jsem se až do roku 99 nehnul.

Takže konkrétně pro vás vojna byla zásadní?
Neustále jsem řešil jen fotbal, nic jiného. Tohle nastartovalo spoustu dalších kluků, namátkou Peťu Křivánka. Dnes když vyjde kluk z dorostu, a nemá na to, aby šel do jedničky, moc možností nemá. Navíc tehdy se nechodilo tolik do ciziny, ve druhé i třetí lize hrálo obrovské množství kvalitních hráčů. Každý zápas byl velkou školou.

Následovalo období devadesátých let, pro brněnský fotbal poměrně příznivé. Třetí místo, poháry, obrovské návštěvy. To musí být i po letech parádní vzpomínky.
To byla nádhera. Začátky byly taky trochu dramatické, nebylo to tak, že bych přišel a byl hned v sestavě. S Panem Dobiášem jsem strávil půl roku, což bylo nakouknutí do ligy, kdy jsem odehrál deset zápasů, dal jsem dva góly a seznamoval se s ligou. Bylo to úžasné. Pan Dobiaš pak odešel do Sparty, přišel těsně před koncem sezony pan Masopust, v té době už starší pán, s Rosťou Václavíčkem. Pak ho odvolali, přišel Táborský.

To bylo ono poněkud divočejší období, které ale do Brna přineslo Pohár vítězů pohárů. Navzdory finálové prohře na Spartě.
Paradoxní situace, pamatuju si to jako dneska. Hráli jsme doma se Spartou, dvě tři kola před koncem tady na Srbské, protože se opravoval trávník. A věděli jsme, že s nimi hrajeme finále poháru. A pokud je porazíme a nebudou mít titul, a porazí nás pak ve finále, nebudeme hrát poháry. Oni tu vyhráli, celkem jasně, v poháru to pak bylo už lepší. A na základě toho jsme hráli Pohár vítězů pohárů.

A byl jste u toho, nicméně výraznější zářez máte pak v Poháru UEFA. Čtyři zápasy, dva góly Kaunasu a hlavně starty proti Rapidu Vídeň. Byť v tomto případě jste si především venkovní duel asi představovali jinak, že?
Na ten Rapid jsem zapomněl co nejrychleji… Zážitek samozřejmě dobrý v tom, že to byl pohár, ale srazila nás totální nezkušenost. Před pauzou jsme dali gól na 2:1, přišli jsme do kabiny a strhla se mela. Že jsme lepší, že je musíme porazit, otevřít to, dát dva góly, aby přišli lidi. A tím, že jsme to otevřeli, nám naopak oni dali góly. I kdybychom přitom prohráli o gól, došlo by ve výsledku mnohem víc lidí. Takhle jich přišlo nějakých deset tisíc, co to na tu dobu bylo?

S Brnem jste si zahrál i Pohár Intertoto, tady bude ve vzpomínkách asi vyčnívat především domácí zápas s Espanyolem?
Určitě, to byl hodně atraktivní soupeř, navíc jsme vypadli po vyrovnaném průběhu. Doma jsme vyhráli 5:3, povedlo se mi dát dva góly. Pak jsme jeli ven, byla příprava, to byly fantastické zápasy. Trénoval pan Večeřa, přijeli jsme tam, odehráli jsme důstojné utkání. Nechci říct, že nás někdo zařízl, to slovo nemám rád, ale byla tam nějaká sporná penalta, díky které jsme prohráli 0:2.

O rekordním utkání proti Slavii a dalších bitvách toho bylo řečeno už hodně, já se však zeptám na jinou věc. Jste spolu s bratrem Patrikem jednou z mála dvojic, která se může pochlubit unikátním kouskem – tím, že vstřelila gól v jednom soutěžním utkání. Po vás to už dokázali snad jen bratři Pilíkové v Příbrami.
Bylo to proti Žižkovu a mám dojem, že to dokonce byl můj poslední gól v Brně. Pocit to byl samozřejmě příjemný. Už to, že jsme spolu mohli nastoupit. V té době jsem už nehrál v útoku, hrál tam právě Patrik. Někteří hráči už odešli, bylo cítit, že to období se trochu mění. Hráči, kteří tu hráli, dostávali nabídky z jiných oddílů. První vlaštovkou byl Zdeněk Svoboda, do ciziny šel jako první Renda Wagner. A přicházely další nabídky, Ríša Dostálek, Michal Kolomazník, pomaličku se to začalo stěhovat pryč.

Nabídky se přitom nevyhnuly ani vám.
První přišla v roce 98. Paradoxně jsem neměl manažera. Volal mi pan Cipro, jestli bych měl zájem jít do Innsbrucku, že tam tvoří tým. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct. Přijel jsem domů, přemýšlel jsem nad tím. Za hodinu mi volal pan Kroupa, ať přijdu na stadion, Hrstka měl smlouvu, řekl mi podepiš to. Tak jsem podepsal a bylo po přestupu. Ale já jsem byl rád, v té době jsem nechtěl ani odejít, líbilo se mi tu. Pak jsem dostal ještě jednu nabídku, kdy jsem byl v Číně s béčkem reprezentace, volal Mnichov 1860. Ale pořád jsem zůstal, nikam jsem nechtěl. Až v roce 99 už jsem odešel. To nejprve přišla nabídka z Fürthu, odletěl jsem na zkoušku, ale bylo nás tam víc a nakonec to nevyšlo. A šel jsem do Teplic. Přitom, abych se trochu vrátil na začátek, jsem Brno mohl opustit i dřív. Už jsem byl na odchodu, když vše na poslední chvíli změnil pan Večeřa.

Povídejte.
Když odešel pan Masopust, přišel jako nový trenér Táborský, který mě moc neprožíval. Neodehrál jsem skoro nic, takže jsem byl na odchodu do Drnovic. Domlouvali jsme se, že odejdu v zimě 94, klub souhlasil. Jenže Brno nemělo výsledky, pana Táborského vyhodili a dali sem Karla Večeřu. Ten to vzal s Karlem Jarůškem a řekl, že nepřipadá v úvahu, aby takhle mladí hráči odcházeli. Zůstal jsem a díky tomu se tohle všechno pak mohlo dít, díky tomu jsem ty devadesátá léta a parádní zápasy mohl zažít. Díky Karlovi jsem zůstal, šanci mi pak dal i Uličný, znovu Večeřa, prožil jsem tu těch šest, sedm let.

Jak byste vlastně srovnal oba populární trenéry Brna z té doby, Uličného a Večeřu?
Pan Uličný byl bouřlivák, pan Večeřa víc do teorie. Ve fotbale se vždy vše odvíjí od toho, jak se týmu daří. Trenéra i hráče poznáte, když se nedaří, když něco nevyjde, teď to teprve přichází. Jak udržet emoce, kvalitu, přesvědčit hráče, že na to mají, že je to jen ojedinělý výpadek. Pan Uličný byl bouřlivák, bohém, Karel hlídal tréninky, Ulička jen občas. Ono se dařilo, nastala euforie, prožili jsme krásné roky. Popravdě už ani nevzpomenu na jednotlivé zápasy, protože když každý zápas přijde patnáct tisíc lidí, občas třeba dvakrát tolik, je to nádhera. Ideálně když se hrálo o pěti odpoledne pod světly, to sám o sobě je zápas krásný.

A každou chvíli náběh fanoušků na hřiště a obrovské oslavy.
To byl takový kolorit (smích). Obrovská euforie po osmdesátých letech, kdy se hrála druhá liga. Po revoluci fanoušci cítili, že by se mohlo vrátit období sedmdesátých let a třeba i titul. Něco nám ale vždycky chybělo. Končili jsme za Spartou, Slavií, a když si vezmete, co tam bylo za jména… Ti kluci skončili na EURU druzí, rozlétli se do Evropy, i tam hráli. A to byly moje ročníky, Berger, Nedvěd a další. Dokázali jsme je porážet, ale nějaký krůček nám pořád chyběl.

Zmínil jste reprezentaci a turnaj v Šanghaji. Tam vás trénoval, pokud se nemýlím, pan Brückner?
To měl být ligový výběr, protože jednička hrála tou dobou turnaj v Japonsku, Kirin Cup. Já jsem byl vždycky v nominaci jako náhradník, a pan Brückner měl takové vysoké hráče rád, potom se zamiloval do Kollera. Tak to na nás postavil, do útoku vedle dal Pacandu, Sionka. Na turnaj jel ligový výběr, v němž mohli být tři hráči nad 23 let. Já měl v té době 26 let, byl jsem tam s Martinem Haškem a Mirou Baránkem. Ten turnaj jsme vyhráli, následný zájem pak byl takovou odezvou.

Jak dlouho jste tam byli? Byla to přece jen na tu dobu poměrně exotická destinace.
Nějakých deset dní. Byli jsme pořád na jednom místě, výletů moc nebylo, ale měli jsme možnost poznat město. V té době se na nás dívali trochu jako na exoty, ale stadion byl nádherný. Město už tehdy procházelo industrializací, žilo tam hodně lidí na malém prostoru a pořád to rostlo, stavěly se mrakodrapy, silnice.

Jak jste řekl, v Brně jste byl spokojený. Pořád jste zůstával v Bosonohách, nebo jste následoval příkladu některých spoluhráčů a přestěhoval se do města?
Ne, pořád Bosonohy. To nebylo tak dramatické s dopravou. Ráno na trénink, den v Lužánkách a večer domů.

Můžeme krátce zmínit i období v Teplicích a Drnovicích, jak na to vzpomínáte?
V Teplicích byl začátek úžasný. Trénoval tam pan Pešice, hrál tam Míša Kolomazník. Přišel jsem, odehrál jsem rok a půl skoro bez střídání. Pešice avizoval, že v létě končí, přišel Peťa Rada a tomu jsem padl do noty, byl jsem jeho typ. Měl jsem fantastickou podzimní sezónu, byli jsme snad druzí nebo třetí. A před jarní sezónou jsem se v posledním přípravném utkání zranil. Šel jsem do souboje s gólmanem, spadl mi na nohu a zlomila se mi čéška. Tím to všechno skončilo, už se to nikdy nedalo dohromady. Dva roky jsem se léčil, tu péči jim dodnes trochu vyčítám, dva roky peripetií. A když jsem se z toho dostal, už jsem věděl, že to nikdy nebude v pořádku. Bolelo to, dodnes to pořád cítím. Promarodil jsem tam tolik trenérů… Uhrin, Cipro, Straka, Bílek, abych na někoho nezapomněl. Pak se ještě ozval pan Gottwald, poslední roky jsem byl v Drnovicích, ale kariéru jsem profesionálně ukončil ve 29 letech. Potom jsem marodil a v Drnkách jsem musel skončit. Když nemůžete trénovat na sto procent, je to cítit.

A rakouská anabáze v Retzu?
To bylo jen epizodní, asi měsíc. Chtěl jsem to zkusit, ale jazyková bariéra, dojíždění, nešlo to. Navíc jsem byl frustrovaný ze zranění. Dodnes mě to mrzí, protože bych byl hrozně rád, kdyby se moje kariéra vyvíjela jinak, můj život by asi byl jinačí. Nedělal bych to, co dělám, ale to je asi u většiny těch, které něco takového potká ve věku, kdy by ještě pět, šest let mohli hrát.

Takže myslíte, že kdyby se tohle nestalo, u fotbali byste zůstal? Třeba i jako trenér?
Určitě, stoprocentně. Měl jsem v té době nabídky i z Německa, třeba z Drážďan. Pořád tam někdo byl, domlouval mi to tenkrát Klucký. Že je to hotové, že v létě půjdu. A všechno to ukončil tenhle moment. Co se týče trenéřiny, bylo to chvíli ve hře, ale tehdy byly podmínky jiné, než jsou dnes. Když jsem končil, dělal v Brně Peťa Kocman, který za mnou přijel, jestli nechci trénovat. Řekl mi, jaké jsou možnosti, jaké jsou představy a vize. Seděli jsme tady vedle v kanceláři, ale říkal jsem, že do toho nemůžu jít, protože musím začít pracovat a vydělávat. Měl jsem zrovna nabídku do firmy, sice na flexibilní práci, ale stejně by to asi šlo jen těžko skloubit. Tím to bylo uzavřené a od té doby jsem šel už jinou cestou.

S jakými spoluhráči jste nejčastěji v kontaktu?
S Ríšou Dostálkem, Laďou Chaloupkou, třeba s Marou Zúbkem. Zavoláme si s Míšou Kolomazníkem a dalšími. A tím, že obě moje holky hrají basketbal, jsem se nějakých dvanáct let intenzivně a asi nejčastěji potkával s Peťou Křivánkem, který v Žabinách trénuje. A samozřejmě se Švancim, který dává bývalé hráče dohromady, organizuje různé akce. Právě díky němu máme možnost se vídat. Kluci, kteří se motají kolem fotbalu pořád, se samozřejmě vidí častěji. My, co jsme mimo, jsme pak samozřejmě za takové akce rádi. A když to vyjde, vidíme se a zahrajeme si. Většinou se přijdeme se pobavit, zeptat se, co je nového. Sám už toho moc nenahraju. I díky tomu, co se stalo s kolenem, jsem začal manuálně pracovat a zapouzdřily se mi obě kyčle. Po té době, kdy jsem chtěl začít zase sportovat, to už nešlo. Doktor řekl, že tam mám artrózu, a jestli ještě chci sportovat, musím to vyměnit. Takže mám před padesátkou vyměněné obě kyčle a na žádný velký fotbal už to není. Navíc tým se mění, jak stárneme, už zve Švanci i mladší kluky, se kterými hrával.

Namátkou Jan Polák, který hrál třeba na nedávné exhibici na lužáneckém stadionu? S tím jste se ještě potkal, ne?
Nejen potkal, měl jsem ho tak trochu na starosti. Bydlel v Bohunicích, bral jsem ho do auta a vozil na tréninky. Tím, že ještě nemohl řídit, nebylo mu osmnáct, jsem ho nabíral. Jak jsem končil, přicházeli i další mladí, Libor Došek a další.

Jak už jsme naťukli, řada bývalých spoluhráčů aktuálně trénuje mládež ve Zbrojovce. Sledujete jejich práci?
Samozřejmě. Když se zase vrátím třicet let zpátky, vždycky stála Zbrojovka na mládeži. Za nás, i později. Drtivá většina kádru byli odchovanci. Když se podívám teď, tak kluci, kteří běhají po hřišti, jsou hodně šikovní. Kohoutek, Ševčík a spol., na ty je radost se dívat. Je na nich vidět, že je to budoucnost klubu, a nevypadají jako kluci, co by chtěli hned pryč. Je to jen otázkou toho je v Brně udržet, a tady je potřeba hrát ligu. Což je snad na dobré cestě. Obecně je u trenéřiny důležitá hlavně erudice a psychologie. Nestačí hrát fotbal třicet let, musíte ovládat přístup k hráčům, přesvědčit je, že je potřeba táhnout za jeden provaz.

Jak často zápasy Zbrojovky sledujete?
Hodně často. Většina zápasů je v televizi. Naposledy třeba Žižkov, ten zápas jsem sledoval, povedl se. Občas zajdu na tribunu, když mám čas.

A v závěru byste mohl fanouškům prozradit, čím se živíte?
Stavím domy. K tomu došlo, jak už jsem naznačil, s ohledem na vývoj fotbalové kariéry po zranění. Shodou okolností jsem v době, kdy jsem hrával za Teplice, viděl u Troubska v poli ceduli, že se prodávají pozemky. Zavolal jsem tam, koupil jsem jeden, v porovnání s dnešní dobou za celkem zanedbatelnou cenu. A po návratu jsme začali stavět, nejprve s tátou, s kamarády. A nějak mě to přivedlo ke stavebnictví, nejprve manuálně, posledních dvanáct let už pak s vlastní firmou.

Takže na nudu si asi stěžovat nemůžete. Aktuální turbulentní doba asi pro stavebnictví není úplně optimální, že?
Jak říkáte. Odstartoval to covid, i když v porovnání s dneškem nešlo o nic dramatického. Materiálu byl spíš jen nedostatek, protože nebyl export a import, vše stálo na hranicích. Pořád to ale mělo nějakou setrvačnost. Ale teď, když je válka… Respektive ne válka, já tomu budu říkat agrese, z mého pohledu nepochopitelná, nedovedl jsem si představit, že se něco takového dnes ještě může dít. Všichni čekají, jak se to bude vyvíjet, ceny pozemků a nemovitostí letí nahoru. Uvidíme, jak to bude pokračovat. Nějaké nabídky aktuálně máme a řešíme, takže vytížení jsme a na nudu si stěžovat opravdu nemůžu.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí a zdraví do dalších let!