ROZHOVOR: Jan Kopenec vzpomíná na trenéra Masopusta
B r n o – Jan Kopenec byl vlastně prvním Zbrojovákem, který blíže poznal pozdějšího trenéra mistrovské jedenáctky Josefa Masopusta. Nejen na to nyní vzpomíná při příležitosti včerejšího výročí 90 let od narození slavného hráče a kouče.
Psal se rok 1967, když se mladý Jan Kopenec objevil na Julisce. „Bylo mi osmnáct, dorazil jsem jako mladý bažant a Pepa tu dohrával kariéru, pak šel do Belgie, kde pak ještě hrál a trénoval. Byl o osmnáct let starší, legenda. Ale už tehdy jsem dobře poznal, jak neskutečně férový a hodný člověk to je. Pořád na něj vzpomínám. Naposledy jsme se potkali asi na výročí sto let založení klubu, pořád jsme se měli o čem bavit.“
I díky této zkušenosti se pak často skloňuje informace, že byl Kopenec jediným hráčem, který Masopustovi ve Zbrojovce tykal. „Ale jen v soukromí, na hřišti a v kabině to byl pan trenér. Když jsme pak jeli autem ze stadionu, protože jsme bydleli vedle sebe, to už jsem mu tykal.“
Tajemstvím není ani to, že právě díky Masopustovi se Kopenec do Zbrojovky vrátil. „Po odchodu z Brna jsem byl dva roky v Jablonci, ale spadlo se a přemýšlel jsem o návratu. Nějakou dobu to vypadalo na Kénik, stadion jsem měl za rohem, trénoval tam Eda Schön. Ale Pepa Masopust mě přesvědčil a prosadil si můj příchod,“ vzpomíná Kopenec.
Ten se nakonec stal jedním ze tří posledních dílků mistrovské skládačky – spolu s Karlem Dvořákem a Petrem Janečkou. „Všechno se sešlo naprosto dokonale. Dobře poskládaný tým se ještě doplnil, to za prvé. A za druhé to byl právě Pepa. Skvělý trenér i člověk. Lepší závěr kariéry jsem si nemohl přát, s takovými lidmi. Trenér něco řekl a každému to hned fotbalově seplo. A když ne, trenér to hned předvedl sám,“ přibližuje borec, který jako jeden ze sedmi borců zasáhl do všech 30 duelů mistrovské sezóny. A s osmi góly byl třetím nejlepším střelcem.
Z Lubů do Brna přes celou republiku
Osobnost trenéra Masopusta vynikla i mimo hřiště, na tom se shodují vzácně všichni, kteří jej měli možnost poznat. „Byl opravdu férový, rovný chlap. Mohu to dokreslit na jedné vzpomínce. Když jsme měli hrát ve Frankfurtu pohár, řekl mi v autě – Žany, ty hrát nebudeš. A když jsem se ptal proč, řekl mi, že si to nepřejí výboři. Mají strach, že bych tam zůstal. Tím, že mi to řekl, hrozně riskoval, ale nebál se toho a nijak kolem toho nekličkoval.“
Zahraniční zápasy (včetně těch v Poháru mistrů) a turné Zbrojovky tak byly víceméně jedinou Kopencovou zkušeností s cizinou, byť někteří jeho spoluhráči si angažmá v dalších zemích vyzkoušeli. „Podmínky byly tehdy pevně dané a poměrně složité. Splňoval jsem odehrané zápasy i věk, ale neměl jsem tolik startů za nároďák. Jen na stará kolena jsem si vyzkoušel nějakou základní ligu v Rakousku, ještě s Karlem Kroupů.“
Kopenec měl (vyjma vojny a dvou let v Jablonci) většinu kariéry spojenou se Zbrojovkou, přitom se ale narodil na druhé straně republiky – v Lubech u Chebu. „Po válce se osidlovalo pohraničí a rodiče se tam přistěhovali. Maminka z Prahy, tatínek z Českých Budějovic, a já jsem se narodil v Lubech. Pak se ale výroba stěhovala do Brna, rodiče taky a já jsem tak první pořádné kroky dělal už v Brně. V Lubech jsem popravdě od té doby nebyl, vlastně tam nikoho neznám. Jen když jsme jednou hráli v Chebu, přespávali jsme někde v okolí a najednou jsem viděl na ceduli Luby, tři kilometry,“ usmívá se.
O síle a skvělém týmovém duchu mistrovské party svědčí i to, jak často se její členové scházejí. „Pořád jsme v kontaktu. Bydlím v Žebětíně, mám to kousek k Pepovi Hronovi, chodíváme na nohejbal, i když teď to bohužel nejde,“ zmiňuje borec,c který svou bohatou kariéru končil symbolicky v roce 2019 za Lužánkami při benefici proti olomoucké Sigmě. „Nechtěl jsem už hrát dál, přece nemůže takový starý pedál zabírat místo mladším. Švanci mě přemluvil, ať ještě vydržím a rozloučím se v Lužánkách, bylo to nádherné. Teď už je asi aktivní jen Pepa Hron, to je úkaz, ještě pořád trénuje mládež.“
