Petr Křivánek: Držím klukům palce, ať můj rekord někdo překoná

B r n o - V zápasovém bulletinu pro utkání se Spartou jste si tentokrát mohli přečíst rozhovor s jednou ze zásadních postav moderních dějin Zbrojovky. Respondentem byl totiž rekordman v počtech startů Petr Křivánek.

Chvilku na vojně v Žatci, chvilku na hostování v Drnovicích. Konec kariéry v Rakousku. Jinak pouze a jedině Zbrojovka, konečné číslo ligových zápasů se zastavilo na neuvěřitelné hodnotě 317. Nikdo jich v dresu Brna nenastřádal víc. Dámy a pánové, představuje se rekordman brněnské fotbalové historie a vzor spolehlivosti a věrnosti – Petr Křivánek.

Sedmačtyřicetiletý bývalý obránce zažil se Zbrojovkou výtečné sezony z let devadesátých, hrál zápasy evropských pohárů a jednou se vklínil mezi hráče silné generace i do národního týmu. Právě Petra jsme si vybrali pro speciální rozhovor na speciální zápas se Spartou! Vždyť těchto bitev zažil ve své kariéře devatenáct!

Peťo, vybavíš si ještě, kdy a jak jsi s fotbalem začínal?
Někdy v devíti letech. S kamarádem z Černovic jsme se přesunuli nejprve do Komárova a po půlroce do Zbrojovky.

Není to relativně pozdní věk na zahájení fotbalové dráhy?
Teď už asi ano, ale v té době se to tak nebralo. Každý dělal všechno, plácali jsme se kolem baráku a uměli s míčem kopat i házet. Teď vás naberou rovnou u školy na konkrétní sport v šesti letech. Je to možná předčasné, ale konkurence je vysoká a zájem o sport takový asi není.

Jak vzpomínáš na mládežnické roky?
Jen v dobrém. Zažil jsem ještě pana Haraštu, byli jsme vlastně poslední tým, který vyhrál federální dorostenecký titul. Peťa Kocman, Jindra Chaloupka, Emil Hamar, nerad bych na někoho zapomněl. Měli jsme výborný tým, řada hráčů se pak dostala i do áčka.

A taky tady přišlo pár povedených sezon, že?
To jádro zůstalo pohromadě, skončili jsme třetí, hrávali nahoře. Z mého pohledu je jen škoda, že se to mužstvo neudrželo. Je jasné, že třeba nabídka Rapidu Vídeň na Rendu Wagnera se neodmítá, ale myslím spíš ty tuzemské transfery do Teplic, Slavie a podobně.

Úvodní sezona mezi muži ale nedopadla ideálně, skončila sestupem.
Já se tehdy vracel z vojny v Žatci, bylo to po revoluci a vojenská služba se zkrátila o tři měsíce. Od zimy jsem pak naskočil pod panem Dobiašem. Už po podzimu bylo jasné, že Zbrojovka sestupuje, takže jsme dostali šanci my mladí a bylo to pro nás dobře, odehrál jsem celé jaro. V tomhle jsem měl štěstí, všechno zlé je pro něco dobré. Navíc jsme se hned po roce vrátili.

Hádám, že úplně nejlépe budeš asi vzpomínat na premiéru pod koučem Masopustem?
To rozhodně, protože jsme hráli s Duklou a já dal dva góly. Tím jsem si ho trošku získal (smích). Pan Masopust byl strašně férový člověk, lidsky i trenérsky. A skromný. Jasně že jsme věděli, co má za sebou, ale on to nijak neměl potřebu dávat znát, nepotřeboval o sobě nic říkat. Vzpomínám, že po x letech jsem seděl na Svoboďáku, on šel okolo a zamával, přisedl si. Já bych spíš po takové době čekal, že na mě zapomene, přece jen trenér potká v kariéře spousty hráčů. Ještě mi pak od něj chodily pozvánky na srazy internacionálů, které měl na starosti. Je pravda, že mi bylo trochu trapné s mým jedním startem jezdit mezi kapacity jako Dobiaš a Panenka (smích).

Za Zbrojovku jsi nakonec nastřádal rekordních 317 zápasů. Může tě někdo v současné době napodobit?
Může to zkusit, držím mu palce a přál bych mu to (úsměv). Dneska je to ale o hodně těžší, fluktuace hráčů je vyšší.

V čem tkví recept na takovou porci zápasů?
Je to hlavně o štěstí, to musíte mít. Nesmíte být zraněný a pustit někoho za sebe na hřiště, musíte si udržet výkonnost a pořád ji prokazovat. A musíte mít i štěstí na trenéry, kteří vás podrží, protože vždycky přijde období, kdy všechno nejde ideálně. Může přijít nový kouč, který ve vás nevidí perspektivu – zkrátka se může stát hodně věcí. Já měl štěstí, že nikdo nebyl takový, že by mě posadil.

Nerýsovalo se někdy ani nějaké jiné angažmá?
Nabídky jsem míval, třeba přes pana Dobiaše se mluvilo o Belgii. Ale já zrovna podepsal novou smlouvu a nebyl jsem zas takový hráč, aby mě někdo vyplácel. Zkrátka se to tak sešlo, já měl zájem v Brně být, zájem mělo i Brno, měl jsem rodinu, byl jsem tu spokojený a neměl jsem nějaké velké ambice, takže jsem vydržel.

Na které zápasy vzpomínáš nejraději? Třeba na bitvy v evropských pohárech?
Zažil jsem zápasy s Leverkusenem. Venku jsme prohráli 0:2, ale měli jsme šance i na lepší výsledek, jen je proměnit. Pak přišel Kaunas a Rapid – s Rapidem jsme dojeli na pohárovou nezkušenost. Dali jsme gól na 2:1, ale pořád chtěli hrát a domácí nás trestali z brejků. Dopadlo to tak, jak to dopadlo, a domácí výhra už nic neřešila, to si Rapid přijel v podstatě jen zahrát.

Na úplný závěr ještě přišla anabáze v Intertoto Cupu a vyprodaná Srbská proti Villarealu, že?
V kádru jsem ještě byl, ale na hřiště jsem se dostal jen v odvetě, tehdy hrál myslím Alda Schuster. Už je to všechno hrozně dávná historie (smích).

Ještě se vraťme k zmíněnému reprezentačnímu startu. Absolvoval jsi zápas proti Islandu v roce 1996, tedy v době, kdy měl nároďák pořádný zvuk.
Pozvánka tehdy potěšila, protože pod panem Uhrinem byl nároďák silný, v tom roce získal stříbro v Anglii na EURU. My měli výborný vstup do sezony, hráli první, druhý flek, dařilo se nám udělat na začátku šňůru. V reprezentaci se nás protočilo víc, šlo jen o přátelák a x hráčů se omluvilo. I tak tam ale byli hráči jako Kuka, Bejbl, Kubík, Kouba. Vím, že chyběl Poborský, protože jsem hrál s jeho osmičkou (smích). Vyhráli jsme tehdy 2:1, probíralo se, že ten gól byl asi moje chyba, ale skončilo to vítězstvím.

Nemrzí tě, že zůstalo u jediného startu?
Ještě jsem párkrát byl v širší nominaci, ale jako týmu se nám přestalo dařit a výkonnostně jsem šel dolů i já, to musím přiznat. Kdybych se s týmem nesklouzl, mohl jsem tu nominaci ještě proměnit, v případě lepších výkonů bych měl šanci. Ale bylo to takhle. Navíc v té době byla v nároďáku hodně silná generace.

Ve Zbrojovce jsi stihl nasázet dvacet ligových gólů, to je na stopera solidní číslo.
S Peťou Maléřem se pořád hecujeme, těší mě, že jsem dal víc gólů (smích). Jeden čas to tam padalo, dal jsem snad šest gólů za sezonu. Vzpomínám na takovou perličku, kdy mi profesor Gál slíbil, že pokud to zopakuju, dá mi spravit nos. Ale nepovedlo se, dal jsem tuším jenom tři, asi jsem byl pod tlakem (smích).

Snad jen ten konec ve Zbrojovce by asi ve vysněné podobě vypadal jinak, ne?
Asi jo, ale nechci se k tomu nějak vracet ve zlém, nestěžuju si. Jsem spíš pozitivní člověk. Asi všichni věděli, že končím, ale chodilo se kolem toho nějak po špičkách. Na druhou stranu jsem se díky tomu šel věnovat dětem v basketu.

S tou myšlenkou jsi koketoval už dřív?
V době kariéry právě ani ne. Můj starší syn začal hrát, tak jsem se na něj chodil dívat, seděl na tribuně. Tak mi lidi kolem basketu řekli, jestli nechci pomáhat. Já měl zrovna čas, řekl jsem si, proč ne? Začal jsem, udělal si trenérskou třídu a dopadlo to takhle. Vlastně to ani jinak skončit nemohlo, manželka hrála taky a za tchána mám trenéra Bobrovského (smích). Pak se přidaly i mladší děti. Vím, že pan Janík mě tehdy přemluvil, že je to jako fotbal, jen se to hraje rukama místo nohama. Z toho týmu hraje šest hráček nejvyšší soutěž, tak nás trochu hřeje, že jsme ty holky snad moc nezkazili.

V době, kdy jsi k mužstvu Žabin přišel, patřilo k nejsilnějším v Evropě. Jaká je tvoje role u týmu nyní?
Tehdy mělo úspěchy áčko, ale mládež jsme tak trochu rozjížděli. Dnes se to otočilo – základna je široká a stabilizovaná, i když je trochu krize u prvního týmu. Těžíme z výchovy mladých, v mládeži je naše síla. Aktuálně jsem šéftrenérem od přípravek až po starší žákyně.

Jak dlouho ti trvalo se poprat s rozdíly mezi oběma sporty?
Rozdíly samozřejmě jsou, ale to se naučíte, pokud nejste úplně mimo sport. Já sportoval celý život, hrával jsem i basket. Při studiu licence jsem nabral sebevědomí, protože takový dvojtakt tam taky každý neuměl (smích). Děti učíte hlavně teorii, jak to má vypadat, netroufl bych si ke starším, učit je nějaké systémy a tak. Zkrátka základy, aby to děti bavilo. Důležité je vnímat okolí, dívat se kolem sebe, pořád se učit.

Hádám, že to bude časově hodně náročné zaměstnání?
Zápřah je to velký, nedostanu se bohužel k tomu si zahrát nějaké zápasy za starou gardu, což bych rád. Za víkend sleduju třeba šest týmů, do toho nestačím objíždět a sledovat tři moje děti. Nejstarší je v Praze, dcera a mladší syn v Brně.

S tím asi souvisí i další otázka. Na Zbrojovku se tím pádem moc často nedostaneš, že?
Přesně tak. V minulé sezoně jsem byl snad jednou naživo, jinak se podívám spíš v televizi. Letos se ale chystám, uvidíme, jaký bude program. V pátek se vracíme z Mikulova ze soustředění a v sobotu je Sparta, to by snad šlo. Přijít, zafandit, bylo by to potřeba (úsměv).

Jsi v kontaktu s některými bývalými spoluhráči?
Bavíme se třeba s Peťou Maléřem, slibujeme si, že zajdeme na kafe, i když času je málo. Obecně jsem v kontaktu spíš s tou starou gardou, Laďou Michalem a těmihle. Teď jsem se potkával trochu víc s Pavlem Holomkem, kterému jsem trénoval obě dcery. Zdena Cihlář, Mara Zúbek. Hlavně když v květnu skončí basket, snažím se dostat na fotbal a třeba si i zahrát.

Třeba na Souboji legend v Lužánkách. Nestálo by za to v podobné tradici pokračovat?
Ano, bavili jsme se o tom, že by se mohl postavit takový tým a obnovit tahle generace. Jinak chodím hrávat se starou gardou i basket, tam su ještě mladej (smích).

Nemohu se nezeptat – jak šlo s trenéřinou skloubit angažmá v Rakousku, kde jsi dohrával fotbalovou kariéru?
Časově to bylo náročné, ale časem pochopili, jak jsem připravený, takže jsem nemusel jezdit na tréninky. Jeden čas jsem si chodil zatrénovat i s brněnskou juniorkou, což bylo snad oboustranně přínosné.

Jaké máš plány do budoucna, zůstat u basketu?
Jestli vydržíme, tak u toho zůstanu rád. Naplňuje mě to, práce mě baví a jsem tu rád. Prostředí má svoje kouzlo. Jasně, trošku nás mrzí áčko, ale věřím, že časem se to dá do kupy. Mládež je stabilizovaná, což je solidní základ, nemusíte do ní cpát peníze.

Díky za rozhovor a ať se daří!