Od přípravek k mladším žákům. Ukápla mi slza, říká trenér Šafránek

B r n o – Jednatřicetiletý trenér Ondřej Šafránek vstoupil do letošní sezóny jako kouč přípravek, dokončí ji nicméně u mladších žáků. K tomu se angažuje i v novém projektu rozvoje talentované mládeže. Nejen o tom jsme si dnes povídali v krátkém rozhovoru.

Ondra Šafránek trénoval kategorii U9, po posunu Marka Zúbka k prvnímu mužstvu nicméně převzal tým U12. S mladšími žáky nyní bojuje ve finálové nadstavbě o první místo.

Ondro, jaká byla vaše cesta k trénování, potažmo do brněnské Zbrojovky?
Do Brna jsem přišel v roce 2011 studovat Masarykovu univerzitu, konkrétně Fakultu sportovních studií. V rámci studia jsem potřeboval plnit trenérskou praxi, garantem tohoto předmětu byl shodou okolností pan Karel Večeřa, všem fanouškům Zbrojovky dobře známý. Ten mi tehdy doporučil Slovan Rosice a z plánovaného půlroku se stalo hezkých deset let. Po tak dlouhé době jsem cítil, že potřebuju trenérskou změnu, chtěl jsem se vrátit k malým dětem. To mi umožnila právě Zbrojovka. Hodně lidí mi říká, že jsem šel za Petrem Čejkou, se kterým jsem se potkal v Rosicích, ale je to naopak, byl jsem ve Zbrojovce o rok dříve (úsměv).

Letos jste se poměrně nečekaně posunul od přípravek k žákům. Váhal jste, nebo to byla jasná volba?
Ano, přesun se udál doslova ze dne na den. Když jsem tu variantu slyšel poprvé, zavrhnul jsem ji. Nedokázal jsem si představit, že bych takhle narychlo opustil svoje děti. Neměl jsem ambice trénovat starší děti. Ale po zvážení všech pro a proti a s vědomím, že moje děti zůstanou v rukách Marka Vejrosty, který mi doposud dělal asistenta, jsem se rozhodl nabídku přijmout. Ale abych řekl pravdu, slza mi ukápla. Každý trenér vám potvrdí, že není moc horších věcí, než opouštět ročník.

Přišel jste do rozehrané soutěže, berete to jako určitou nevýhodu?
Neřekl bych výhoda ani nevýhoda, prostě to tak je. Mám štěstí, že většinu kluků už jsem měl možnost trénovat ve výběrech města Brna, takže do neznámého týmu jsem nešel. Nastavení kluků je na velice dobré úrovni, už v tomto věku se chovají jako profesionálové, jsou naprosto samostatní. Tím bych chtěl tedy vyzdvihnout i práci trenérů, kteří měli tento ročník přede mnou, a poděkovat ostatním trenérům žáků, jak mne mezi sebe přijali.

Na první místo ztrácíte aktuálně pět bodů, cíl je tedy jasný?
Ano, musí to tak být. Jsme Zbrojovka Brno a musíme mít ty nejvyšší cíle. S hráči budeme dělat vše pro to, abychom v rámci fair play šli za výhrou v každém utkání. Pro mne jako trenéra je nicméně na prvním místě vždy výchova a individualita hráče. Výsledek je důležitý, ale ta důležitost roste s věkem a v mých očích aktuálně není primární.

Podílíte se i na projektu rozvoje talentované mládeže, jaký z toho máte zatím pocit?
Celý projekt mi dává od začátku smysl, dnes už to bez individuálního rozvoje nejde. S hráči se potkáváme jednou týdně, s Honzou Polákem máme na starost záložníky. Řešíme detaily provedení herních činností jednotlivce, stejně tak i součinnost dvojic a trojic. Výsledky se logicky neukážou hned, ale věřím, že v dlouhodobém horizontu tohle už tak výbornou brněnskou mládež ještě posune. A musím zdůraznit, že i sami hráči chtějí na projektu pracovat, chodí a ptají se, co mají udělat pro to, aby byli lepšími hráči. Taková práce je odměnou pro každého trenéra.

Zbývá vám ovšem při tom všem ještě nějaký volný čas?
V první řadě se mi splnil sen, že můj jediný koníček je zároveň mou prací. Zároveň pracuji i ve Fotbalové asociaci jako trenér mládeže, vedu výběry města Brna, reprezentační výběry Jihomoravského kraje a lektoruji na licencích u začínajících trenérů. Když mám volné odpoledne, stejně ho strávím na fotbale. Plno lidí mi říká, že jednou musím vyhořet, ale zatím se to neděje, zatím hořím, abych mohl zapalovat ty okolo (smích).

Máte nějaký dlouhodobý fotbalový sen?
Nevím, jestli sen, spíše pár přání. Už nemám ambice vychovat každý rok pět ligových fotbalistů. Chci, aby děti, které trénuju, byly šťastné a měly k fotbalu silnou emoční vazbu. Jestli jednou budou hrát ligu nebo přebor, to už úplně neovlivním. Velkým přáním je, aby se nám Zbrojovka vrátila do ligy a děti, které trénuju, toužily hrát ligu za Zbrojovku a byly hrdé na zbrojovácký dres. Rád bych také touto cestou pozdravil všechny fanoušky, trenéry, funkcionáře a hráče Zbrojovky a věřím, že se všichni první ligy zase dočkáme (úsměv).

Díky za rozhovor!