Mistr ligy Jiří Hamřík oslavil 70. narozeniny!
B r n o – Před sedmdesáti lety se v brněnských Bosonohách narodil řízný obránce Jiří Hamřík. Za Zbrojovku odehrál přes sto prvoligových zápasů a podílel se na mistrovském titulu, později náš klub i trénoval. Na Hamříkovu bohatou kariéru jsme zavzpomínali v krátkém rozhovoru.
Velkou část své kariéry kráčel Hamřík ve stopách dalšího bosonožského rodáka – Zbrojováka století Karla Kroupy. „Zrovna před rokem, když Karel slavil sedmdesátku, jsme se o tom bavili. S ním jsem toho odehrál snad nejvíce. Nejprve v Bosonohách v žáčcích, pak v Královopolské, na vojně v Táboře a ve Zbrojovce. Jen tím, že byl starší, jsem všude došel o rok později,“ směje se Hamřík, který sedmdesátiny oslavil v neděli. "Karla jsem pak ještě na jaře bránil na Letné," vzpomíná na remízu 1:1.
Se Zbrojovkou toho prožil hodně, o ten největší zážitek ale přišel – zisk titulu nemohl oslavit bezprostředně na hřišti. Před jarní částí sezóny totiž přestoupil do Sparty. „Zpětně viděno to byla asi chyba. Kluci mi říkali, ať nikam nechodím, ale bylo to složité. Chtěl jsem hrávat, do toho přišly i rodinné důvody, manželka byla z Prahy. Teď si říkám, že jsem ještě rok, dva měl vydržet,“ přemítá Hamřík. „Na začátku mistrovské sezóny jsem pár zápasů odehrál, pak už jsem chodil do hry jako střídající. Je to asi fotbalový osud, už to nezměním. Titul jsem neoslavil na hřišti, ale s klukama jsme byli samozřejmě pořád kamarádi a po sezóně se nějaký prostor pro oslavy našel.“
I tak má ovšem Hamřík na co vzpomínat. „Zažil jsem tu zajímavé roky. Dodnes si vzpomínám na ten den, když poprvé přišel trenér Masopust. Měl už tehdy třeba 45 let, ale bez problémů si s námi zahrál. Zastavil trénink, když se něco nedařilo, a ukázal nám, jak to udělat lépe. Troufnu si tvrdit, že ho respektoval každý z nás, hltali jsme, co nám říkal. Co on udělal pro nás fotbal, to se nedá slovy popsat, vždyť to byl nejlepší hráč Evropy. Asi se to dneska těžko chápe, co to pro nás tehdy znamenalo,“ velebí Masopusta.
A Zbrojováci se díky věhlasu držitele Zlatého míče podívali i do exotických destinací – v zimě 1976 navštívili Singapur, Indonésii a Malajsii. „Velký zájezd. Strašili nás, že nestihneme vánoce s rodinami, ale nakonec to dopadlo dobře, na Štědrý den ráno jsme přistáli v Praze na Ruzyni. Zážitků mám hodně, před tak obrovskou návštěvou, jaká přišla v Jakartě, jsem pak už asi nikdy nehrál. Ještě jsme pak se Spartou byli v Etiopii, kde došlo nějakých 40 tisíc diváků. A aby toho nebylo málo, někdo od nás tam na konci nabrousil nějakého jejich hráče a strhla se mela. Seděli jsme na půlce a čekali, až nás přijde odvést jejich garda. Náhradníci museli zdrhnout z lavičky, protože na ně lítaly kameny, rajčata, ovoce. Byla to slušná divočina. Jen mě mrzí, že jsem tehdy všechno filmoval na kameru, film si pak někdo půjčil a je fuč. Vzpomínky mohly být bohatší.“
V současnosti žije Hamřík znovu v Brně a fotbal sleduje spíše zpovzdálí. „Po skončení kariéry jsem pak trénoval, pár let jsem byl jako asistent u Karla Jarůška, jednou jsme skončili i čtvrtí, nebylo to špatné. Ale vždycky mě víc bavilo pracovat s mladými, sledovat, jak se zlepšují, jak na sobě chtějí pořád makat a zlepšovat. To mě naplňovalo,“ prozradil.
„Z bývalých spoluhráčů se nejčastěji potkávám právě s Kacou, zrovna nedávno jsme seděli na kurtech, kde dělá správce bývalý kustod Maršec. Na fotbal se podívám spíš v televizi. Teď se hraje v neděli ve čtvrt na jedenáct, to pro fotbalisty není moc příjemný čas, pro fanoušky je to asi lepší. Pamatuju si, jak jsme takhle jeli na Žižkov, shodou okolností to byl ten zápas, kdy Zakopal zranil Milana Pacandu,“ tasí Hamřík jednu nepříjemnou vzpomínku. „Uvidíme, jak sezóna dopadne. Pavel Zavadil je hodně zkušený a může mužstvo stmelit, zkušený je taky Kuba Řezníček, tihle dva byli dobří už při předchozím angažmá. Věřím, že Brno postoupí zpátky, není dobré, když je jen ve druhé lize.“
Jiří Hamřík odehrál za Zbrojovku v letech 1973 až 1978 102 prvoligových zápasů, v nichž dvakrát skóroval (Ostravě a Interu Bratislava). Ve Spartě přidal dalších 22 duelů a trefil se jednou, na sklonku kariéry hrál také v Rakousku.
Mistře, ještě jednou gratulujeme a do dalších let přejeme hodně zdraví, štěstí a spokojenosti!
