Jubilant Rabušic: Na roky ve Zbrojovce vzpomínám rád
B r n o – Více než deset let v brněnském dresu, 140 zápasů v první a druhé lize, pohárové finále na Strahově. Pokud k těmto indiciím doplníme, že jde o gólmana, asi už budete mít jasno, kdo právě dnes slaví 60. narozeniny. Radek Rabušic!
Do Brna přišel jako dorostenec z Kostic na Břeclavsku. „Su hrdý odchovanec,“ usmívá se. „Tehdy se tu sešla fantastická generace, hrál se jihomoravský krajský přebor. Kvalitativně bych se to nebál přirovnat k současné divizi nebo třetí lize, přece jen když si vezmete, že tehdy téměř nebyli hráči v zahraničí… Každopádně to byla dobrá průprava a díky tomu jsem se dostal do hledáčku pana Harašty,“ zmiňuje Rabušic slavnou postavu zbrojovácké historie.
Z Brna si ještě „odskočil“ na vojnu do Hradce Králové, předtím také dobyl s dorosteneckou reprezentací titul vicemistrů Evropy. „Do hry jsem se ale nedostal, chytal Jirka Krbeček. Ve finále jsme prohráli se Skotskem. V týmu byl třeba Luboš Kubík, Pavel Vrba, a nejsem si teď jistý u Ivana Haška, jestli zrovna on na tom finálovém turnaji nechyběl,“ loví Rabušic v paměti. A vojna? „Hráli jsme divizi, byla to klasická fotbalová vojna. Občas nás vyhnali někam hlídat, na střelby, jinak jsme chodili ráno trénovat.“
Po návratu do Brna se musel smířit s tím, že tým hraje jen druhou ligu. To samozřejmě ve srovnání s dneškem trochu zkresluje – nejvyšší soutěž hrávalo sedm či osm týmů z Čech, Moravy nebo Slezska. Navíc o pozici jedničky většinu doby bojoval. „Ale vzpomínám na to rád, jako asi každý na roky, kdy byl mladý. Byli jsme dobrá parta s řadou zajímavých hráčů, ale dlouho se nám nepovedlo se do ligy vrátit. Když už se nám pak postoupit podařilo, tak jsem nechytal. V té sezóně jsem neodchytal snad jediný zápas, takže z osobního hlediska to moc povedený rok nebyl, ale zase byl týmový úspěch,“ připomíná dnešní jubilant.
Na debut v nejvyšší soutěži si musel počkat do března 1990, kdy se představil na hřišti Interu Bratislava. Rok poté Brňané znovu sestoupili, k rychlému návratu Rabušic přispěl jako podzimní jednička - jaro pak odchytal Twardzik. Celkem to v součtu dělá 39 duelů v první lize a 101 ve druhé. Vše zakončené ve finále poháru na Strahově proti Spartě. „Tehdy jsme se Spartou hráli i v lize, paradoxně nám prohra zajistila účast v Poháru vítězů pohárů, protože Sparta vyhrála i ligu.“
U toho už ale Radek nebyl, zamířil do Řecka. Nemrzelo ho, že o zápasy s Leverkusenem přišel? „Zkrátka to tak dopadlo, nedá se nic dělat. V Brně jsem byl přes devět let, táhlo mi na třicet a v takovém věku, navíc jako gólman, jste to měli se zahraničím složitější. Pokud máte třeba na soupisce místo pro tři cizince, rozmyslíte si, jestli jedno zaplníte brankářem. Takhle to vyšlo, strávil jsem pár let v Řecku a taky na to rád vzpomínám. Kluci měli bohužel těžký los, moc silnějších soupeřů tam nebylo.“
Oba duely proti Leverkusenu tedy odchytal Twardzik a Rabušicovým novým domovem se na čtyři roky stala Edessa na severu země. „Nebyl to velký klub, ale i tam lidé fotbalem neskutečně žili, každý vás poznával. A zápasy na hřištích AEK, Olympiakosu, Panathinaikosu a dalších velkoklubů, to bylo něco. Neskutečná atmosféra, mám na co vzpomínat. A těch zapalovačů, co mi přistálo na zádech,“ směje se. „Vnímal jsem i nadávky, sice jsem byl cizinec, ale nadávky se vždycky naučíte jako první. Ale nevadilo mi to, bral jsem to. Zvykl jsem si rychle, i na pověstnou řeckou mentalitu. Lidé tu jsou hodní, přátelští a ochotní, sem tam něco trvá delší dobu, ale nic zásadního.“
Po návratu na Moravu si pak Rabušic zachytal ještě za Poštornou. „Nejprve jsem krátce byl v Zemanu Brno, ale tady jsem jen trénoval, Řekové mi tehdy nedali svolení hrát. V Poštorné jsme hráli druhou ligu, chodilo i pět tisíc lidí, navíc jsem to měl deset kilometrů od rodných Kostic.“
Po skončení kariéry následovala éra funkcionářská či trenérská. „A v současnosti jezdím na fotbal jako technický delegát. Fotbal samozřejmě sleduju, ale tím, že o víkendech jezdím služebně na zápasy, toho času tolik není a jsem rád, když stihnu zajít doma v Kohoutovicích. O Zbrojovce přehled taky mám, ale přiznám se, že na Srbskou nechodím příliš rád, stadion mi přijde nefotbalový, vše je hrozně daleko,“ mrzí Radka.
Ten není jediným nositelem jména Rabušic v brněnské ligové historii – o něco později zde působil jmenovec Michael. „A nejen jmenovec, ale vzdálený příbuzný, přes několik kolen,“ prozrazuje bývalý gólman, který od angažmá ve Zbrojovce v Brně bydlí. „Na Břeclavsko si ale zajedu rád, vazby tam mám. Stejně jako na bývalé spoluhráče. Občas se nás pár kluků z té éry sejde, Peťa Maléř, Libor Zelníček, Staňa Schwarz, Luďa Grmela, Peťa Čuhel a další, nebudu ani jmenovat všechny, abych na nikoho nezapomněl. Blíží se vánoce, tak budeme muset zase zajít na svařáček.“
Za dlouhé roky ostatně Rabušic potkal spoustu zajímavých lidí – vždyť začínal v době, kdy v kabině ještě seděli mistři ligy z roku 1978. A když v Brně končil, drali se na výsluní mladí a talentovaní borci. „Začínal třeba Renda Wagner, pozdější výborný útočník. I v Řecku jsem hrál s účastníkem mistrovství světa,“ vzpomíná. Bohužel s některými bývalými spoluhráči se už potkat nemůže – za všechny jmenujme toho možná nejtalentovanějšího. „Roman Kukleta byl, co se týče talentu, o třídu jinde, uměl neskutečné věci. A k tomu byl navíc i dobrý člověk, nejen fotbalista.“
b>Fotbalový klub FC Zbrojovka Brno přeje panu Rabušicovi všechno nejlepší k dnešnímu jubileu a mnoho štěstí a zdraví do dalších let. Díky za vše!
