Dominik Janík: Práce u přípravek mi změnila život

B r n o – Dávno pryč jsou doby, kdy je přítomnost kondičního trenéra u fotbalového mužstva něčím naprosto nezvyklým. Dnes už je to takřka povinnost. A nejde zdaleka jen o áčko – ve Zbrojovce funguje v roli kondičního trenéra pro přípravky už několik let Dominik Janík.

Tomu se navíc unikátním způsobem povedlo propojit fotbalový život s pracovní kariérou v realitním byznysu. I díky němu se tak stala jedním z partnerů Zbrojovky nejlepší realitní kancelář roku 2019 v ČR, Century 21 Bonus Brno.

Jaká je náplň kondičáka u prvního týmu, to je asi jasné všem. Ale co u přípravek?
V ideálních podmínkách se snažíme, aby děti měly alespoň jeden trénink týdně v každé kategorii. Chceme, aby měl každý povědomí o tom, jak správně běhat, že není důležité se jen rozběhnout, ale jde taky o techniku běhu. Pak čím jsou děti starší, tím víc se pracuje na obratnosti, reakci a dalších věcech.

A jde jen o fotbal, nebo je vaším cílem i všeobecná sportovní průprava?
Rozhodně ano, tlačíme k tomu i rodiče. Zdůrazňujeme, že by to nemělo být jen o fotbale, naštěstí rodiče jsou v tomto rozumní a většinou s dětmi dělají i další sporty, pak už je jedno, jestli je to gymnastika, tenis nebo parkour. Snažíme se, aby tréninky nebyly jen fotbalové, ale abychom zaměstnali celé tělo.

Jak dlouho ve Zbrojovce jste?
U přípravek začínám šestý rok. Ze začátku jsem fungoval jako trenér, potom jsem si přidal kondičáka a teď tedy jedu tohle. Práce s dětmi u přípravek je něco, co mi bez nadsázky zcela změnilo život.

O které hráče konkrétně se staráte?
Mám kategorie od U8 po U11, každý trénink má dvě části – jednu zaměřujeme na jednu konkrétní věc, kterou pořádně pilujeme, druhá bývá formou hry, aby to kluky bavilo. I to se liší podle věku, u těch menších je her víc, kategorie U11 už hrává na šířku hřiště a kluci občas chodí hrát i za žáky, takže tam je potřeba tréninky uzpůsobit a je to zase už o něčem jiném. Jsou taky rozumnější a vědí, že to dělají proto, aby se dál dobře rozvíjeli. Mám s nimi dobrý vztah, nejsem od nich tak věkově daleko a jsme na stejné vlně. Jdou za mnou, vědí, že to máme nějak nastavené a že to k něčemu bude. Alespoň doufám (smích).

Stává se vám, že se vám svěřenci ozvou s dotazem i mimo trénink?
Starší už z toho mají větší rozum. Cítí třeba, že je při některém cviku něco bolí, chtějí vědět, co mají dělat, aby byli rychlejší nebo skočili výš. Menší jsou spíš hraví, pro ty je důležité, když na tréninku na začátku vezmete míč a uděláte s ním nějakou rošťárnu, to jsou nadšení a chtějí to hned naučit.

Máte k dispozici i nějaká data, je to i v této kategorii důležité?
Osobně si měřím rychlosti, sprinty, delší tratě, maximálně děláme 400 metrů. Alespoň jednou za tři měsíce data porovnáváme, abychom viděli, jaký nastal posun. To stejné platí pro sílu. I pro kluky je to zajímavé, protože mohou překonávat sami sebe, posouvat limity, to je baví.

Jak jste se k trenéřině vlastně dostal?
Na Masarykově univerzitě jsme začal studovat obor Rozhodčí, k tomu jako druhý obor Trenérství. Už v prvním semestru jsme měli na ukázku tréninku Laďu Chaloupku, bylo to nesmírně zajímavé. Jeho zaujetí, to je něco neskutečného. A když nám pak Laďa nabídl možnost si vše zkusit, neváhal jsem a napsal mu. Pak jsem šel na trénink a už to bylo. Za to jsem moc vděčný, protože takový servis bych při začátcích jinde nedostal, Zbrojovka je v tomto ohledu top. U mládeže se to pokud možno spojuje tak, aby jeden trenér byl bývalý hráč se zkušenostmi a druhý se znalostmi, když to řeknu zjednodušeně. To je asi ideální spojení.

A když jsme u toho, jaká je vaše fotbalová minulost a eventuálně současnost?
Hrál jsem nejvýš 1.B třídu, teď hrávám 1.A třídu, ale spíš jen rekreačně. Těžko se to stíhá a jsem rád, když stihnu jeden trénink týdně a pak zápas, a to ještě musejí vyjít termíny.

A co plány do budoucna?
Rád bych se posunul, je to věc, kterou bych chtěl do budoucna mít jako hlavní náplň života.

Může být motivací i kolega Pepa Mlčuch? Začínal taky u mládeže a aktuálně už je u prvního mužstva.
Pepu znám osobně hodně dobře, takže motivace to určitě může být. Osobně bych ale chtěl postupně přesedlat zase na dráhu trenéra, kde bych se rád realizoval. Skloubit to dohromady asi nejde. Teď mě hodně baví vymýšlet pro děcka program, hledat jim možnosti, které jsem já sám neměl a chtěl jsem je mít. Ale fotbalový trenér je něco, co mě láká ještě víc.

Není tajemstvím, že se děti dnes méně hýbou, než tomu bývalo dřív. Potýkáte se s tím taky?
Je to jev doby. Zejména teď je to všechno nešťastné, děti mají pohybu ještě méně. Máme jako klub výhodu, že fungujeme výběrově a máme děti, které jsou vedené ke sportu a samy se chtějí zlepšovat. Ale obecně je pohybová průprava horší. Na škole je kolikrát jeden tělocvik týdně, a to ještě se většinou něco hraje a necvičí se. A pak zjistíme, že půlka dětí neumí pořádně kotrmelec. Začíná to na školách, pak se to v klubu a rodinách těžko dohání.

Jak je trenéřina časově náročná?
Jsou to čtyři tréninky týdně, s každou kategorií jeden trénink cirka hodina a půl, to je šest hodin čistého času. Plus dojezd, odjezd, příprava.

A jak se vám to daří skloubit s mimofotbalovou pracovní náplní, není to někdy problém?
Hledal jsem práci, která mi umožní u fotbalu zůstat, protože toho se vzdát nechci. Nedělá mi problém se do práce vrátit a být tam třeba do večera, ale pro fotbal potřebuju prostor a jsem rád, že tu možnost mám. Ta práce je navíc hodně pestrá, to je výhoda, protože nejsem úplně kancelářský typ. Nemusím sedět na jednom místě, jezdím všude možně.

O trenéřině už jsme se bavili, nicméně co práce realiťáka? Je to taky něco, k čemu člověk tíhne už od mládí nebo dokonce od dětství?
První takové myšlenky jsem měl, už když jsem končil střední. Přišla ale vysoká, nechal jsem to u ledu a dělal jiné věci, ale při práci na prodejně a podobně to nebylo ono a hledal jsem něco nového. Viděl jsem inzerát a už to bylo. Je to práce, kde jsem dostal čas, který potřebuju, a dostal jsem i možnost se zaučit, byť jsem neměl žádné zkušenosti. V momentě, kdy člověk studuje ekonomické předměty, je to jednodušší.

S tím zaučením – funguje to tak, že v prvních dnech, týdnech nebo měsících máte někoho zkušeného k ruce?
U různých firem se to liší, já měl štěstí v tom, že jsem vychytal pobočku, která je jednou z nejlepších v ČR, za loňský rok dokonce vůbec nejlepší. Podpora je obrovská, což neskončilo jen u nějakého zaškolení a zapracování se, ale dostal jsem i možnost se seberealizovat v tom, co mě baví. Šéf nám nabídl podpořit cokoliv, co má smysl, a mě napadlo propojit obě práce, klub a firmu a podpořit jak děti, tak i firmu. Zbrojovka má v Brně jméno a to spojení je oboustranně výhodné. Ani jsem nemusel dlouho vysvětlovat, šéf se taky jednu dobu ocitl ve Zbrojovce a hned souhlasil (úsměv). Je to pro všechny win win situace.

V čem konkrétně spolupráce spočívá?
Jedná se především o nákup tréninkového vybavení pro nejmenší, což je nikdy nekončící proces a každá pomoc je v tomto ohledu výhodná. Udělám si zkrátka seznam toho, co je potřeba, probereme to na vedení mládeže a vše se realizuje.

Zbývá vám vůbec nějaký volný čas?
Práce kondičáka není tak časově náročná, jako klasická trenéřina. Je potřeba nad tím přemýšlet, ale máte rámcově daný plán a pak se věnujete jen konkrétním cvičením. Při trenéřině jsem toho měl celý týden plnou hlavu, bylo to náročnější. Součástí mého života je práce o víkendech, takhle to beru. Zatím to není problém (smích).

Pokud chcete od Dominika získat odhad ceny nemovitosti zdarma pro případný prodej, dědické řízení nebo vyrovnání majetku, volejte na číslo 775 674 546, popřípadě navštivte stránky www.dominikjanik.cz!