Kapitán mistrů Rostislav Václavíček: Na fotbal už su starej, ale tenis hraju pořád rád

B r n o - V zápasovém programu pro utkání s Karvinou jste si tentokrát mohli přečíst rozhovor s Rostislavem Václavíčkem, který dnes slaví sedmdesáté narozeniny. Jeho přepis vám tradičně nabízíme i prostřednictvím webových stránek.

Do Brna přišel z Ostravy jako záložník, nejlepší momenty ale prožil jako stoper. Do sestavy zapadl hned, jako kapitán vedl Zbrojovku do bojů v titulové sezoně i v Poháru mistrů evropských zemí. V našem dresu odehrál bez přerušení 280 zápasů, což je rekord, který asi nikdo nikdy nepřekoná. A 7. prosince oslaví 70 let. Zřejmě jste již poznali, že řeč je o Rostislavu Václavíčkovi, jedné z velkých postav brněnské fotbalové historie.

Rozhovor vám nyní nabídne krátký průřez bezesporu zajímavou kariérou železného muže Zbrojovky.

Jaké byly vaše fotbalové a vůbec sportovní začátky?
S manželkou jsme oba Prostějováci, já s fotbalem začínal ve Vrahovicích, což bych přirovnal v Brně k Řečkovicím nebo Medlánkám. Dovedli mě k němu kamarádi ze školy a bylo mi asi deset let. Postupně se to pak vyvíjelo, někdy ve čtrnácti letech jsem šel do dorostu, fotbal hrál i na střední vojenské škole v Bratislavě. Ta mi dala asi nejvíc, co se týče sportovní průpravy. Měli jsme tam skvělé podmínky a hráli všechno – házenou, basketbal, trénovali atletiku, plavali.

Co vás jako mladého kluka nalákalo na vojenskou školu?
Tehdy probíhaly různé náborové akce, vždy nás něco zaujalo. Pro mě bylo zajímavé, že to byla střední škola s maturitou, a také ono velké sportovní vyžití.

Kam vedly vaše další kroky?
Pokračoval jsem do vyškovského učiliště, za rok mi pak končila základní vojenská služba a dál pokračovat jsem už nechtěl. Bylo to takové menší dilema, nakonec jsem se vrátil zpátky do Vrahovic a hrál tam, k tomu jsem nastoupil v prostějovských železárnách. Tam se hrál takzvaný podnikový turnaj mezi provozy a vyhlídli si mě tam trenéři tehdy třetiligového Prostějova. Za měsíc už jsem byl v želízkách, jak se říká. Tam jsem hrál tři roky, zažili jsme i zajímavé zápasy třeba v československém poháru. Přijela Trnava, pak Slovan, došlo pět tisíc lidí. Sice jsme prohráli, ale vždycky pár dní potom se na mě ptali a mluvilo se o přestupu. Zájem měl i bývalý Gottwaldov, Třinec…

Jenže jste nakonec skončil v Ostravě, že?
Ano, to přijel pan Křižák, někdejší ligový kanonýr, pracující tehdy pro Baník. Přetáhli mě, začal jsem jezdit na tréninky a na zápasy se vracel do Prostějova. Nakonec ale k přestupu nedošlo, protože předseda Prostějova se znal s inženýrem Krejčím, šéfem NHKG Ostrava. Prostějovu tehdy shodou okolností shořela dřevěná tribuna a součástí mého transferu tak bylo mimo peněz i postavení nové tribuny (úsměv). Za NH jsem hrál skoro dva roky druhou ligu a mimo jiné dal i dva góly Zbrojovce, což pak hrálo roli v dalším přestupu.

Onen přestup ale nebyl zrovna jednoduchý. Jak přesně probíhal?
Trenér Hajský byl shodou okolností taky od nás z Prostějova, přestupová mašinerie ale nebyla jednoduchá. V Ostravě nechtěli, abych odcházel pryč, tamní čtyři kluby měly dohodu o tom, aby odcházející hráči zůstávali v Ostravě. Já ale chtěl do Zbrojovky, takže mě dali k pracovnímu soudu, nechtěli mě uvolnit ze zaměstnání. Tehdy platilo, že pro uvolnění jste potřeboval buď přihlášku na vysokou školu, nebo následovat manželku. Já se shodou okolností v létě roku 1971 oženil, soud tedy nakonec nebyl. Přestup se ale nestihl v létě a já tak do Zbrojovky, která ten rok postupovala do první ligy, přišel až v říjnu.

Ve čtyřiadvaceti na vás tedy čekala ligová premiéra, jak na ní vzpomínáte?
Všechny věci jsem nechal v Ostravě a bez tréninku nastoupil v Trnavě k prvnímu zápasu. A podle toho to taky dopadlo, prohráli jsme 0:7 (úsměv). I díky předcházejícímu angažmá jsem do ligy nešel jako úplně nejmladší.

V Brně se z vás stal stoper, můžete prozradit, jak k tomu přerodu došlo?
V Ostravě jsem hrával v útoku nebo v záloze, pak přišel do Brna trenér Havránek a ten mě posunul na stopera. Já mu říkal, že jsem zvyklý jezdit, dávat góly, a on mi odpověděl, že to můžu pořád, ale v týdnu na tréninku. V zápasech že budu zodpovědný a vzadu (úsměv). Nějakou dobu jsem ještě hrával s devítkou na zádech, až pan Masopust ji pak dal Karlu Kroupovi a já hrál s trojkou. Tak jsme se propracovali až k titulu.

Trenér Masopust ve své knize Druhý poločas popisoval, že změny v mužstvu byly minimální a že měnil hlavně psychiku týmu, který dle jeho slov měl kvalitu, ale nevěřil si. Souhlasíte s tím?
Pod to hodnocení bych se asi podepsal. Z nových hráčů tehdy přišel Janečka a hlavně Karel Dvořák, vrátil se Kopenec, kterého trenér znal z vojny na Dukle. Novináři pak trenéry po titulu vždy srovnávali. Pro nás byl pan Masopust svým způsobem idol, věděli jsme, co má za sebou, jak hrál na mistrovství světa, že má Zlatý míč. Vykládal o Dukle, o nároďáku. Dal tomu trochu jiný rozměr, zapojil se s námi do tréninku. A bylo znát, že rychlost třeba už takovou nemá, ale jak byl na balónu, bylo to skvělé. Vždycky když se pak něco nepovedlo a nedostal míč dobře, tak byl napěněný (smích). Dařilo se nám, věřili jsme si, všechno se sešlo.

Krátce po titulu jste vybojoval i olympijské zlato. Čelíte často dotazům, co řadíte výš?
Občas se na to někdo zeptá. Oboje beru jako skvělou a důležitou věc. Roky utíkají, tyhle dvě události přišly v závěru a vzpomínám na to rád. Ligový titul v konkurenci Slovanu, Dukly a dalších klubů, to znamená hodně, navíc je dodneška jediný. Něco podobného je ale i olympiáda. Oboje je pro mě vzácné a nesrovnával bych, co je víc.

Jako kapitán jste Zbrojováky vedl i v Poháru mistrů evropských zemí, kde je klub doposud neporažen, čtyřikrát remizoval.
Tehdy moc nechybělo, abychom šli dál. Už doma jsme s Krakovem dostali hloupý gól a nakonec rozhodlo právě to pravidlo o gólech, vstřelených venku. V Krakově jsem bohužel udělal faul, po kterém padl gól, a my vypadli. Hrálo se před fantastickými kulisami, u nás, v Maďarsku i v Polsku.

Se Zbrojovkou jste ovšem absolvoval i jiné cesty, podíval se třeba do Indonésie. Prostředí, k tomu devadesát tisíc lidí na fotbale. Na to se asi nezapomíná, že?
To byla neuvěřitelná cesta. Pan Masopust to domluvil přes kontakty, které měl. Letělo se v prosinci, po konci sezony. Jednalo se o velký turnaj, nafasovali jsme obleky, v Brně jsme nasedli – a v Jakartě po vystoupení z letadla, to byl úplný vysavač. Teplo, skoro stoprocentní vlhkost. Odehráli jsme napřed zápas v Malajsii. Došlo devadesát tisíc lidí, pak se to trochu vymklo, když jsem jejich nejlepšího hráče zastavil svým typickým skluzem. Šel do kotrmelců, pak ze hřiště a lidem se to moc nelíbilo. Seběhlo se klubko, hráči se chytli, Pepa Hron se držel s gólmanem, který byl nejmenším hráčem na place. A po zápase začali zase zuřit lidi v ochozech, tak nastoupila policie, hlídala nás ve středu hřiště a vyklidila tribuny. Během pěti minut byl celý ten stotisícový kolos prázdný, jak to ti lidi stihli, nevím, snad museli nějak slanit. Pak při odjezdu po nás házeli místní plody, nějaké zdejší kaštany.

Jak se hrálo v místních náročných podmínkách?
Po zápase jsme si připadali jako po dešti. Voda po nás úplně tekla, kopačky byly nasáklé, jak kdybychom hráli ve vodě. Ještě před zápasem jsme v šatně našli truhlu s ledem a nápoji, kola, fanta. Trenér nám říkal, ať si na to dáváme pozor, že nám to v žaludku bude vadit – ale jak odešel, vrhli jsme se na to a půlku toho vypili. Byli jsme úplně vycucaní. Zážitků bylo víc, před tolika lidmi jsem nikdy pak už nehrál. Celé to bylo neuvěřitelné, taková Jakarta, to bylo město kontrastů. Luxusní hlavní třída a pár metrů od ní chatrče, kalná řeka, ve které žena prala prádlo a vedle ní chlap vykonával potřebu. Neuvěřitelné rozdíly.

Trvalo dlouho, než jste se vyrovnali s aklimatizací?
Aklimatizace nějakou dobu trvala. V tom prvním zápase nám útočník, který měl snad 170 centimetrů, dal dva góly hlavou. Plácali jsme se tam, nemohli jsme, na ambasádě nám pak přečetli noviny. Psalo se tam, že přijelo druhořadé evropské mužstvo. Turnaj jsme ale nakonec celý vyhráli.

Z hráčů Zbrojovky jste pana Masopusta poznal možná nejvíc, trénoval vás i v Belgii. Byl ten přestup jeho zásluhou?
Ano, to zařídil v Hasseltu přímo pan Masopust. Tehdy platilo, že pro vycestování do ciziny musíte mít více než třicet let, k tomu reprezentační starty – takový Víťa Kotásků měl přestoupit taky, ale nemohl. Já měl nabídku i z Finska, ale nakonec zamířil do té Belgie. Hráli jsme druhou ligu, pokaždé jsme ale nezvládli závěr, kdy v květnu hrají nejlepší mezi sebou nadstavbu o postup. Byla tam zajímavá směs hráčů, Vlámové a Valoni, moc rádi se nemají. Jedni mluvili francouzsky, já znal spíš německy, bylo to složité. Moje jméno vyslovit neuměli, takže jsem byl Rory. Rory Vakla, tak mě hlásili. Jinak v sestavě byli dobří hráči, měli jsme tam i dva odchovance Anderlechtu.

Předpokládám, že v Belgii se nežilo špatně?
Belgie je velká asi jako Morava, všude jsou osvětlené dálnice. Když jsme jeli k francouzským hranicím, což byl asi nejdelší výjezd, stejně jsme tam za hodinu a půl byli. Kromě fotbalu jsem dělal i učitele, protože jsme pro děti měli studijní plán a po večerech se s nimi s manželkou učili. Diktoval jsem diktáty, začínalo se i s ruštinou. Pak přišla policie, že na základě pracovního povolení, které mám, musejí děti do místní školy. Do školy to byly čtyři kilometry, byla to vlámská škola, přitom děti tou dobou pořádně neuměly ani eins, zwei, drei. Ale zvládlo se to, domluvili jsme se, že na začátku budou hlavně poslouchat a pak se uvidí, jak to bude vypadat.

Po návratu domů jste válčil opět za Zbrojovku, ovšem už ve druhé lize. To asi nebylo psychicky úplně jednoduché, pár let po titulu a Poháru mistrů…
Na konci angažmá v Belgii mi bylo skoro osmatřicet, děti už se musely hlásit do školy. Pak se ozvali lidé z Brna, které po mém odchodu sestoupilo. Jestli bych to ještě nezkusil. Zrovna došel trenér Zachar, to byla palba. Maratony, sprinty, rovinky… Čísla sázel od boku a nevím, kde je bral – jen vždycky řekl třicet třicítek, dvacet čtyřicítek… Ligu jsme vyhráli, ale přišel ten průšvih s Budějovicemi. Další sezonu jsem ještě načal, ale už nedokončil. Bylo mi ke čtyřiceti. Kariéru jsem si natáhl ještě v Rakousku, kam jsem jezdil další čtyři roky.

A pak přišla trenérská dráha.
Dokonce jsem si dělal i školu, ale hlavní licenci jsem nakonec studovat nešel. Dělal jsem asistenta ve Zbrojovce, pak mě tam kluci po revoluci dotáhli, abych dělal předsedu oddílu. Odcházel jsem v roce 1995, od té doby jsem trénoval různě po Jižní Moravě. Od okresů po divizi, vždycky na dva tři roky. Naposledy se mi ozvali z Medlánek, kde zemřel Pavel Sehnal. Rok jsem dotrénoval a pak už skončil definitivně.

Není tajemstvím, že kromě fotbalu máte hodně rád i tenis, platí to stále?
Ano, platí. Chodíme dvakrát, třikrát týdně, do Jundrova nebo nad Boby. Máme skupinu asi šesti lidí, ne z fotbalu, ale sportovci to jsou. Hokejisté Pavel Stloukal a Laďa Vašíček, volejbalisté Aleš Kovář a Jirka Doležal. Já teď mám umělé koleno, na fotbal su starej, ale za tenis jsem rád. Hrajeme debla, má to úroveň a člověk se alespoň udržuje v pohybu.

Se starou gardou ze Zbrojovky se tedy potkáváte spíše na fotbale?
Na fotbal zajdeme. Na jiné akce už moc ne, dříve jsme hrávali třeba za Bolkovu jedenáctku, ale i to už převzala jiná generace. Hrozně to letí, když si uvědomím, že mi za chvilku bude sedmdesát… Jsou to krásné vzpomínky, jen škoda, že to tak rychle utíká. Člověk si to nechce připustit a tak jsem rád za ten tenis, když na fotbal se můžu už jen dívat (úsměv).

Jak vidíte s odstupem podzimní výkony Zbrojovky?
Pořád tomu kousek chybí, teď jsme doma v důležitých zápasech ztráceli body. Dopředu si něco vytvoříme, dáme i gól, ať už Škoda, nebo Řezníček, ale vzadu jsme teď trochu bolaví. Super je, že se povedlo uhrát něco venku, takový zápas v Boleslavi byl hodně zajímavý, vyrovnání v nastavení. Uvidíme, jaké bude jaro.

Jak vnímáte tuzemský fotbal jako celek?
Fotbal se pořád vyvíjí a mění, vždy tomu tak bylo. Někdy mi přijde, že na úkor rychlosti a fyzických vlastností chybí více myšlenky. Přitom podle mého soudu natrénovat fyzičku umí všechny týmy, rozhodují ale stále hráčské okamžiky, kdy někdo v rychlosti zpracuje míč, vystřelí, vymyslí překvapivou věc. Trošku mi chybí více lehkosti, variabilnosti.

Což mohlo být v případě Brna zapříčiněno i zraněním Pavla Zavadila, že?
Právě. To je hráč, kterého přirovnám třeba k Poláchovi, abych jmenoval ty z posledních let. Kolikrát jsem se kvůli nim hádal, když slyším – zpomalují hru, drží míč. Ano, zadrží míč, ale soupeře jeden na jednoho udělá a pak vymyslí, jak dostat spoluhráče do hry, udělá těžkou přihrávku. Toho si cením. Nepodaří se to pokaždé, ale právě tohle dělá hráče hráčem a trochu to teď chybělo.

Díky za rozhovor a hodně zdraví a štěstí do dalších let!