Ve Zbrojovce už jsem toho zažil opravdu hodně, usmívá se sekretář mládeže Pavel Juračka

B r n o - Sběratelé programů a fanoušci s dobrou pamětí si vybaví, že respondentem rozhovoru v bulletinu pro utkání s Hradcem Králové byl sekretář mládeže Zbrojovky, pan Pavel Juračka. Na sklonku roku byl služebně nejstarší Zbrojovák oceněn za dlouholetou obětavou práci pro oddíl, což je dobrá příležitost pro zpětné zveřejnění tohoto rozhovoru.

V současné Zbrojovce naleznete jen stěží většího znalce všeho dění v klubu. Sekretář mládeže Pavel Juračka za Zbrojovku jako malý hrál už v šedesátých letech, od roku 1985 se pohybuje především u mládeže. Velkou část tohoto působení spojil s legendárním Františkem Haraštou, rukama mu prošel celý zástup hráčů – pozdějších legend i zapomenutých talentů.

Pavle, jak a kdy se začala formovat tvoje fotbalová kariéra?
Vybavím si to poměrně přesně. Psal se rok 1962, bylo mi deset let a k fotbalu mne přivedl otec do tehdejší Zbrojovky ZJŠ.

Na Rybníček?
Na Rybníček. Škvárové hřiště, dřevěné tribuny pro dvanáct tisíc lidí. Pro mladší dodám, že stadion Na Rybníčku stával kousek od současného Bobycentra, přes silnici.

Co jiné sporty, býval jsi obojživelníkem?
Jiné sporty jsem provozoval jen pasivně, asi jako každý v té době. Hokej, bruslení, plavání a tak dále.

Mohl bys krátce popsat tehdejší situaci, v jaké se brněnský fotbal nacházel?
V Brně tehdy byly dva kluby, přičemž divácky populárnější byla jeden čas Rudá Hvězda, která hrála na hlavním stadionu. Ta pak zanikla, respektive fúzovala se Zbrojovkou. Diváků obecně chodívalo hodně. Rudá Hvězda byla policejním klubem, zatímco Zbrojovka navazovala na historii SK Židenice.

Kam až se ti povedlo to fotbalově dotáhnout?
Přes žáky jsem přešel až do dorostu, moji spoluhráči byli třeba Karel Jarůšek, Jura Hajský a další. Po vojně v Kroměříži jsem hrával za juniorku, poté se oženil a přešel do Rosic. Zde jsem začal i trénovat, v roce 1985 si mne pak stáhl František Harašta do Brna a od té doby pracuji zde. Ve Zbrojovce už jsem toho zažil hodně – časy překrásné, průměrné i vysloveně špatné. Vždycky si jen přeju, aby se vše v dobré obrátilo.

Dokážeš vyjmenovat všechny funkce, které jsi během tohoto dlouhého období zastával?
Na začátku asistent U19, pak hlavní kouč, sportovní ředitel mládeže, trenér U17, U16, U18… Bylo toho hodně. Sekretářem mládeže jsem takových sedm let.

Za tu dobu jsi měl možnost poznat spoustu hráčů, kteří ti utkvěli v paměti nejvíc?
Rukama mi prošli hráči různých generací. Svaťa Habanec, Renda Wagner, Peťa Švancara, Libor Došek. Zdenda Svobodů, samozřejmě Honza Polák, Milan Pacanda. A spousta dalších, nemůžu jmenovat všechny. Pak bych na někoho zapomněl a byly by z toho mrzutosti (úsměv).

Hodně asi bylo i těch nenaplněných talentů, že?
Stává se, že abnormální talent nezvládne přechod výš a skončí někde v béčku Šlapanic. Přechody jsou nesmírně důležité – ze žáků do dorostu, z dorostu k mužům. Je potřeba, aby přechod zvládla hlava, aby vás podržel trenér. O hodně víc mohl dokázat Milan Pacanda, Martin Klein a další hráči. V kontrastu s tím jsou pak ti, kteří talent zúročili. Napadá mne takový Zdeněk Svoboda, To byl příklad hráče, který talent měl a od začátku věděl, co chce. Všechno dělal poctivě. Tohle všechno platí i pro současné hráče. Napadá mě takový Laďa Krejčí – to je hráč, který pořád dodržuje to, co bylo dřív normální. Jak skončí s tréninkem tady, jede domů a zase kope do balónu. I jeho rodiče jsou pro fotbal jako dělaní.

A co trenéři? Zmínili jsme Františka Haraštu, velkou legendu brněnské kopané.
Nejen brněnské, i československé. Měl jsem to štěstí, že mi právě on dal první impulz. Trénoval mě, pak jsem po jeho boku trénoval i já. Dlouhé roky jsme byli spolupracovníky u dorostu. Byl hodně svérázný, dokázal v té době zařídit mnoho věcí. Tím, že byl i u reprezentace, měl vše zmapované, na Moravě tehdy kromě Zbrojovky působil na špici jen Baník. Hráči sem rádi chodili, i díky osobě trenéra Masopusta, který nám na čtyři roky hodně pomohl a propůjčil nám své jméno. Franta byl párkrát i u áčka, vždycky na pár měsíců zaskakoval, ale necítil se tam šťastně. Vždy se toužil vrátit k mládeži, kde to jeho kouzlo platilo víc.

Jak vaše spolupráce vypadala konkrétně?
Byli jsme spolu od rána do noci. Nebylo tehdy možné, abychom pracovali jako profesionální trenéři, já byl tedy zaměstnaný jako údržbář a Franta mi šéfoval. Spolu jsme jezdili i pro hráče. Tehdy vše šlapalo, byla to obrovská zkušenost.

Stává se vám ještě, že při služebních cestách narazíte na pamětníka té doby?
Minimálně. Doba se mění, přibývá lidí, kteří jeho jméno už ani neznají, neví, kdo to byl. Hráči mladší generace ho buď nezažili vůbec, nebo už v době, kdy byl nemocný. Měl cukrovku, hůř viděl, umřel bohužel relativně mladý, v 59 letech.

Přejděme k současnosti. Jak osobně vidíš aktuální systém soutěží, třeba u mladšího dorostu?
Jsem přesvědčený, že nejlepší byl systém, ve kterém týmy U19 a U17 hrály celostátní soutěže, zatímco U18 a U16 moravskoslezské. Mladším dorostencům nyní konfrontace se špičkou chybí. Na Moravě a ve Slezsku není tolik špičkových týmů, přitom liga tu má osmnáct účastníků. Je pak logické, že některé zápasy vám nic nedají, soupeř vás fotbalově neobohatí.

A jak vypadá výhled do budoucna?
Debaty se o tom stále vedou, tak uvidíme. Týká se to i Juniorské ligy, u níž jsou možné do budoucna dvě cesty. Buď další zkvalitnění soutěže a přiblížení k dospělému fotbalu, nebo přechod třeba do třetí ligy, což je zase administrativně složité.

Jaká je vlastně náplň tvé práce?
Když to shrnu, tak servis pro týmy od kategorie U6 po kategorii U19. Přátelské a mistrovské zápasy, turnaje, tréninky, ubytování, doprava, strava. Registrace, přestupy – teď v létě jsme dělali třeba 150 lidí. Obecně je nejnáročnější koordinace tréninkových ploch, což je aktuálně asi nejpalčivější problém.

Registrujeme v tomto ohledu alespoň malé zlepšení?
Pomohlo nám, že můžeme trénovat Za Lužánkami, důležitá byla rekonstrukce tréninkových ploch na Srbské, kde nyní může hrát třeba dorost soutěžní zápasy. Rádi jsme také za každý trénink zde. Lepší se to, ideální to ale zdaleka není. Plochy nejsou a jediné řešení pro nás aktuálně představují nové Lužánky.

Máš mimo fotbalu nějaké jiné koníčky?
Moc jiného času mi nezbývá – ráno o půl šesté vyjíždím a v šest se vracím, s dorostem jsem na cestách i během víkendů.

Díky za rozhovor a ať se daří!