Pavel Zavadil: Už se nemůžu dočkat, až vyběhnu na trávník

B r n o - Už před utkáním se Spartou bylo jasné, že pro rozhovor do zápasového bulletinu musíme vybrat mimořádnou osobnost. A není sporu, že Pavel Zavadil takovou osobností je. Pokud se vám program nedostal do ruky, nabízíme vám tradičně přepis rozhovoru i na webu.

Na velké zápasy, jako je ten se Spartou, si Pavel Zavadil musí ještě nějakou dobu počkat. Po jarním zranění už individuálně trénuje a s napětím sleduje výsledky Zbrojovky. I vzhledem k tomu, že právě Spartou v minulosti prošel, vybrali jsme Pavla jako respondenta pro rozhovor.

Pavle, jaké byly tvé fotbalové začátky?
Začínal jsem v pěti, šesti letech v rodných Pňovicích. Měl jsem ale o čtyři roky staršího bráchu, takže hrával jsem už dříve. Oba nás k fotbalu dovedl táta.

Kdy přesně po tobě sáhla Olomouc?
V páté třídě jsem přestoupil na sportovní školu do Olomouce. Mládeží jsem tak prošel v Sigmě. Po začátcích na vesnici jsem se trošku osamostatnil.

Měl malý Pavel Zavadil nějaké fotbalové vzory, případně oblíbené hráče?
Když jsem byl malý, vždycky se mi líbili ti nejlepší hráči. Ať už to byl Maradona, Holanďani van Basten, Gullit, Rijkaard, Němec Matthäuss. Přímo vzor jako takový jsem asi neměl. Hodně jsme sledovali třeba světový šampionát v Mexiku v roce 1986, z toho jsem viděl snad každý zápas.

Dnes už jsou podmínky nesrovnatelné, v televizi či na internetu lze sledovat vše. Nemůže být mladší generace tím pádem fotbalem přesycená?
Možné to je. Pozoruju to na synovi, který sleduje hodně Ligu mistrů, velké zápasy velkých klubů, spíše než naší ligu.

Jak se pak vyvíjela tvoje kariéra dál?
Z Olomouce jsem přešel do Uničova, kde jsem okusil třetí ligu. Na vojnu jsem se vrátil zpět do Olomouce, pak přišel půlrok ve druhé lize v Ratíškovicích a přestup do Drnovic. Z nich si mne pak vyhlédla Sparta.

Vybaví se ti z těch let jeden či dva trenéři, kteří tě nejvíc ovlivnili?
Jednoho asi zmínit nelze, bylo jich opravdu hodně. Rád vzpomínám na ty, se kterými jsem vycházel opravdu dobře. Karel Jarůšek, Víťa Lavička… Bylo jich víc.

Po příchodu do Sparty ti bylo dvaadvacet, nezamávalo to s tebou?
Byl jsem mladý hráč, jednalo se o opravdu velký skok. Sparta v té době hrála Ligu mistrů, hráčů měla na tři sestavy. Navíc se přestup upekl hodně narychlo, soutěž už byla rozehraná. Začátky jsou těžké v každém klubu, měl jsem o tom samozřejmě jinou představu a myslel, že tam vydržím déle. Ale beru to tak, jak to je, potkal jsem tam spoustu skvělých hráčů, zahrál si Ligu mistrů, poznal, jak to funguje. Tlak tam byl opravdu maximální, to u nás jinde nezažijete.

Hlavně ta Liga mistrů je asi pro hráče nezapomenutelná, že?
Hrál jsem tři zápasy – s Portem jsme vyhráli, předtím s Panathinaikosem dvakrát prohráli. Hlavně v Aténách to byl jiný svět, co se týče atmosféry. Je to úžasný pocit a něco výjimečného, stát před utkáním na trávníku a slyšet tu znělku. Od té doby si na to vždycky vzpomenu, když Ligu mistrů někde vidím.

Po tuzemském kolečku přišlo poměrně exotické angažmá v Izraeli. Jak k tomu došlo?
Ze Sparty jsem hostoval v Příbrami, když se naskytla možnost jít na pět měsíců do Izraele. Ze sestavy jim vypadl hráč, kterého potřebovali nahradit. Byl to jiný fotbal, jiný život a kultura, další zajímavý pohled na svět. Za tu krátkou dobu jsem to až tak vstřebat nestačil, ale zkušenost to byla skvělá. Fanoušci byli podobní, jako v těch Aténách, fotbal se hrál perfektní. I když každý hrál trochu na sebe, individualisticky. Hodnotím to každopádně dobře, navíc jsem tam získal titul.

Co počasí? Tadas Kijanskas tvrdil, že v létě jsou tam zápasy hodně náročné.
Bylo to náročnější, ale měl jsem to asi trošku lepší v tom, že jsem tam byl od ledna do května, kdy to ještě bylo snesitelné. V létě už je tam opravdu velké horko.

Život v Izraeli se pochopitelně liší i jinak, co třeba bezpečnost? Neměl jsi z toho před přestupem obavy?
Zjišťoval jsem si dopředu, jestli je to bezpečné pro rodinu. Když jsem tam byl, k žádnému problému nedošlo, ale vím, že sezonu předtím došlo ke dvěma výbuchům přímo ve městě, dotklo se to dokonce i zaměstnanců klubu. Úplně dobrý pocit to nebyl. Na bezpečnost se tam ale hodně dbalo, což bylo poznat na každém kroku, v obchodě i restauraci.

Jak tě Izraelci vnímali? Obě země mají hodně společného, to ale ve fotbale tak úplně neplatí.
Nemůžu si stěžovat. Měl jsem od začátku veškerý servis, včetně bydlení či auta. Čechy znaly, působil tu trenér Uhrin, hráči Vávra a Hromádko. Všechno bylo po téhle stránce v pořádku, chovali se ke mně velmi dobře.

Po Izraeli sis vybral jako jedno z dalších působišť i Švédsko, poněkud odlišnou destinaci. Nakonec se tato země stala s trochou nadsázky tvým druhým domovem?
Opět se objevila možnost tam jít na pár měsíců. Za tu dobu jsem si vybudoval nějakou pozici a dostal dlouhodobější smlouvu, nakonec jsem tu vydržel osm let. Zase to byl úplný opak toho předchozího prostředí. Jiná země, lidé se k sobě chovají taky jinak. Pro mě to byl velký zážitek a rychle jsem si tu zvykl. Zkušenost k nezaplacení.

Švédsko je velká země, plná kontrastů. Byla možnost ji poznat i mimo fotbal?
Působil jsem převážně na jihu. Zemi jako takovou jsem procestovat mimo fotbal nestihl. Když bylo volno, jel jsem spíše domů. Ale na cestách s fotbalem jsme se pochopitelně dostali i na sever, třeba na takový Sundsvall. Ty kluby už mají umělku, hrává se tam kolem oběda, protože počasí je nevyzpytatelné, rychle se mění a často jsme dohrávali třeba za mlhy.

S tím úzce souvisí další otázka – co polární noc?
Tam, kde jsem bydlel, to bylo skoro jako doma, znát to moc nebylo. Ale třeba už ve Stockholmu a dál na sever už bylo tmy víc. Třeba ve tři se setmělo, což může být malinko depresivní, pokud na to není člověk zvyklý. Ale oni na to zvyklí jsou (smích).

Liší se také systém soutěží, hrává se od jara do podzimu. Jaké jsou hlavní rozdíly z toho vyplývající?
Rozdíl je hlavně v té přípravě. Zimní trvá tři měsíce, za tu dobu jedete třeba dvakrát na soustředění. Není to tak intenzivní, na vše je víc času, rozjezd je pozvolnější. Tréninkový cyklus je rozdělený, často se ani netrénuje dvakrát denně. Na druhou stranu letní pauza trvá jen čtrnáct dní. Je to malinko jiné, ale člověk si rychle zvykne.

Švédové samozřejmě vyprodukovali řadu skvělých fotbalistů, potkal ses s někým takovým?
V Örgryte jsem hrával s Marcusem Allbäckem, někdejším kapitánem švédské reprezentace. Výborný hráč i člověk, hodně jsem se s ním spřátelil. Hrával jsem i proti Larssonovi, když se vrátil domů. Bylo úžasné ho sledovat, co v pětatřiceti na hřišti předváděl. To byla fantazie.

O hráčích už řeč byla, co takový los? Měl jsi štěstí vidět toto typicky severské zvíře?
Jednou jsem ho potkal na dálnici. Byl to trochu šok, přece jen je to obrovské zvíře. Rychle přeběhl a byl pryč, asi by nebylo fajn se s ním potkat v autě nějak blíž (smích).

Nenapadlo tě někdy ve Švédsku zůstat napořád?
Vždycky jsem byl rozhodnutý se vrátit. Ve Švédsku jsem byl sám, syn začal chodit do školy, takže už nemohl jezdit tak často za mnou. Asi bych si dovedl představit tam zůstat, ale musela by tam být i rodina a nejbližší. Ty jsem vídal dvakrát do roka, už mi to chybělo. Povedlo se mi vrátit se tak, abych mohl ještě hrát ligu.

Na druhou stranu – švédská liga není u nás příliš známá. Nemyslíš, že se ti tím hypoteticky zavřely dveře do reprezentace?
Skandinávské soutěže nejsou tolik na očích, to je pravda. Ale je těžké přemýšlet, co by bylo. Ve Švédsku jsem měl možnost prakticky pořád hrát, byl jsem v plném zápřahu a udržoval si formu, což mi umožnilo zvládnout návrat domů bez problémů. Byl jsem dobře připravený. V tomhle mi Švédsko dalo hodně, takže nad ničím jiným nepřemýšlím. Mohu díky tomu hrát na vrcholové úrovni, i když to teď pochopitelně překazilo zranění.

Syn už válí za Opavu, jak na tom je?
Hrává v žáčcích, teď ho to hodně baví. Je na tom podobně, jako jsem býval já. Dojde domů a jde hned zase hrát, hodně tím žije a na hřišti je v podstatě pořád. Jsem rád, že to tak je, a záleží jen na něm, jak to bude dál.

Měl jsi teď čas jej sledovat víc?
V tomhle ohledu bylo to zranění pozitivní, měl jsem víc času na rodinu. Ale už to teď zase neplatí, začíná intenzivnější trénink, času už tolik není.

Jak se vyvíjí tvůj zdravotní stav?
Vše jde zatím podle plánu. Musím zaklepat. Koleno drží, cítím se dobře a natěšeně. Už se nemůžu dočkat, až vyběhnu na trávník. Ještě chvilku to ale potrvá. Běhám už i s míčem, zvyšuju intenzitu, potřebuju ještě tak tři týdny až měsíc, abych mohl s mančaftem do tréninku.

Potvrdilo se ti, že v podobném případě bývá v procesu uzdravení nejdůležitější hlava?
Jednoznačně. Ze začátku to bylo hodně složité a nepříjemné, nikdy jsem to nezažil. První myšlenky byly špatné, ale postupně jsem se z toho oklepal. A pak, když už byla možnost začít něco dělat, to bylo dobré. Dívám se jen dopředu a těším se zpátky.

Jak sleduješ dění v klubu? Na zápasech býváš, stejně jako třeba na soustředění v Kaprunu – úplně odtržený tedy nejseš, že?
Odtržený nejsem, vše sleduju, i když samozřejmě ze své pozice nechci nikoho kritizovat, proč udělal to a to, když na hřišti nejsem. Pobavíme se, názor řeknu. Jsem přesvědčený, že tu jsou odolné typy, které situaci zvládnou. Čím dřív, tím líp. Bodů není tolik, ale v podobné situaci už jsme párkrát byli a vždycky jsme se z toho dostali.

Díky za rozhovor!