Na kus řeči s Janem Polákem

B r n o - Od doby, kdy Jan Polák jako mladičký talent raketově zazářil v dresu Zbrojovky, už uplynulo pár let. Brněnský odchovanec si mezitím vyzkoušel řadu zajímavých angažmá, zahrál si na mistrovství světa i Evropy - do Brna se ale vždycky rád vrací.

V pátek zavítal s celou rodinou na stadion v Srbské ulici. "V Německu mi skončila sezona, v Bavorsku jsou dvoutýdenní prázdniny, využili jsme toho. Do Brna se jinak moc nedostaneme, starší kluk chodí do školy, takže to vyjde jen třeba dvakrát do roka," prozrazuje velezkušený fotbalista s brněnskými kořeny.

Jeho dva synové - starší Daniel a mladší Dominik - se mezitím prohánějí po trávníku a je znát, že vlohy mají po tatínkovi. "Staršímu je devět a už hraje, mladší s ním občas chodívá na tréninky. V Německu to zjednodušeně funguje tak, že hráči působí v menších klubech a v nějakých deseti letech se pak třeba zkusí prosadit v týmu Norimberku. Je to podobné, jako kdyby tady hrávali třeba v Medlánkách a pak to zkusili ve Zbrojovce," vysvětluje Polák.

Jeho potomci na sobě mají dresy Barcelony a Realu, oba tyto kluby patří mezi jejich oblíbené. "Preference se střídají, fotbal je hodně baví. Škoda, že nám to nevyjde v sobotu na Zbrojovku, máme už jiné plány. Už jsem se tu na zápas nějakou dobu nedostal, není moc prostoru. O víkendech hrajeme, takže jsem rád, když se podívám na kousek zápasu Zbrojovky třeba na internetu a zjistím, jak hrají. Ne že bych nechtěl vidět třeba celý zápas, ale času na to moc není, zápasy se kryjí. A když už je trocha volna, věnuje ho člověk klukům a rodině," popisoval Polák, jak sleduje výkony rodného klubu.

Přehled o kádru prokázal vzápětí. "Pár hráčů znám - Pavla Zavadila, Aleše Schustera, Pavla Mezlíka. A taky Pavla Košťála, se kterým jsem hrával v Liberci. Další už pak spíš podle jména," vyjmenoval Polák, který se chvilku předtím pozdravil s Ríšou Dostálkem. "Nevím, jestli jsme spolu hráli tady, možná spíš ještě Za Lužánkami," pátrá v paměti.

O vítězství v poháru se v Norimberku hodně mluví

Honza Polák za svou bohatou kariéru zažil pochopitelně hodně úspěchů. "Každé vítězství je dobré a rád na něj vzpomínám. Mám hezké vzpomínky na dva turnaje s jednadvacítkou, skončili jsme druzí a první. Stát se mistry Evropy se nepoštěstí každému," odkazuje na dva parádní evropské šampionáty do jednadvaceti let, jejichž byl součástí. S Čechem, Grygerou a spol. se radoval ze zisku zlatých medailí přímo na hřišti, zasáhl i do finálového mače. V počtu startů za "jednadvacítku" je rekordmanem, odehrál jich 46, z toho dva finálové.

V seniorské reprezentaci Polák začínal jako osmnáctiletý, shodou okolností zápasem v Polsku. Drží tak primát nejmladšího debutanta v národním týmu. "S áčkem řadím nejvýš asi účast na mistrovství světa 2006. Neskončilo to nijak slavně ani pro mě, ani pro tým - to je ale sport, s tím člověk nic nenadělá. Bylo krásné se tam dostat, hrát na takovém turnaji. To je asi vrchol všeho, čeho se dá s reprezentací dosáhnout," má jasno borec, který si s národním týmem zahrál i na šampionátu evropském, a to o dva roky později.

I na klubové úrovni toho má Honza hodně za sebou, namátkou jmenujme belgický titul s Anderlechtem. "Fanoušci v Norimberku si hodně cení výhry v německém poháru v roce 2007. Pořád se o tom mluví, když jsem se po sedmi letech vracel, ještě na to nezapomněli. Každý o tom básní, je to něco, co se v Německu opravdu počítá."

Norimberk aktuálně působí ve druhé lize, skončil devátý. "Ambice nemohou být jiné než postupové, ale druhá liga je hodně náročná soutěž a konkurence se na další ročník ještě zvýší. Letos to byla hodně turbulentní sezona, kádr se obměnil a zůstalo pár hráčů," vysvětloval člen menší české kolonie v historickém bavorském městě. "Je tu ještě Ondra Čelůstka, Ondra Petrák a Patrick Rakovsky. Ve městě jako takovém Čechů potkáš hodně."

A jaká je Honzova fotbalová budoucnost? "Smlouvu mám ještě na rok, pak se uvidí. Člověk neví, co bude, to nejde naplánovat. Nechávám to zatím osudu. V Norimberku jsem spokojený. Druhou německou ligu hodně lidí podceňuje, ale jak už jsem říkal, je to kvalitní soutěž, náročná. Prověří nás. Kamkoliv přijedeme, jsou plné stadiony, na nás chodí třeba pětatřicet tisíc lidí. Je pravda, že náš stadion má kapacitu asi padesát tisíc, takže opticky někdy vypadá poloprázdně, ale jinak je to fantastické," přibližuje Polák úroveň soutěže.