Rostislav Václavíček

Jeho neuvěřitelný rekord asi stěží někdo překoná. V první lize odehrál 280 utkání v řadě bez přerušení. "Zraněný jsem byl jenom během své první sezony ve Zbrojovce. Na začátku jara jsme hráli na Interu Bratislava a Laco Jurkemik mě zezadu napálil míčem do hlavy. Probudil jsem se až v kabině. Odpočíval jsem možná jenom jeden zápas. A pak už to šlo devět a půl roku bez přestávky."

Rosťova cesta za úspěchem nebyla přímočará. Jako žáček vyrůstal v Sokolu Vrahovice, který měl hřiště na předměstí Prostějova. O úroveň výš poskočil během studia na střední vojenské škole v Bratislavě, kde hrál dorosteneckou ligu za Duklu VSŽ Bratislava. První zkušenosti v dospělém fotbale sbíral v divizní Dukle Vyškov.

Po vojně si šikovného mladíka všimli funkcionáři Železáren Prostějov, odkud později přestoupil do druholigového celku NHKG Ostrava. A odtud už vedly jeho kroky do Brna. "Ze Zbrojovkou jsme se tehdy potkávali ve druhé lize. A když hrála v Ostravě, tak jsem jí dal dva góly. To asi rozhodlo, že o mě po postupu do první ligy projevili zájem."

Na svůj první ligový zápas v dresu Zbrojovky asi nikdy nezapomene. "Nastoupil jsem k němu bez jediného tréninku. Tehdy se zranil zkušený Popluhár a já měl naskočit místo něj. A k tomu ještě v Trnavě, která tehdy vyhrávala jeden titul za druhým. Nebyl jsem sice žádný zelenáč, protože do ligy jsem naskočil až ve čtyřiadvaceti. Jenže to byla moje premiéra a na druhé straně stáli borci jako Dobiáš, Kuna, Adamec, nebo Kabát. No a taky to podle toho dopadlo." Zbrojovka na soupeře vůbec nestačila a odvezla si sedmibrankový příděl.

Na stejném hřišti ale později zažil asi největší radost během své fotbalové kariéry. "Na jaře 1978 jsme si tady definitivně zajistili titul. Právě tady, kde jsem si odbyl tu ostudnou premiéru 0:7."

Další velký velký úspěch si připsal za dva roky na olympiádě v Moskvě. Tam český tým dosáhl skvělého úspěchu a vybojoval zlaté medaile. Václavíček si zahrál ve skupině jen půlhodinku proti Nigérii, ale byl jedním ze strůjců semifinálového vítězství s Jugoslávií. O to větší bylo jeho zklamání, že ve finále s NDR nenastoupil.

Rok po olympiádě zamířil do Hasseltu, který hrál druhou belgickou ligu a trénoval ho Josef Masopust. Tam nakonec vydržel tři roky. Když se z Belgie vrátil domů, bylo mu už skoro osmatřicet. Přesto ještě sezonu a půl pomáhal Zbrojovce v marném snažení o návrat do nejvyšší soutěže. V brněnském dresu odehrál celkem dvanáct sezon, z toho osm s kapitánskou páskou. Ze začátku jako běhavý záložník, později jako stoper a dirigent zadních řad.

Funkcionářská působiště

Jeho spojení se Zbrojovkou se ještě jednou obnovilo na začátku devadesátých let. "V klubu se právě měnilo vedení, byli u toho i Karel Kroupa a Karel Jarůšek. Ti za mnou přišli, jestli bych se nechtěl připojit. A na valné hromadě mě pak zvolili předsedou oddílu. V té době jsem působil zároveň jako asistent áčka." Ve funkci předsedy a později výkonného ředitele zůstal v klubu až do roku 1995.

Trenérská působiště

Později působil Václavíček jako trenér v nižších soutěžích. Vedl postupně Medlánky, Zeman Brno, Rajhrad, Tuřany, Komín, Moravský Krumlov, Mokrou, divizní Boskovice a v současné době vede v 1. A třídě SK Slavkov u Brna, který převzal po Romanu Kukletovi na podzim 2010.

Samozřejmě nechybí téměř na žádném domácím zápase Zbrojovky. Vždyť bydlí jen asi sto metrů od stadionu v Srbské ulici. "Dlouho jsem chodil vedle kotle, asi před dvěma lety mi Kaca Jarůšek zařídil permanentku."

A před jarním zápasem s Kladnem (22. března 2008) převzal od vedení klubu doživotní VIP kartu.