Jindřich Svoboda

Zlatá noha. Tuto přezdívku si Jindřich Svoboda vysloužil na moskevské olympiádě. Ve finále s východními Němci vstřelil jedinou branku, díky níž získal československý tým zlaté medaile.

S fotbalem začínal v Adamově, kde od šestnácti let kopal krajský přebor za muže. Po vojně v Dukle Brno si ho vyhlédla Zbrojovka. "Přišel za mnou tehdy pan Harašta, jestli bych to nechtěl zkusit v béčku," vzpomíná.

Jenže v rezervním týmu vydržel jen tři zápasy a rychle se stěhoval do kádru áčka. Trenér Havránek z něj udělal pravého beka, přestože v Adamově hrával v útoku a na vojně pro změnu stopera. Jeho univerzálnost byla později vyhlášená. "Trenér Masopust mě pak zase posunul do zálohy. Ale často jsem zaskakoval, kde bylo potřeba. Vůbec mi to nevadilo, spíš jsem to považoval za moji výhodu. Dokonce jsem si jednou i zachytal. To bylo v Interpoháru s AIK Stockholm, když byl Pepa Hron vyloučen a my už nemohli střídat. Gól jsem nedostal a dokonce zlikvidoval dva samostatné nájezdy."

Ve Zbrojovce odehrál celkem jedenáct let. Nejhezčí vzpomínky má samozřejmě na mistrovskou sezonu. "V mančaftu byla úžasná pohoda, na tréninky jsme chodili rádi. Navíc jsme měli skvělé fanoušky. Byli jsme doma i při venkovních zápasech. Často s námi jelo třeba i deset tisíc lidí. To byla nádhera. O titulu jsme se přitom v kabině moc nebavili, přišlo to tak nějak samo."

Velkou zásluhu na zatím jediném brněnském titulu přičítá trenéru Josefu Masopustovi. "Nemusel na nás řvát, měl přirozenou autoritu. Vždyť byl vyhlášen nejlepším fotbalistou Evropy. Svoje umění nám taky ukazoval na tréninku, vždycky hrával s námi. Vyhovovalo nám, že byl hodně komunikativní. Spíš to byl takový náš dvanáctý hráč. Do mužstva přinesl víc hravosti a techniky, hodně jsme trénovali s míčem. Pod ním jsme začali hrát atraktivní, útočný fotbal."

Úspěchy brněnského mužstva mu pomohly nakouknout i do reprezentace. O největší zážitek ho však připravilo zranění. "Před mistrovstvím Evropy v Bělehradu jsem byl v kádru nároďáku, zahrál jsem si i kvalifikaci proti Portugalsku. Jenže pak jsem si v lize urval meniskus a bylo po všem. Myslím, že jinak bych do Bělehradu jel."

O jedno cenné zlato smolně přišel, ale na druhém se už výraznou měrou podílel. Bylo to o čtyři roky později na olympiádě v Moskvě. "Přitom ani tam jsem nemusel být. V přípravném zápase proti Eintrachtu Frankfurt jsem si utrhl koleno a byl dlouho mimo hru. Vrátil jsem se ale v pravý čas. Stihl jsem ještě poslední kvalifikační zápas s Maďarskem a pak odletěl i do Moskvy."

Na olympijském turnaji nastoupil v základní sestavě jen ve skupině proti Nigérii, ve finále s NDR však dokonale zvládl roli střídajícího žolíka. Sedmnáct minut před koncem vystřídal zraněného Vízka a po čtyřech minutách zápas jediným gólem rozhodl. Jeho hlavičku ještě gólman Rudwaleit vyrazil, ale proti dorážce už neměl šanci. "Od té doby jsem měl přezdívku 'zlatá noha'. Kdybych proměnil už tu hlavičku, tak jsem mohl být 'zlatá hlava'," směje se.

Na jaře 1984 zamířil z Brna do Zlína, po dvou letech pak odešel do Rakouska, kde hrál osm let v nižších soutěžích. "Když jsme byli na vrcholu, tak jsme do zahraničí nemohli. V Rakousku už jsem si jen prodloužil kariéru, žádné velké peníze jsem si nevydělal. Bylo to spíš na přilepšení."

Když se vrátil domů, tak hrál ještě krátce v Praci a Zemanu Brno, poté působil v brněnském provligovém týmu dva roky jako kustod. Momentálně trénuje čtvrtým rokem přípravku 1. FC Brno. A mezi malými svěřenci je také jeho mladší syn Martin. "Nemá to jednoduché. Určitě na něho mám spíš větší nároky než na ostatní."

Vedle toho působí také jako správce tenisových kurtů v areálu brněnské Veterinární a farmaceutické univerzity. Tenis si občas ještě zahraje, fotbal však už ne. "Hrával jsem za Old Boys i párkrát za Bolkovu jedenáctku, ale teď už mě nohy neposlouchají. Při tenisu stačí pět rychlejších kroků, ale abych přeběhl sedmdesát metrů, to už nezvládnu."