Josef Pešice

Hrál i trénoval v obou pražských "S", přesto asi nejraději vzpomíná na čtyři roky strávené v brněnské Zbrojovce, s níž získal mistrovský titul. "Často se mě ptají, jestli jsem sparťan nebo slávista. Odopvídám: Ani jedno, já su Brňák," usmívá se Josef Pešice, který vytvořil v druhé polovině sedmdesátých let společně s Kotáskem a Jarůškem vynikající záložní trojici.

Fotbalově začínal ve Štěchovicích, odkud přestoupil do ligového dorostu pražské Sparty. S ní později zažil největší tragédii letenského klubu, který na jaře roku 1975 sestoupil do druhé ligy. "Další sezonu jsem začal se Spartou v druhé lize, ale pak přišla nabídka z Brna. Chtěl jsem hrát první ligu, navíc jsem měl ve Zbrojovce hodně kamarádů. Hlavně Karla Kroupu, s kterým jsem byl na vojně v Táboře. Sparta nakonec souhlasila a vyměnila mě za stopera Uvízla. Byl jsem rád, šel jsem tehdy vlastně za lepším," konstatuje fakt, který se Brňákům poslouchá moc dobře.

Na čtyři sezony v Brně vzpomíná dodnes jen v nejlepším. "Když jsem do Brna šel, tak by mě asi nenapadlo, že můžeme získat titul. Ale jak jsem poznával zázemí klubu i kvalitu kádru, tak jsem začal věřit tomu, že můžeme něco dokázat. Měli jsme vyzrálé mužstvo, navíc v Brně začali na fotbal chodit lidi. Všechno se sešlo výborně a náš titul z roku 1978 byl podle mě naprosto zasloužený."

S novými spoluhráči si skvěle rozuměl na hřišti a brzy se stal i aktivním uživatelem brněnského hantecu. "Ze začátku to na mě kluci zkoušeli s nějakým tím prýglem nebo šalinou. Ale já se učil hodně rychle, takže jsem brzo všemu rozumněl. Dokonce jsem začal hantec hodně používat. Nejvíc mě to bavilo, když jsem přijel domů do Štěchovic. Moc mi nerozumněli. A mně to dělalo dobře."

Když přijel do Brna k slavnostnímu převzetí doživotní V.I.P. karty, bylo vidět, že tady má hodně přátel. "Vždycky se sem rád vracím. Teď jsem se jen tak ze zvyku stavil v "průvanu" a samozřejmě jsem tam potkal Karla Kroupu. Místo aby se šel podívat na fotbal, jak mě předají dres, tak tam mastil karty. Ale je to kamarád, věnoval mi basičku šedé rulandy."

Právě s Kroupou kdysi předvedl Pešice v ligovém utkání s pražskou Bohemkou velkou kulišárnu, po níž vstřelila Zbrojovka gól z rozehrané penalty. "Karel předtím dvě penalty nedal, tak jsem měl kopat já. Jenže mně by ten gól nebyl k ničemu, zatímco on bojoval o korunu nejlepšího ligového kanonýra. Tak jsme se domluvili, že to rozehraju metr doprava a Karel už tu prázdnou bránu nějak trefí. Teda tak jsme si to alespoň představovali. Jenže brankář Hruška nás překvapil a místo aby skočil na jednu stranu, tak zůstal stát uprostřed. Naštěstí z toho ale byl gól. Když nás totiž trenér Masopust slyšel, jak se domlouváme, tak říkal, že nás vyhodí oba, jestli to nedáme."

V roce 1979 se Pešice vrátil do Prahy. Překvapivě ovšem ne do Sparty, ale do Slavie. V ní odehrál pět výborných sezon. Závěr hráčské kariéry pak strávil na Kypru v týmu AEL Limassol, který trénoval bývalý kouč Zbrojovky František Havránek. "Byla to paráda. Slunce, moře, vitamíny. Navíc se nám dařilo i sportovně, vyhráli jsme kyperský pohár. Jediné zklamání nám připravil los Poháru vítězů pohárů. Hrál tam se mnou košický Gejza Farkaš a už jsme si plánovali, jak se podíváme třeba někam do Barcelony nebo do Londýna. A my dostali pražskou Duklu..."

Velkých úspěchů dosáhl Pešice i jako trenér. Vedl Jablonec, Slavii, jako asistent působil ve Spartě. Nejvydařenejší bylo angažmá v Teplicích, s nimiž skončil v sezoně 1998/99 na druhé příčce prvoligové tabulky. Vyzkoušel si i půlroční exotické působení v Kostarice. "Co mě opravdu mrzí, že jsem se nikdy nedostal jako trenér do Brna. V devadesátých letech tady bylo skvělé mužstvo a individulaity jako Dostálek, Zúbek, Holomek, Pacanda a další. Tehdy jsem si hodně přál, aby mě Brno oslovilo," přiznává.

Toto přání se mu už asi nesplní, protože už ho první liga neláká. "Dnešní vrcholový fotbal potřebuje mladé lidi. Ten stres je moc velký a já už ho nechci denně prožívat. Momentálně působím u reprezentační sedmnáctky a práce s mladými mě baví," má jasno o své nejbližší budoucnosti.