Karel Kroupa st.

V nejvyšší soutěži nastřílel dohromady 118 branek. Všechny v dresu Zbrojovky a rovných 90 za Lužánkami! Karlovy klubové rekordy asi sotva někdo překoná.

S fotbalem začínal Karel Kroupa v rodných Bosonohách, později přestoupil do Královopolské. Ačkoliv do nejvyšší soutěže nakoukl až v jednadvaceti letech, od žákovských let bylo jasné, že má našlápnuto vysoko. "Pravidelně jsem se dostával do dorosteneckých výběrů Československa. To byl určitě signál, že ve mně něco bude," vzpomíná.

Důležitým obdobím pro něj byla vojna v Táboře. "Dva roky jsem hrál druhou ligu, která byla tehdy společná pro české i slovenské týmy. A to byla hodně kvalitní soutěž. Nastupoval jsem v ní i proti Zbrojovce. A ta si mě pak po postupu do nejvyšší soutěže také z Králova Pole vytáhla," připomíná Kroupa klíčový moment jeho kariéry.

Hned v premiérové prvoligové sezoně 1971/72 se mu podařilo vstřelit šest branek, které pomohly brněnskému nováčkovi k záchraně. Slibně se rozvíjející kariéru přibrzdilo onemocnění žloutenkou, které ho připravilo prakticky o celou následující sezonu.

Další posun vzhůru zaznamenal v sezoně 1974/75. Poprvé dokázal nastřílet v první lize deset branek a především pomohl k posunu Zbrojovky na čtvrté místo v tabulce. Jeho talentu si nemohli nepovšimnout ani reprezentační trenéři. V říjnu 1974 odehrál v Bratislavě posledních sedm minut přátelského utkání se Švédskem.

Na stadion na Tehelném poli však přesto nemá nejlepší vzpomínky. Ty se vážou k dubnu roku 1976, kdy tam český nároďák sehrál první čtvrtfinálový zápas mistrovství Evropy s Ruskem. "Neproměnil jsem neskutečnou příležitost, z malého vápna jsem překopl bránu. Ještě dneska mě to mrzí, byl to asi nejhorší moment kariéry. Kdybych to dal, tak jsem asi měl doma zlato z Bělehradu. Takhle jsem nebyl nominován už ani k odvetě do Ruska. Přitom jsem byl přesvědčen, že jsem do mužstva patřil," stále cítí křivdu.

Co se Kroupovi nepodařilo na mezinárodní scéně, to si vynahradil na ligových trávnících. Vedle dvou titulů krále střelců se stal v roce 1977 dokonce československým Fotbalistou roku. Nejpříjemnější chvíle kariéry prožíval Karel Kroupa na jaře roku 1978, kdy získala Zbrojovka zatím jediný titul pro Brno v ligové historii. "První místo jsme si zajistili už kolo před koncem ligy v Trnavě. Bylo to neskutečné, jelo tam s námi snad deset tisíc fanoušků. A navíc jsme cítili, že nám fandí i trnavští diváci. O mistrovi se totiž rozhodovalo mezi námi a pražskou Duklou, která jako armádní mančaft nebyla moc oblíbená," vzpomíná Kroupa.

Malou kaňkou na mistrovských oslavách byla prohra v posledním kole, když za Lužánky přijela právě Dukla. "Co si budeme povídat. Po utkání v Trnavě jsme prožili dost bouřlivý týden, takže příprava na zápas nebyla ideální. Ale Lužánky byly už dopředu totálně vyprodané a kvůli těm lidem jsme určitě moc chtěli vyhrát. Bohužel to musím vzít na sebe. Deset minut před koncem jsem nedal penaltu a Dukla pak v závěru vstřelila jediný gól zápasu," přibližuje zápas, při němž ochozy stadionu praskaly ve švech.

Zbrojovka se i zásluhou Kroupových gólů držela v popředí tabulky také v následujících třech sezonách. V roce 1981 přišla pro vyhlášeného kanonýra zajímavá nabídka od špičkového řeckého klubu AEK Atény. V té době ovšem nebylo vůbec jednoduché legálně působit v zahraničí. Kroupa sice splňoval věkový limit (30 let), ale chybělo mu několik zápasů jak do kvóty reprezentačních startů, tak ligových. "Přestože mi chybělo jen pár urkání, tak mě nepustili. Samozřejmě mě to mrzelo, ale tehdy jsem si to snad ani tolik nebral. Až teď zpětně si člověk uvědomuje, co to bylo za režim. Dneska se tomu už ani nechce věřit."

Po šesti letech strávených v rakouských nižších soutěžích se Kroupa vrátil do brněnského klubu jako funkcionář na začátku devadesátých let. "Zavolal mi tehdejší generální ředitel Zbrojovky Trnka, jestli bych nechtěl klub vést. Na rovinu mi přitom řekl, že přibližně do tří měsíců skončí veškerá podpora ze strany fabriky. Později následovalo také osamostatnění od tělovýchovné jednoty. Klub byl tehdy ještě stále druholigový a navíc neskutečně zadlužený. Ale ta práce mě lákala."

V té době vzniklo spojení klubu s Lubomírem Hrstkou. "Okamžitě pomohl k finanční stabilizaci klubu, kterému se podařilo postoupit zpátky do první ligy. Navíc vybudoval za Lužánkami i komplex Boby centra. Později bohužel přišly finanční problémy doktora Hrstky, které nakonec vyvrcholily konkursem. Proto se museli začít prodávat ti nejlepší hráči a síla týmu klesala."

Kroupa zůstal ve vedení klubu i po Hrstkově odchodu, ale jeho vliv slábnul. "Když přišli noví majitelé v čele s panem Bublou, tak jsem přišel o řadu pravomocí. Za šéfování pana Sehnala jsem pak v klubu skončil. Jeho příchod podle mě nebyl šťatsným řešením. Šlo mu jen o posílení politického vlivu a fotbalu to přitom nemohlo vůbec prospět."

Současné vedení v čele s Romanem Prosem se snaží o urovnání vztahů s klubovou ikonou. "Před začátkem jarní sezony 2008 mě pan Pros oslovil s nabídkou nějaké spolupráce. Vyjasnili jsme si, že můj návrat k fotbalu ve funkcionářské nebo trenérské pozici není možný, ale přislíbil jsem, že budu na internetových stránkách klubu pravidelně komentovat fotbalové dění. Pan Pros tehdy u mého odvolání nebyl, a tak jsem od něj také rád přijal doživotní VIP kartu," přijal Kroupa podanou ruku k usmíření s klubem, v němž se stal legendou.

V současnosti trénuje Bolkovu jedenáctku.

Pozn.: v lize spoluhráčům přihrál na 102 branky, zahrával celkem 29 penalt, přičemž 22 z nich proměnil