Jan Kopenec

Nebýt trenéra Masopusta, asi by se nikdy titulu s Brnem nedočkal. Před mistrovskou sezonou zažil sestup z nejvyšší soutěže s Jabloncem a hlavou se mu honily dokonce i myšlenky na konec kariéry. "Byl jsem ze všeho otrávený. V Jablonci jsem ještě začal druhou ligu, ale už se mi nechtělo dojíždět. Uvažoval jsem o tom, že bych mohl jít do Králova Pole. Jenže pak se ozvala Zbrojovka, jestli se nechci vrátit. Byla to hlavně Masopustova zásluha. On mi věřil a prosadil si to, přestože spousta funkcionářů nad tím přestupem kroutila hlavou," vzpomíná.

Nakonec z toho byla nejvydařenejší Kopencova sezona v celé kariéře. Stal se jasnou volbou pro místo levého křídla, odkud nastřílel osm branek.

Kopenec se narodil v Lubech u Chebu, ale v jeho třech letech se rodina přestěhovala do Brna. První fotbalové krůčky tak dělal ve Zbrojovce. Brzy se ukázalo, že z toho šikovného leváka nejspíš něco bude. Už v sedmnácti letech naskočil do nejvyšší soutěže. "Do prvoligového kádru mě vzal trenér Kolský, vynikající stratég a super chlap. Odehrál jsem jen asi tři zápasy, ale byl to pro mě zážitek. Vždyť v mužstvu tehdy byly takové osobnosti jako třeba Bubník nebo Lichtnégl. Bohužel jsme ale spadli."

Kopenec však v nejvyšší soutěži zůstal. "V lize jsem nastoupil proti pražské Dukle a její trenér Musil si mě všimnul. Ptal se, jak jsem na tom s vojnou. Odpověděl jsem, že budu rukovat až za rok. A on na to řekl: Půjdeš už teď! A tak se taky stalo. V Dukle jsem ze začátku hrával střídavě mezi áčkem a béčkem. Druhým rokem jsem podepsal vojnu, což mi mělo pomoct do základní sestavy. Jenže po srpnových událostech v osmašedesátém bylo všechno jinak. Nevědělo se, co s Duklama vlastně bude a nakonec jsem se vrátil zpátky do Brna. To se mi moc nelíbilo, protože jsem chtěl hrát první ligu a Zbrojovka hrála ve druhé. Měl jsem nabídku například z Kladna, ale nepustili mě."

Na nejvyšší soutěž si tak musel počkat až do roku 1971, kdy Zbrojovka postoupila. "K lepšímu se to začalo otáčet, když přišel trenér Zdeněk Hajský. Vytvořil vynikající partyju. Přišli noví mladí kluci a v týmu byli zároveň takoví harcovníci jako Popluhár nebo Lichtnégl, který se vrátil z Vítkovic."

Po třech sezonách bojů o záchranu začala Zbrojovka v tabulce stoupat, ale pro Kopence to nebylo nejlepší období. Nepadl si totiž příliš do oka s trenérem Havránkem. "Uznávám, že udělal v Brně velký kus práce, ale neměli jsme se prostě rádi. Moc jsem toho za něj neodehrál. Nejdřív jsem chtěl odejít do Bohemky, kde tehdy byl můj starý známý trenér Musil. Jenže tam mě Zbrojovka nepustila."

Nakonec odešel do Jablonce, který ovšem na jaře roku 1976 sestoupil. Od myšlenek na konec vrcholové kariéry ho zachránil trenér Masopust, který si prosadil jeho návrat do Brna. Kopenec byl jediný z mužstva, který Masopusta zažil jako spoluhráče. "Když jsem byl jako bažant v Dukle, tak to byla jeho poslední sezona v lize před odchodem do Belgie. Byl o osmnáct let starší a cítil jsem k němu obrovskou úctu. Ale v soukromí jsme si tykali, bydleli jsme dokonce i ve stejném domě. Na tréninku to ovšem pro mě byl pan trenér, stejně jako pro všechny ostatní."

Odchod trenéra Masopusta ze Zbrojovky v roce 1980 pak znamenal i konec Kopencova brněnského působení. "Přišli za mnou výboři, že budou omlazovat kádr. Nakonec jsem šel do Frýdku-Místku, kde jsme společně s Karlem Večeřou zachraňovali druhou ligu."

Později působil ještě ve Slušovicích, v Blansku, společně s bývalými spoluhráči Miklošem, Gaštanem a Kotáskem v Domašově a na závěr kariéry si odskočil do Rakouska. "S Karlem Kroupou jsem hrál asi půl roku někde u Gmündu v týmu, který se jmenoval Bílý balet. Ale do Realu Madrid jsme měli daleko. Byla to nějaká základní třída. Pak už jsem hrál jenom za staré pány nebo za Bolkovu jedenáctku."