Karel Jarůšek

První ligový gól vstřelil Ivo Viktorovi, první reprezentační další legendě Dino Zoffovi. Byl jedním z lídrů mistrovské Zbrojovky, zahrál si na slavném stadionu Maracaná i ve Wembley.

Přitom nechybělo mnoho a z Karla Jarůška mohl být hokejista.

"S oběma sporty jsem jako kluk začínal v Blansku. Tehdy to bylo normální, takových obojživelníků bylo hodně. Dlouho to u mě jasně vyhrával hokej. Někdy v patnácti jsem měl jít do Komety, ale naši nechtěli. Tréninky totiž byly třeba i ráno v pět nebo večer v jedenáct. A přibližně ve stejnou dobu se ozvala i Zbrojovka, kde to nebylo tak složité. Tak se ze mě stal fotbalista," vzpomíná na klíčový moment v jeho sportovní kariéře.

Jarůškovi se už v sedmnácti letech podařilo nakouknout do prvního týmu. Do ligy sice nenaskočil, ale absolvoval s áčkem soustředění a odehrál pár přátelských zápasů. Ani po vojně v Dukle Tábor neměl zdaleka místo jisté. "Začínal jsem jako střední útočník a tam byl Karel Kroupa, takže nikdo jiný neměl šanci. Zkoušel jsem to párkrát zprava v útoku i v záloze, ovšem na kraji mi to moc nesedělo," přiznává.

Zásadní zlom přišel za trenéra Masopusta, který v Jarůškovi objevil skvělého středního záložníka. "Byla to spíš náhoda, protože se tenkrát vážně zranil Fero Mikloš. Stalo se to na podzim roku 1976 v Interpoháru proti Austrii Vídeň. Střídal jsem už někdy v desáté minutě. Ten zápas jsme vyhráli 7:3 a vypadalo to, že bych mohl v sestavě zůstat. Jenže hned v odvetě na Austrii jsem se zranil taky. Dával jsem na 1:0 a při oslavě gólu uklouzl a spadl na ruku. Ukázalo se, že mám zlomenou navikulárku a že mě čeká tříměsíční sádra," vzpomíná na nepříjemné zranění.

"Byl jsem šťastný, že hraju, a nechtěl jsem o tu šanci přijít. Vyřešili jsme to tak, že před každým zápasem mi sádru sundali a ruku jen zabandážovali. A po zápase šla zase zpátky do sádry," popisuje téměř neuvěřitelné procedury, které celý podzim podstupoval.

Takové hazardování se zdravím brzy přineslo další následky. Ukázalo, že ruka už je zlomená na dvou místech. "V prosinci jsem měl jít na operaci. Už to bylo dohodnuté. Jenže Zbrojovka zrovna měla jet na atraktivní zájezd do Malajsie, Singapuru a Indonésie. Tenkrát to byla jedinečná možnost. Operaci jsem proto odložil a jaro odehrál stejným způsobem jako podzim. Sundat sádru, potom bandážování a po zápase sádrování," popisuje dobu, během níž si ruku definitivně odrovnal. Pamětnící si ho určitě vybaví s obvázanou pravačkou, s níž nastupoval až do konce kariéry.

Risk se zdravím se mu alespoň částečně vrátil na hřišti. Ve středu zálohy se zabydlel a později vytvořil společně s Kotáskem a Pešicem legendární záložní řadu, která měla velký podíl na ligovém titulu z roku 1978. A Jarůšek se coby střední záložník později probojoval i do národního týmu, za který odehrál celkem patnáct zápasů.

Jeho reprezentačním vrcholem se stalo utkání s Itálií v listopadu roku 1978. Už v první minutě překonal krásnou střelou legendárního gólmana Dino Zoffa. Tento moment si pak mohli fotbaloví fanoušci hezkých pár měsíců připomínat při znělce pořadu Branky-body-sekundy. "Bylo to hned z výkopu. Tuším, že Ondruš nahrával Masnému, a ten mi pustil míč mezi nohama. Z plného běhu jsem to trefil k zadní tyči. Nedávno jsem ten gól dostal jako dárek nahraný na videu, ale ještě jsem si ho nepřehrál."

V reprezentačním dresu zažil i další velké zápasy. Zahrál si na slavném stadionu Maracaná proti Brazílii, nastoupil rovněž před zaplněným hledištěm ve Wembley (92 000 diváků!) proti Anglii. "Byl to neuvěřitelný zážitek. Třeba když na hřiště nastupoval slavný Kevin Keegan, tak davy doslova šílely. Ještě teď mi z toho běhá mráz po zádech."

Ve zbrojováckém dresu odehrál deset prvoligových sezon. Po sestupu v roce 1983 ještě dva roky pomáhal s návratem z druhé ligy, pak využil možnosti zahraničního angažmá. Závěr vrcholové kariéry strávil v řeckém Panseraikosu Serres. "Byly to nádherné tři roky. Řeckej nároďák tehdy byl o něco horší než ten náš, ale podmínky v jejich lize byly nesrovnatelné. Za jedinou sezonu jsem si tam vydělal víc než za celou kariéru v Brně."

Možná jediná věc, která mu na řeckém angažmá vadila, bylo létání. "Letadla mi odjakživa naháněla hrůzu. Co já jen zkusil, když jsme létali se Zbrojovkou nebo s nároďákem. Nejvíc jsem se bál těch malých ruských Jaků. V nich to s člověkem házelo, no hrůza. V Brně býval mým ochráncem Jindra Svoboda. Nestalo se totiž, že by u sebe neměl slivovičku. S ní to bylo o něco lepší. Jenže v Řecku se mnou nebyl. Když jsem se dozvěděl, že se k zápasům do Atén nebo do Soluně létá, tak mě museli omývat. Vždyť já i do toho Řecka jel z Brna raději autem."

Strach z létání mu vydržel dodnes. "Asi vůbec nejhorší to bylo vloni, když jsme měli soustředění na Kypru. Dali mi totiž lístek hned vedle Johna Uličného, který je na tom s létáním stejně jako já. Oba jsme byli podělání, byl to strašný let. Letos jsme si to už pohlídali. Když se letělo do Turecka, tak jsme seděli každý na jiném konci," směje se.

Po návratu z Řecka působil Karel Jarůšek ještě v nižších rakouských soutěžích a pak už začala jeho funkcionářská dráha. V Brně začal jako správce hřiště a přes funkce vedoucího družstva, asistenta a hlavního trenéra se propracoval až na nejvyšší posty. Dvakrát působil ve Zbrojovce i jako trenér A-mužstva. Vedl také Drnovice nebo Opavu. V poslední době v Brně plnil funkci sportovního ředitele a zároveň předsedy představenstva FC Zbrojovka Brno. Od sezony 2011/12 je post předsedy představenstva neobsazen a funkci sportovního ředitele krátce převzala další z klubových ikon, Richard Dostálek. Koncem prosince 2011 se "Kaca" po 7 letech vrátil k trénování, kdy byl angažován Rosicemi.