Josef Hron

Devět let hájil Josef Hron prvoligovou branku brněnské Zbrojovky, přičemž svým náhradníkům moc šancí nedal. Vedle spolehlivých výkonů se totiž může pochlubit pevným zdravím. "Za celou kariéru jsem neměl vážnější zranění. A s nějakými horečkami jsem normálně chytal. Moc zápasů jsem nevynechal ani ve Zbrojovce, ale ještě delší sérii jsem měl později v Rakousku, kde jsem chytal v třetiligovém Gmündu až do šestačtyřiceti. Za dvanáct let jsem tam nevynechal jediný mistrák," připomíná obdivuhodnou bilanci.

Do Brna přišel v létě roku 1973 z divizního Pelhřimova, kde jako žáček s fotbalem začínal. "Po vojně v třetiligovém Hraničáři České Budějovice jsem měl několik nabídek, ale tehdy to nebylo s přestupy tak jednoduché. Kluby se musely domluvit. Nejžhavější to bylo s Bohemkou. S tou jsem už čtrnáct dní trénoval a pomalu se stěhoval do Prahy. Ale ani to nevyšlo. Až další rok se Pelhřimov dohodl se Zbrojovkou."

Hned v první brněnské sezoně dostal už na podzim šanci při zápase v Nitře, ale na prvoligovou premiéru nevzpomíná rád. "V té době bylo dost výjimečné, aby přišel gólman z divize a za tři měsíce chytal ligu. Hodně jsem se na ten zápas těšil, ale dopadlo to špatně. Pětatřicet minut to bylo dobré a pak jsem dostal tři slepené góly. O poločase mě trenér Havránek vyndal ven. Nedá se říct, že by to byly vyloženě moje góly, ale byl jsem z toho dost špatný," vzpomíná.

Po pár týdnech se ovšem objevil v brance znovu a utkání proti Interu Bratislava mu vyšlo. Pak už do brněnské branky skoro devět let prakticky nikoho nepustil. Téměř po celou dobu mu dělal dvojku Eduard Došek. "Eda byl o dva roky mladší a roli náhradníka přijal. Neměli jsem spolu vůbec žádný problém."

Nejraději samozřejmě vzpomíná na sezonu, kterou Zbrojovka na jaře 1978 zakončila mistrovským titulem. "Všechno se sešlo supr. Přišel trenér Masopust, pod nímž jsme začali hrát víc dopředu. To se mi jako gólmanovi sice moc nelíbilo, ale mužstvu to prospělo."

Přestože Hron patřil několik let k naší brankářské elitě, reprezentační dres nikdy neoblékl. "Dvakrát nebo třikrát jsem byl na nějaké akci s olympijským výběrem. Bylo to právě před olympiádou v Moskvě, kde jsme nakonec získali zlato. Jenže tam už jsem se nepodíval, přednost dosatli jiní. Samozřejmě jsem snil o tom, že si jednou za nároďák zachytám, ale bylo to těžké. Nejdřív byl jasnou jedničkou Ivo Viktor, kterému dělal dlouho dvojku Vencel. Přes ty se tam ani nedalo dostat. Když skončili, tak už zase trenéři začali hledat někoho mladšího. Alespoň jsem si to vynahradil v klubu. Zachytal jsem si Pohár UEFA i Pohár mistrů evropských zemí."

Poslední Hronova sezona ve Zbrojovce skončila neslavně - sestupem do druhé ligy. "Tuto kapitolu bych nejraději vynechal. Z úspěšného týmu hodně kluků odešlo pryč a mužstvo se adekvátně nedoplnilo. Všechno pak vyústilo v sestup. Po sezoně mi pak vedení řeklo, že už jsem starý. Mohl jsem jít hrát první ligu na Slovensko, ale raději jsem šel do druholigového Prostějova, s kterým jsem se dohodl, že mě v případě nabíkdy ze zahraničí uvolní. A po roce a půl jsem odešel do rakouského Gmündu. Původně to mělo být tak na dvě sezony a nakonec z toho bylo dvanáct let."

V posledních letech aktivní kariéry už Josef Hron souběžně působil v Brně jako trenér brankářů. "Nejdřív to bylo třeba jenom dvakrát týdně. Až Karel Večeřa ze mě chtěl udělat profesionálního trenéra. Říkal mi: "Už toho chytání nech. Seš staré vůl, eště se zraníš." Tak jsem skončil, i když jsem už začal uvažovat o tom, že to tam dotáhnu až do padesátky."

Kromě Brna trénoval gólmany také v Drnovicích a Opavě, kam jako asistent následoval Karla Jarůška. Momentálně působí jako asistent trenéra a trenér brankářů u prvního mužstva Zbrojovky.