Karel Dvořák

Chlap jako žula. Urostlý, tvrdý obránce, výborný hlavičkář. S Václavíčkem vytvořil v Brně stoperskou dvojici, která naháněla soupeřovým útočníkům strach.

Karel Dvořák se narodil v Brně, ale za pravého Brňáka se nikdy nepovažoval. "Odmalička jsem vyrůstal ve Žďáře nad Sázavou. V Brně jsme měli jen příbuzné a nějak se to seběhlo, že máma rodila tady. Takže to byla vlastně spíš náhoda. Ale k Brnu mám určitě vztah."

Jeho fotbalové začátky nenaznačovaly, že na Vysočině vyrůstá budoucí reprezentant. "Až do vojny jsem působil ve Žďáru, který tehdy hrával nejvýš krajský přebor. A v době, kdy jsem do mužů naskočil já, tak to snad byla jen I. B třída."

Přesto si urostlého zadáka při výběru branců v Táboře vyhlédla divizní Dukla Sušice. Tam se mu dařilo a poslední půlrok vojny už strávil v Dukle Praha. Nakonec vydržel v armádním klubu sedm let. "Nabídli mi, jestli bych nechtěl zůstat a stát se vojákem z povolání. A já to vzal. Šlo hlavně o fotbal, vojenské povinnosti jsme neměli skoro žádné. Jen nějaké služby a občas malé cvičení."

Po titulu v roce 1977 se rozhodl vrátit na Moravu. "V Praze se mi líbilo, oženil jsem se tam. Ale po sedmi letech mě to už táhlo domů. A kam jinam tehdy na Moravě jít, než do Zbrojovky."

Hned první brněnská sezona dopadla báječně. A Dvořák mohl po roce opět slavit titul. "Od začátku všechno klapalo. Měli jsme stabilizovanej mančaft, který na tom byl velice dobře fyzicky. Začalo se vyhrávat a za Lužánky chodilo pravidelně okolo třiceti tisíc lidí. To byla nádhera."

Po čtyřech zbrojováckých sezonách Dvořák kvůli zdravotním problémům skončil s vrcholovým fotbalem. "Pořád mě bolela záda, vůbec jsem nemohl trénovat. Jezdil jsem po doktorech od Piešťan po Prahu, ale nemělo to žádný efekt. Tak jsem v jednatřiceti skončil a vrátil se do Žďáru."

Následná léčba bolavých zad byla skutečně netradiční. "Paní doktorka v brněnské nemocnici U svaté Anny mi doporučila, abych si našel práci, při níž budu soustavně namáhat záda. Tak jsem si to vzal k srdci a šel s pilou pracovat do lesa. A za dva měsíce jsem byl téměř v pořádku. U té práce jsem zůstal sedm let a pak jsem dělal ještě dalších deset let hajného. Les mě vyléčil," směje se.

Po zlepšení zdravotního stavu se najednou otevřela možnost návratu na trávník. "Vrcholově jsem už hrát nechtěl, to se s prací v lese nedalo skloubit. Na druhou stranu mě ale nikdo zase tolik nepřemlouval. Přišli jen ze Žďáru, jestli bych jim nepomohl. Po dlouhých úvahách jsem souhlasil a odehrál tam další tři sezony. Dokonce se nám podařilo postoupit do druhé národní ligy."

A záda vydržela, i když později přišly s věkem další zdravotní potíže. "Momentálně jsem v částečném invalidním důchodu. Nechal jsem si totiž vyměnit nohy, tedy přesněji řečeno kyčle. Na půl úvazku dělám správce kulturního domu u nás v Hamrech nad Sázavou. A taky tady zakládáme fotbalový oddíl. Zatím se učím znovu běhat s děckama a taky bych měl trénovat muže. Nejdřív ale musíme sehnat soutěž, kde by nás nechali hrát."

Karel Dvořák vlastní trenérskou A-licenci, kterou však zatím příliš nevyužil. "Nejdřív jsem dělal sportovního vedoucího v Radešínské Svratce, potom jsem byl asistentem u divizního Žďáru. Tam jsem se pak ještě vrátil jako hlavní trenér, jenž to trvalo asi jen tři měsíce. Výsledky v přípravě byly tak hrozné, že to nemělo význam."

Na dva roky se ještě do velkého fotbalu přece jen vrátil, i když pouze jako delegát. "Jezdil jsem na první a druhou ligu. Dnes je všechno jiné než za nás. Samé reklamy, V.I.P. prostory. Než jsem se v tom zorientoval, tak jsem skončil."

Dvořák byl celých šest let v širším reprezentačním kádru, ale odehrál "pouze" jedenáct zápasů. "Nikdy jsem neměl v nároďáku pevné místo. Vždycky jsem spíš zaskakoval, když se například někdo zranil." Jeho největším mezinárodním úspěchem tak zůstal titul mistra Evropy do 23 let z roku 1972.