ROZHOVOR Z PROGRAMU: Miloslav Machálek

B r n o - V posledním zápasovém bulletinu pro rok 2019 jste si mohli přečíst i rozhovor s trenérem Zbrojovky Miloslavem Machálkem. Jeho přepis vám i tentokrát nabízíme na webu.

Miloslava Machálka čeká třetí domácí zápas na pozici hlavního trenéra Zbrojovky. A bezesporu zatím nejpikantnější. Do Brna totiž přijede Prostějov – a právě na Hané nový kouč Brňanů žije a začínal tu s trénováním. Při té příležitosti pohovořil osmapadesátiletý trenér o své dosavadní kariéře.

Jaké byly vaše fotbalové začátky a první vzpomínky?
Jsem kluk z vesnice, ze Slavkova u Uherského Brodu; a přiznám se, že jsme byli s kamarády neustále na hřišti. Měli jsme tehdy výbornou partu kluků. Klobouk dolů, od nás z vesnice to v období asi čtyř let dotáhlo dvanáct kluků do divize a výš. A první vzpomínka? Neproměněný pokutový kop ve Vlčnově, šel jsem na něj jako benjamínek a poté jsem se rozbrečel.

Co nakonec rozhodlo, že jste už v relativně mladém věku dal přednost trenéřině?
Bohužel mě od osmnácti let stíhalo jedno zranění kolene za druhým. Půl roku jsem hrál, tři čtvrtě roku marodil. V době, kdy jsem měl tři nabídky z první ligy, jsem narukoval na vojnu do Tábora, v prvním přípravném utkání mi protihráč nalehl na nohu a kariéra byla pro tu chvíli u konce.

Byl to definitivní konec?
Z vojny jsem pak odešel, kvůli stavu kolene jsem dostal dokonce modrou knížku. Okamžitě jsme spěchal k doktoru Pokornému sem na úrazovku, to byl expert na křížové vazy. Dal jsem si pár let pauzu, věnoval jsem se trénování dětí v Prostějově. Následně mě brácha ukecal, koleno se zlepšilo a odehrál jsem tři zápasy ve Vyškově, potom jsme spolu šli ještě do Rakouska, kde jsem strávil rok a půl. Na tu úroveň bylo koleno dostačující, pokračoval jsem ještě v rodné vesnici a skončilo to přetržením křížového vazu na tom zdravém koleni (smích). Tím pádem už jsem řekl dost, další návrat už jsem nechtěl podstupovat.

Jaké byly vaše trenérské začátky v Prostějově?
Začínal jsem s přípravkami, to byla tehdy také výborná parta šikovných kluků. Porazila nás jen Sparta, my byli schopní porazit Sigmu a další celky, dokonce jsme se dostali i na mistrovství republiky v halové kopané. Pak přišel LeRK, Sigma, v té jsem dělal šéftrenéra mládeže, na to vzpomínám taky rád. Zmínit musím Jihlavu, ta byla nováčkem druhé ligy a prožil jsem tam krásného dva a půl roku s Pepou Kolečkem, výborným člověkem na pozici asistenta.

Z vašeho životopisu vybočuje jedno mimomoravské angažmá – v pražském Xaverově. Jak k tomu došlo?
Jednalo se o shodu okolností. Nastoupil jsem na pozici šéftrenéra mládeže v Synotu, kde si mě oblíbil starší pan Valenta a dokonce jsem tehdy odtrénoval i ten jeden ligový zápas s Frantou Ondrůškem, když byl odvolán pan Rabušic. Byla dokonce snaha, abych se posunul do realizačního týmu k panu Jarolímovi, ale ten neměl zájem a v tu dobu se naskytla tahle možnost. Podzim byl veleúspěšný, pak jsme bohužel udělali nějaké chyby. Odešli někteří hráči, přišla zranění klíčových opor a nepodařilo se Xaverov zachránit. To pro mě byla zatím největší facka.

Zbylé vzpomínky jsou ale rozhodně příjemnější, ne?
Hezké období bylo v Uničově, pak jsem šel zachraňovat Vyškov, znovu Uničov, znovu Vyškov. Tam, řekl bych, nastala cesta, kdy jsme se posunuli nahoru. V bezvýchodné situace jsme zachránili divizi a následně po doplnění kádru postoupili. Bohužel v ten moment někdo začal přemýšlet nad mými podmínkami, což mě trošku urazilo a nedohodli jsme se na pokračování. Před prvním jarním utkáním jsem skončil.

Vypadá to, že jste expertem na zázračné sezóny. Protože pak už se blížila Líšeň. Záchrana a na závěr postup do druhé ligy.
Pořád tomu říkám zázračná sezóna, ale podařilo se a pak už se to nastartovalo. Platí, že o Líšni ode mě nikdo neuslyší nic špatného. Po šestnácti kolech jsme měli sedm bodů, tým se doplnil, nastartovali jsme se a vytvořili výbornou partu.

Není tajemstvím, že Líšeň dlouhodobě spolupracuje se Zbrojovkou. Vybavíte si, kteří hráči ze Zbrojovky tehdy ve vašich začátcích v Líšni byli?
Všechny asi ne, to bych se musel podívat. Ale vím, že přišel Daniel Pospíšil, Michal Bednář už tam taky tehdy byl.

V čem se liší Miloslav Machálek vzor 1998 a ten současný?
Jak řekl kdysi trenér Brückner, teprve v 75 letech se zdá býti dospělým. Něco na tom je, věk a zkušenosti se podílejí na tom, že člověk nahlíží na věci jinak. Dokáže odpouštět, pracovat s detailem. Navíc každá profese se vyvíjí a trenéřina zvlášť. Když je člověk pracovitý, poctivý a trošku až workoholik, pak by se měl posouvat v kariéře výš a výš. Protože je nutné vědět, že fotbal se nedá dělat jako zaměstnání, fotbalem musí člověk žít. A ještě podotknu, že je potřeba mít štěstí.

Ostatně podmínky pro trenérskou práci se srovnat nejspíš nedají, že? Možnosti, jak se dál vzdělávat, jsou diametrálně odlišné.
Jsem samozřejmě rád, když vidím zajímavou tréninkovou jednotku, ale vždy k tomu přistupuji ještě tak, že se ji snažím upravit, aby byla ještě kvalitnější a přinesla to, co chci do svého fotbalu dostat já. Viděl jsem třeba výbornou smíšenou vytrvalost od Karla Brücknera, výborný trénink od Petra Uličného, od Bokšy, ale vždycky jsem to zkusil ještě vyšperkovat. Třeba pan Brückner dělal smíšenou vytrvalost bez míče, já ji nachystal s míčem a hráče to pochopitelně baví víc, lépe to snáší a také je to více obohatí. A třeba video? To se srovnat vůbec nedá, možnosti jsou jinde. I hráči teď mají obrovské možnosti pracovat na svém rozvoji tímto způsobem. Vše je dostupné, pak je už jen otázkou, kdo k tomu sedne a kdo se na to podívá správným okem.

A ještě přesvědčí hráče, že to není nudná rutina, ale užitečná věc.
Hráči by na to měli přijít ideálně sami, to je v jejich zájmu. A je to mimochodem častý problém u generace mladších hráčů. Jsou přesvědčeni o svých kvalitách, chybí jim sebekontrola a sebereflexe. Vždy hledají viníky jinde, než u sebe, na tom musíme zapracovat i u nás.

Máte nějaký koníček pro volný čas?
Velkým koníčkem teď jsou vnoučci. Jeden má rok a sedm měsíců, druhý ještě nemá měsíc, to je takový malý skřítek Maxmilián. Starší je Kubík. A každý víkend, když to jde, jezdíme s manželkou na chalupu, tam je o práci postaráno. A koníčkem je také houbaření.

Fotbal teoreticky do okruhu koníčků také patří?
Neberu to ani jako koníček, spíše jako životní poslání. V tomto směru jsem magor, za víkend vidím osobně dvě i tři utkání, nepočítám v to samozřejmě přenosy. V tomhle směru jsem trošku vychýlený.

Stíháte sledovat i zápasy mládežnických týmů?
Už v době, kdy jsem dělal skauta, viděl jsem pravidelně téměř všechny věkové kategorie Zbrojovky. Musím říct, že klub pracuje s mládeží velice kvalitně, výtku jsem měl snad jen k tomu, že hráčům někdy chyběla zodpovědnost za výsledek, za hru týmu. Mysleli na svůj osobní výkon víc, než na potřebu vyhrát. Šli si zahrát, nešli vyhrát. I tohle už se ale změnilo.

Díky za rozhovor a ať se daří!