ROZHOVOR: Jubilant Jindřich Svoboda o životě a kariéře

ROZHOVOR: Jubilant Jindřich Svoboda o životě a kariéře

B r n o - Rozhovor v sobotním bulletinu byl opravdu speciální! Jak by také ne – minulý týden oslavil krásné sedmdesáté narozeniny jeden ze slavných Zbrojováků, mistr ligy a olympijský vítěz, pan Jindřich Svoboda.

V rozhovoru se ohlíží za kariérou a prozrazuje, čím tráví volný čas dnes! Dozvíte se například také to, jaký velký a úspěšný turnaj Jindřichovi smolně unikl.

Jaké byly vaše fotbalové začátky?
Odmalička jsem žil v Adamově, a to až do vojny. Tam jsem taky hrával fotbal, poté jsem šel na vojnu do Dukly Brno.

V Adamově jste dodnes velkou osobností, jmenuje se po vás i stadion. Jak jste se dostal do Zbrojovky?
Hráli jsme letní turnaj, v němž jsme byli ve finále. Za Zbrojovku hrálo béčko, doplněné o kluky z áčka, a my jsme je porazili. Franta Harašta za mnou přišel, jestli bych nechtěl do Zbrojovky. Řekl jsem, že jo, a upeklo se to do béčka. Bylo mi řečeno, že když budu mít výkonnost, mám šanci se dostat do prvního mužstva. Potom jsem se musel ještě krátce vrátit do Adamova do dalšího přestupního období, následně jsem odehrál za béčko snad tři zápasy a už mi řekl trenér Havránek, že jedu v zimě na soustředění s áčkem.

Tehdejší zimní soustředění, to si asi dnešní hráči dovedou těžko představit, že?
Byla to klasika, hodně byly na programu běžky (smích). Trenér byl běžkař, snad dokonce i závodil, perfektně lyžoval, jezdili jsme hodně za sněhem. Trenér si zakládal na kondici, měli jsme dost dlouhé tréninky, dvě hodiny dopoledne i odpoledne. Je to dost velký záběr, třeba deset nebo patnáct dvoukilometrových okruhů, to nebyl žádný med. Dnes je to jiné, už se ví, že to není moc dobré. Tréninky se zkrátily, jde se do intenzity. Hráčům se měří všechno, i to, kolik naběhají ve sprintu, podle toho se trénuje. Ani běžky už nejsou, jezdí se za teplem.

Nelitujete, že jste se nenarodil o pár let později?
Ani ne, tak to zkrátka bylo. Tehdy nám trochu chyběla při utkáních třeba technika, dnes se na to dbá víc. Doháněli jsme to rýmovostí. Ale pak přišel trenér Masopust, který měl zkušenosti z ciziny, a právě on tréninky zintenzivnil. Hodně věcí jsme dělali s míčem. Už za pana Havránka jsme postupně těžili z toho, že se tým stabilizoval a doplnil. Karel Jarůšek, Karel Kroupa, další mladí kluci k těm zkušenějším. Byli jsme pohromadě a měli jsme hru založenou na práci a tvrdosti. Pak za pana Masopusta se nám zlepšila technika a byli jsme rázem schopní konkurovat i velkým týmům.

To ano. Ostatně fakt, že Zbrojovka byla po čtyřech zápasech neporažena v Poháru mistrů, hovoří jasně.
Hrát dnes s takovou bilancí, měli jsme zaděláno na postup ze skupiny (úsměv). Proti Ujpešti se náš postup bral jako překvapení, taky to tam fanoušci těžce nesli. Pak v Poháru UEFA jsme porazili Lutych, plný belgických reprezentantů, doma jsme porazili i Frankfurt.

Roli v tom asi hrálo i doplnění mužstva před mistrovskou sezónou, že? Citlivé, ale vesměs šlo o klíčové hráče.
Ano, tehdy se vrátil Honza Kopenec, přišli Karel Dvořák, kterého trenér taky znal, a Peťa Janečka. Sedli jsme si, Karel Jarůšek se posunul do zálohy, skvěle si s Karlem Kroupou rozuměli.

Jen vy jste z toho na nějakou dobu vypadl.
V létě jsem se zranil, v Německu na přípravě s Frankfurtem jsem si urval koleno. Psali dokonce, že už nebudu ani hrát, urval jsem si šlachu, křížové vazy, kloubní pouzdro. Doktor Pokorný mi to dal dohromady a říkal, že snad za rok, rok a něco by to šlo. A v zimě už mi trenér Masopust řekl, jedeš s námi na Slavii. Já jsem měl ještě dráty v koleni, ale on že si musím zvykat. Hrozně mi pomohl. A v zápase kopli Karla Jarůška, otřes mozku a v patnácté minutě volal trenér – dej si dva sprinty a jdeš na plac. Prvním zákrokem po průniku na křídle mě Franta Cipro nakopl, že jsem vylítl až ta lajnu, a noha vydržela. Pak už jsem si rázem věřil a bylo to dobré. Jeli jsme do Plzně, tam jsem dal gól a už to jelo.

Venku bod či dva, doma vždycky dva, až na poslední zápas, kdy už o nic nešlo. Přiznám se, že vaše jízda za titulem mne nepřestává fascinovat.
Doma bychom klidně vyhráli i s Duklou, ale asi všichni vědí, jak to vypadalo (smích). Šli jsme do toho rovnou z oslav. I tak jsme mohli vyhrát, ale měli jsme smůlu, Karel Kroupa nedal penaltu. Tyč, tyč, ven z brány.

Následovaly pak i další oslavy? A co případné prémie za titul?
Jo, oslavy se pak dorazily (smích). Prémie jsme neměli, jen to, co jsme měli slíbené za zápas. Za titul nic. Za medaili z olympiády jsme pak něco dostali, za to jsem si koupil barevnou televizi.

Olympijskou medaili jste do sbírky přidal dva roky po titulu. Ještě předtím jste ale nasbíral první starty za dospělé áčko, že?
Ano, a měl jsem docela smůlu. Tehdy jsme jezdili jako tým U23 a trenér Ježek si mě jednou nechal tady. Na Kypru jsem byl na lavičce a doma proti Portugalsku jsme vyhráli 5:0, to už jsem hrál druhý poločas. Pak byl poslední zápas ve Skotsku nebo kde a já s Laco Petrášem jsme se zranili. Přišli jsme tak o EURO v Jugoslávii, které bylo nakonec zlaté.

Co se týče olympiády, tam jste opět spojil síly s trenérem Havránkem. A nebyl jste sám – skoro to vypadá, že měl pro hráče Zbrojovky slabost?
Ano, byli tam ještě Rosťa Václavíček a Pepa Mazura. Tehdy se trenéři shodli, že nebudou brát hráče Sparty, Slavie a podobně. Zjednodušeně řečeno vzali pravou stranu z Brna, střed z Baníku a levý kraj z Dukly. Byli jsme sehraní, což se umocnilo ještě měsíčním soustředěním v Mexiku. Skupinu jsme hráli v Leningradě, kde bylo bohužel velké horko a navíc bílé noci, moc jsme se nevyspali a tak tak jsme to prolezli. Ale čtvrtfinále jsme pak už hráli v Moskvě, kde byly podmínky jiné. To už jsme vyhrávali s přehledem.

Často se zmiňuje bojkot olympiády ze strany západních zemí, ale soupeři byli i tak silní, že?
Nebrali jsme to tak, je to olympiáda, svátek sportu. Pak se bojkotovalo zase naopak a taky se nikdo nebavil, že by medaile měla menší cenu. Soupeři byli kvalitní, Jugoslávie, domácí tým, týmy z Jižní Ameriky, Španělsko. A NDR, které pár let předtím dokázalo Západní Německo na mistrovství světa porazit.

Medaili ještě doma máte?
Mám, pokud se zrovna někde nepotuluje. Nedávno byla na výstavě na Petrově, kde byly stovky medailí všech možných sportovců.

Mluvil jste o Mexiku, to ale nebyla nejexotičtější destinace, kam jste se s fotbalem podíval.
Se Zbrojovkou jsme byli v Jihovýchodní Asii, Indonésie, Malajsie. Taky jsme tam byli zhruba měsíc a co chvíli jsme měli zápas, bylo to hodně náročné. První zápas jsme hráli proti domácím, kteří porazili Ajax, snad den po příletu. Paradoxně jsme ještě nebyli unavení, dolehlo to na nás až potom. Došlo devadesát tisíc lidí, neskutečné. Zájem tam byl obrovský, i kdesi v pralese v Bandungu byl nádherný stadion pro 35 tisíc lidí. A bylo plno. Tribuny byly částečně z bílých mušlí, nádhera. O evropský fotbal tam byl zájem.

Stihli jste si města i projít?
Moc ne. Nikdo nevědě, co a jak, jak se tam žije a jak to tam chodí. Jen nás varovali, abychom nikam dál moc nechodili, že je všude velká bída. Lidé spali na ulici. Střed byl pěkný, ale dál to bylo horší. TeĎ už je to tam taky jiné.

Byl jste se tam podívat i později?
Ne, jen s fotbalem. Sám jezdím k moři spíš blíž, Itálie, Řecko nebo Chorvatsko.

Když jsme u cizích zemí, vy jste si na stará kolena zahrál v Rakousku, jiné možnosti ve hře nebyly?
Ale byly, jen jsem nedostal možnost, neuvolnili mě. Měl jsem nabídku z Panathinaikosu, ale svaz to neschválil. Tehdy ty podmínky byly složité. Reprezentační zápasy nebo medaile, to jsem splňoval, ale neměl jsem tehdy potřebný věk. Do Rakouska jsem pak šel až po angažmá ve Zlíně, hrál jsem postupně ve třech klubech a končil jako hrající trenér, než si mě ve 43 letech stáhl Karel Kroupa jako kustoda do Zbrojovky.

Trenéřina vás nelákala?
Ale jo, trénoval jsem pak třeba mládež ve Zbrojovce, přípravku, pak žáky. Měl jsem slušné kluky, byli jsme vicemistři republiky. Město a kraj jsme vyhráli bez porážky, pak nás porazila až ve finále Sparta.

Čím trávíte čas teď? Býval jste správcem tenisových kurtů, platí to pořád?
Platí, je to jediný sport, který aktuálně můžu dělat. Byl jsem na umělém koleni, dávali mi titanové, měl jsem už velké bolesti. Teď pár měsíců zase hraju tenis. Možná se i vrátím k nohejbalu, který jsme s partyjou hrávali předtím.

A sport, předpokládám, sledujete i pasivně?
Jsem velký fanda motorek, vyrůstal jsem na Velké ceně, můj otec dělal na starém okruhu traťového komisaře. Motorky mám v krvi odmalička, mockrát jsem se na nějakých silných povozil.

A co Zbrojovka? Na tu chodíte pravidelně, takže aktuálně vám asi dělá radost?
Přiznám se, že jsme hodně příjemně překvapení. Bavili jsme se o tom a měli jsme trochu obavy z losu, ale kluci překvapili. Je to dobré, hlavně nás překvapil Kuba Řezníček. Říkali jsme si, že první liga je přece jen něco jiného, ale on se prosazuje a vypadá velmi dobře. K tomu Michal Ševčík je výborný, mladý Souček hraje dobře. Mužstvo je dobře doplněné, budeme držet palce dál.

Díky za rozhovor a ať zdraví dále slouží!

další články

Vítězná venkovní série skončila v Jablonci
02.10.2022 | Daniel Král

Vítězná venkovní série skončila v Jablonci

JABLONEC - Zbrojovka se z venkovního hřiště vrací poprvé v této sezoně bez bodů. Na branku...
Béčko porazilo vedoucí Kozlovice!
B-tým
02.10.2022 | Martin Lísal

Béčko porazilo vedoucí Kozlovice!

B r n o - Fotbalisté "B" týmu hostili v Bystrci vedoucí celek tabulky Divize D - Kozlovice....
U12: Zbrojovka v derby přehrála Spartu Brno
Mládež
01.10.2022 | Martin Lísal

U12: Zbrojovka v derby přehrála Spartu Brno

B r n o - Mladší žáci Zbrojovky (U12) potvrdili v brněnském derby roli favorita a na hřišti Sparty...