Knír jsem shodil několikrát, hráči na to vždycky rádi slyšeli, usmívá se Karel Večeřa

Knír jsem shodil několikrát, hráči na to vždycky rádi slyšeli, usmívá se Karel Večeřa

B r n o - 347 zápasů v nejvyšší soutěži, z toho 169 na lavičce Zbrojovky. Už to jsou hodně solidní čísla. Trenér Karel Večeřa si ovšem místo mezi legendami zajistil i tím, že vedl Brňany v rekordním utkání proti Slavii, které navštívilo v roce 1996 přes 44 tisíc diváků. Právě proto jsme si jej vybrali pro rozhovor do zápasového bulletinu na sobotní duel.

Pokud je řeč o utkání se Slavií, vybaví si asi každý fanoušek Zbrojovky i legendární zápas z října roku 1996. Remízu 1:1 sledovaly napěchované ochozy, oficiální číslo hovoří o 44 tisících diváků. Kolik jich bylo skutečně, to už dnes nikdo nedokáže říci.

Trenérem Zbrojovky tehdy byl pan Karel Večeřa. Muž, který stál na lavičce brněnského klubu v jednom z nejlepších období jeho novodobé historie a dovedl tým do Poháru UEFA. V Brně předtím působil i jako hráč a na lavičku se pak ještě dvakrát vrátil. Od roku 2011 už v profesionálním fotbale nepůsobí, pracuje jako vysokoškolský učitel na Srbskou se podíval jen jako trenér „své“ Masarykovy univerzity při Souboji univerzit. Ale objevil se zde i při natáčení videa pro nadcházející bitvu se Slavií, v němž vzpomínal na rekordní duel. A nezůstalo jen u toho – zkušený trenér a pedagog nám poskytl i exkluzivní rozhovor pro sobotní zápasový bulletin, jeho přepis vám nyní nabízíme na webu.

Pane trenére, jaké byly vaše fotbalové začátky a první brněnské roky?
Já se v Ivančicích opravdu jen narodil, jinak jsem prvních pět let vyrůstal na vesnici vedle. S fotbalem jsem začínal až v Brně, odmalička jsem byl ve Zbrojovce. Z kádru, ve kterém jsem byl, je vlastně celkem málo kluků, kteří by byli odchovanci Zbrojovky od prvních počátků. Bratři Doškové, Mirek Bureš… Jinak ostatní přišli z Bosonoh, Blanska, někdo z Prostějova. Jinak jsem byl takový věčný náhradník. Do kádru jsem se dostal už za pana Havránka a byl v něm i za pana Masopusta. Na mém postu ale hrál Rosťa Václavíček, který snad deset let nevynechal zápas (úsměv). Pak přišel i Karel Dvořák. V roce, kdy získala Zbrojovka titul, jsem byl v Královopolské na hostování a pak jsem šel na vojnu. Do Brna jsem se vrátil až po titulu, když se hrály poháry.

Ale nezažil jste toho s klubem málo. Co třeba turné v Indonésii, na které ve své autobiografii hodně odkazoval kouč Masopust? Na tehdejší dobu neskutečná exotika, a ani dnes to není země, kam by se podíval každý. Jak na tu sérii zápasů vzpomínáte?
Bylo to hodně náročné, trochu jiný svět a podmínky. Už když jsme vystoupili na letišti, byla to neskutečná prádelna. Nedalo se dýchat a to se člověk ani nehýbal, tréninky byly hodně náročné. A to nemluvím o zápasech, které šly v rychlém sledu. Ale jako hráč jsem nikdy nezažil, aby na zápase bylo sto tisíc lidí, jako když jsme hráli s místním nároďákem. Vylezli jsme na hřiště, ochozy zhasnuté, najednou se rozsvítilo a my ten dav uviděli. Nezapomenutelné.

Váš někdejší spoluhráč Rosťa Václavíček mi před rokem popisoval, jak se hráči vrhali na chlazené nápoje, byť jim to trenér Masopust nedoporučoval. Měl jste to podobné?
V době, kdy jsme hrávali, nám během zápasu zakazovali pít. Ani o přestávce jsme nesměli, potajmu jsme chodili na záchod a z umyvadla se chtěli trošku napít. Ale v okamžiku prvního doušku tělo řeklo „pij“ a nešlo to zastavit (úsměv). To nebylo jako teď, kdy je pitný režim při utkání normální. A ještě si vybavím, že někteří kluci střídali úmyslně, aby mohli do šatny, a spoustu toho vypili. Ti, co dohráli zápas, už toho pak moc nenašli.

Jak zpětně vidíte jako trenér smysl takových zápasů a turnajů? Fotbalově to asi hráče moc neobohatí, takže hlavně propagace?
Propagace to samozřejmě byla taky. Dnes je běžné, že se takhle lítá, pro nás to byla vzácnost. Osobně mi to otevřelo trochu oči. Moc jsme se nikam nedostali, jen po okolí díky Středoevropskému poháru – do Rakouska, Německa, pak v pohárech Francie, Švýcarsko, Švédsko. Indonésie, to byla exotika, ale poznali jsme tam, jak celý svět zná pana Masopusta. Všichni ho znali, uctívali ho. Až tam si člověk uvědomil, co ten člověk pro propagaci fotbalu a republiky udělal.

Pana Masopusta je asi těžké popsat několika slovy, přesto – zkusil byste to?
Obrovská, obrovská osobnost. Když tu v letech 1976 až 1980 byl, bylo mu už hodně přes čtyřicet, ale ještě s námi na tréninku hrál. A byl málem nejlepší, to bylo až neskutečné. Nezkazil balon, my se na ty tréninky i díky tomu nesmírně těšili. Sraz byl třeba v devět a my tam byli už o půlhodiny dřív, začalo se hrát bago, na nic se nečekalo. Trénink pak třeba trval dvě a půl hodiny, protože jsme chtěli a nevadilo nám to. Atmosféra v týmu byla neskutečná.

Kdy se pak vaše hráčská kariéra lámala v trenérskou? Hrála v tom roli zranění?
Už když jsem se dostal s Liborem Doškem do kádru, odjeli jsme na soustředění a v září jsem po nějakých dvou měsících měl jít údajně do sestavy. V týdnu předtím jsme ale hráli přípravné utkání a já se zranil, na půl roku jsem vypadl. To mě přibrzdilo a bylo toho víc. Ale největší důvod pro konec kariéry byl ten, že jsem už neviděl větší perspektivu. Bylo mi 27, nehrával jsem ani za pana Brücknera, takže jsem se rozhodl, že nechci v uvozovkách paběrkovat. Naskytla se mi možnost nastoupit na fakultu a spojil jsem to se zaměstnáním, hned jsem začal trénovat. Do toho jsme měli tehdy i rodinné problémy, zemřela mi maminka. Nějak se to spojilo všechno dohromady.

Čím jste se v začátcích trenérské dráhy řídil?
Už u mládeže, když jsem studoval učitelství a trénování, jsem vycházel hodně ze svých poznámek. Během své kariéry jsem si od žáčků vedl trenérské deníky, což pokračovalo i pod pány Havránkem a Masopustem. Vše jsem si zapisoval – co jsme dělali, jak dlouho a tak dále. Bavilo mě to. Hned na škole jsem si udělal licenci a pak mě oslovil pan Harašta, jestli bych nezačal trénovat. Jako perličku můžu uvést, že když jsem začínal u přípravek, mezi prvními kluky tehdy byli Libor Došek a Karel Kroupa. Tedy synové mých spoluhráčů.

Zmínil jste jméno pana Harašty, možná největší osobnosti brněnské mládežnické kopané. To pro vás musela být neocenitelná zkušenost pro další kariéru, že?
V Brně to byly dvě takové osobnosti. U žáků pan Láník, u kterého jsme prošli my všichni, u dorostu pan Harašta. Ten uměl hráče nejen vychovávat, ale i vyhledat a stahovat. Byl to takový trenér – manažer v té době. Pana Haraštu jsem jinak přímo jako trenéra nezažil, to spíše pana Láníka. Ten nás u mládeže přitáhl tím, že vše nesměřovalo jen na fotbal, probíhala i všestranná příprava. Dále mě hodně ovlivnily tréninky pana Masopusta, Havránka i Brücknera. Měl jsem odkud čerpat a viděl, co ta práce obnáší. Mojí filozofií pak bylo, že když mladý člověk trénuje fotbal, mělo by ho to především bavit. Fotbal je zábava.

Takže právě tohle jste se snažil přenést svým svěřencům? Mimochodem, o všestranném rozvoji se v současnosti zase hodně mluví, že?
Já v tom vyrůstal a strávil celou kariéru. I když jsem trénoval, chtěl jsem, aby to tak kluci taky měli. Smyslem fotbalu by pak mělo být, aby všechny bavil. Hráče, trenéry i fanoušky, musí padat branky. Samozřejmě, když jsou problémy a nedaří se, na určitou dobu musí mužstvo pracovat i jinak. Ale prioritou zkrátka je, aby se fotbal líbil.

A to se i dařilo. Evropské poháry s Brnem, poháry s Baníkem…
A ještě s Drnovicemi. Na to nezapomenu nikdy – psalo se, jak přijel Mnichov, jeli autobusem mezi poli do Drnovic a zírali, kde to jsou (úsměv).

Takže když to otočíme, poháry jste nehrál pouze s Jihlavou.
Ale ani na to angažmá nevzpomínám ve zlém. Postoupili jsme do ligy, bohužel v ní vydrželi jen rok.

A dokázali mimochodem vyhrát v Brně.
I to si vybavím (úsměv). Odveta se pak hrála na Strahově a skončila 0:0. Brno tehdy trénoval Pepa Mazura a vzpomínám si, že jsme se na Strahově hecovali.

Slyšel jsem, že před zápasy Boby v devadesátých letech jste spolu s Karlem Jarůškem chystali trávník. To zní dnes až neuvěřitelně.
Jednak jsme chtěli pomoci mančaftu, jednak nám to přišlo úplně normální. Chtěli jsme zkrátka co nejlepší hřiště, protože naše mužstvo bylo fotbalové. A čím lepší hřiště, tím více to mužstvu pomůže. Tehdy trávník nebyl tak kvalitní, ještě před zápasem se hrávaly třeba předzápasy dorostu, to je dnes nemyslitelné.

Jak vám bylo v momentě, kdy Richard Dostálek vstřelil vyrovnávací gól?
Přímo atmosféru po gólu si už ani nepamatuju, protože to celé bylo nesmírně elektrizující od samého začátku. Už když jsme přijížděli, diváci tam byli a hlučeli, davy se kolem stadionu toulaly už hodiny před zápasem. Když pak přijel soupeř, stadion byl skoro plný, i pro ně to muselo být neskutečné.

Myslíte, že je reálné v dnešní době alespoň vzdáleně podobných návštěv dosáhnout? Jasně, čtyřicet tisíc, to je utopie, ale v současnosti je problém vyprodat i výrazně menší Eden na zápas s Němci, úřadujícími mistry světa.
Taková čísla už asi neuvidíme, ale jsem přesvědčen, že když se bude hrát dobrý fotbal dlouhodobě, diváci přijdou. A návazně na to – když je plný stadion, fotbal je jiný, hráči hrají jinak. Lépe. I když dojdou diváci na Srbskou, věřím, že ty zápasy budou mít daleko lepší parametry. Věřím, že když se sejde slušné zázemí, stadion, dobrý fotbal a soupeř, může dvacet tisíc lidí klidně dojít. I když doba je jiná.

Jedním z vašich poznávacích znamení byl a je knír. Kdy jste si jej nechal narůst?
Abych se přiznal, přesně už nevím. To jste mě zaskočil, musel bych se zeptat manželky (úsměv). Asi někdy na fakultě.

A kolikrát jste jej naopak shodil, třeba v rámci sázky?
Několikrát, v Brně i na Baníku. Ono je to chvilkové, to oholíte a za tři dny ho máte zase. Většinou to bylo z nějakého hecu, kluci na to vždycky rádi slyšeli.

Působíte klidným a vyrovnaným dojmem. Uměl jste v trenérských dobách na hráče i přitvrdit?
Myslím, že jsem taky uměl vybouchnout, tutově takových případů bylo víc. Je to někdy potřeba, člověk se kolikrát neudrží. Záleží taky na mužstvu, jak pracuje. Když nehraje podle vašich představ, musíte být schopný reagovat. Moje krédo vždycky bylo, že nesmím hráče urážet – nic vulgárního, osobního, k rodině. To by nebylo dobré. Člověk někdy musí přitvrdit a mužstvo zprášit, když vidí, že je zle a hráči neplní to, co by měli. A člověk přitom ví, že na to mají a situaci třeba jen podcenili.

Jak jste na tom aktuálně s fotbalem, dostanete se na něj někdy naživo?
Na fotbal se moc nedostanu. Čas by i byl, ale… Víte, já jsem fotbalu věnoval padesát let života. Když si to člověk vybaví – každodenní tréninky, víkendy vám organizují zápasy. Dopředu víte, že na dovolenou jedete na začátku června nebo na konci prosince. Ale stejně tam máte telefony a řešíte věci. Bylo to padesát nádherných, skvělých let s krásnými i špatnými okamžiky, ale život není jen o fotbale a zbytek si chci užívat jen s tím nejlepším. A fotbal někdy nepřináší jenom to pěkné.

Jaká je tedy aktuální náplň vašeho pracovního života?
Aktuálně učím na Fakultě sportovních studií. Tedy nejen fotbalisty, ale všechny studenty, protože fotbal je náplní výuky. Plus ještě učím pohybové hry a ten předmět mají všichni.

Je rozdílné předstoupit před hráče v kabině a studenty v posluchárně?
Moc se to neliší, je to hodně podobné. Největší rozdíl je asi ten, že na univerzitě není takový tlak, člověk není tak na očích. Třeba atmosféru, která bývá v kabině a na hřišti, přenáším i mezi studenty.

Dříve jste se nechal slyšet, že se k trénování už nehodláte vrátit. Pořád to platí?
Pořád to platí. Poslední angažmá nebyly takové, jaké bych si představoval, trochu mne to zklamalo. Potom jsem se vnitřně zařekl, že do dospělého fotbalu už nevkročím. Měl jsem představu, že bych chtěl fotbalu všechno vrátit u mládeže, to se nenaplnilo, ale už to neřeším.

Na druhou stranu pracujete s budoucími trenéry mládeže, můžete jim vštípit svou filozofii a předat zkušenosti.
To je pravda. Tam, kde jsem, potkávám šikovné kluky, snažím se to vše přenést i na ně. I v klubu teď jsou kluci, kteří prošli fakultou. Snažím se jim studium vždy usnadnit a pomoci jim, aby navázali na úspěchy brněnské kopané.

Před lety jste se nechal slyšet, že stav brněnské mládeže není nejlepší. Máte i nadále díky kontaktům s trenéry přehled a můžete říci, jaký je podle vás aktuální stav?
Přehled mám a musím říct, že progres je viditelný. Klub má našlápnuto. Když jsem se tehdy v roce 2010 vracel, bylo znát, že to chce radikální řez. Ten přišel a myslím, že je to na dobré cestě. Aktuálně je největším handicapem chybějící zázemí v podobě dalších travnatých hřišť. To je asi jediné, co mě mrzí, a co bohužel nejde vyřešit jednoduše.

Díky za rozhovor a ať se daří!

další články

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B
A-tým
27.03.2024 | Martin Lísal

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B

B r n o - Jediná jarní reprezentační pauza je minulostí a druhá nejvyšší soutěž pokračuje dvacátým...
SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?
Ostatní
27.03.2024 | Martin Lísal. FOTO: fotbal.cz

SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?

B r n o - Březnová reprezentační pauza je u konce, do svých týmů se postupně vracejí i hráči...
SOUHRN: Zbrojováci na hostování
Ostatní
25.03.2024 | Martin Lísal

SOUHRN: Zbrojováci na hostování

B r n o - V reprezentační přestávce je rubrika, mapující osud hráčů Zbrojovky na hostování,...