Kamerun jsem poslal pro zlato, směje se Došek při vzpomínce na olympiádu

B r n o - Pro hlavní tvář zápasového programu se pro derby se Slováckem samozřejmě nabízelo více variant. S týmem soupeře je výrazně spojen trenér Svatopluk Habanec, dlouho tu působil Dušan Melichárek. Nakonec jsme ale zvolili borce, který je oproti výše jmenovaným trošku v ústraní – Libora Doška. Pro všechny, kteří si rozhovor nemohli přečíst, nabízíme jako obvykle jeho přepis.

Člen Klubu ligových kanonýrů na Slovácku působil dlouhých pět let, po sezoně ale ukončil kariéru a návratem do Zbrojovky uzavřel kruh. Potomek fotbalového klanu (jeho otec i strýc hrávali za Zbrojovku) se narodil krátce předtím, než Zbrojovka dobyla i s přispěním obou výše zmíněných ligový titul. V Brně kariéru zahajoval, válčil Za Lužánkami i na Srbské – do rodného klubu se nyní vrátil v nové roli. Působí jako vedoucí mužstva.

Na úvod obligátní otázka – v kolika letech jsi začínal s fotbalem a kdo tě k němu přivedl?
Dá se říct, že k fotbalu mě přivedla nemoc. Já totiž jako malý začínal s hokejem, ale nějak jsem neuměl brzdit a rval to pořád do mantinelu. Po mononukleóze jsem nemohl půl roku nic dělat, pak jsem se už k hokeji nevrátil a dal se na fotbal. Samozřejmě to bylo i díky tátovi, který ve Zbrojovce hrál a já tak prostředí znal, chodil jsem tam už jako malý kluk a nějak se kolem toho pořád motal. K fotbalu jsem tím pádem měl docela blízko. Bylo mi tehdy kolem šesti let.

Vybavíš si ještě fotbalové sny z té doby?
Když je člověk malý, má samozřejmě různé sny a představy o tom, jak bude hrát deset let ve Španělsku, osm let v reprezentaci a podobně. Pak se to postupně mění. Že bych to měl nějak naplánované, to ne – spíše jsem přidával postupné kroky.

Co jiné aktivity a sporty, kromě zmíněného hokeje?
Tím, že tréninky už tenkrát byly poměrně časté, volného času tolik nebylo. Víkendy jsme trávili na zápasech a turnajích. Ale když zbylo volno a čas, hráli jsme basket nebo blbli na hřišti.

Nejde se nezeptat – zažil jsi slavného trenéra Františka Haraštu, trénoval tě?
Pana Haraštu si pamatuju, ale už mě netrénoval. Z těch, kterým jsem prošel rukama, musím zmínit hlavně pana Vaverku. Na toho rád vzpomínám. Už tehdy na Janouškové s námi dělal coervery, měl spoustu materiálu na kazetách, které nám pouštěl, což tou dobou úplně běžné nebylo, s tenisáky jsme pilovali techniku… Byl to skvělý trenér a úžasný člověk, myslím, že z těch mládežnických trenérů mi nejvíce dal.

Vybavíš si ještě ligovou premiéru?
Já ligu poprvé pořádně hrál až v Blšanech, proti Teplicím jsme vyhráli 3:2 a povedlo se mi dát gól. To bylo příjemné. Předtím jsem pod trenérem Večeřou naskočil na poslední minutu v Opavě, kde jsme prohrávali snad 3:0, to jako start ani moc nepočítám (smích). Před hostováním v Blšanech jsem působil ještě ve Starém Městě, to ale hrálo tou dobou druhou ligu.

Jak vzpomínáš na první brněnské zápasy, ještě na legendárním lužáneckém stadionu?
Lužánky jsem ještě zažil, i když už ne v dobách těch obrovských návštěv. Měl jsem alespoň štěstí, že u těch třicetitisícových návštěv jsem mohl být jako podavač míčů, i u toho rekordního zápasu se Slavií. Jako hráč jsem zažil už slabší návštěvy, i když tehdejších osm, deset tisíc lidí by dnes bylo taky slušných. Jenže na tom velkém stadionu se to trochu ztratilo.

V té době jsi kromě ligy okusil i olympijskou atmosféru, konkrétně hry v Sydney. Jaké bylo hrát pod pěti kruhy a být tak mimochodem zástupcem posledního mužského kolektivu, který na olympiádu z České republiky jel?
Bylo to příjemné. Nebyli jsme sice v olympijské vesnici, hrálo se v Brisbane a Canbeře, ale atmosféra byla skvělá, lidi tím žili. Je to zážitek na celý život. Zrovna nedávno jsem viděl nějaký sestřih olympiády, byla tam i má šance z posledního zápasu s Kamerunem. Tím jsem vlastně Kamerun poslal do finále a pro zlatou medaili (smích).

Nemrzí tě, že další starty za národní tým pak už nepřišly?
Tehdy to bylo neprůstřelné, Honza Koller byl neskutečný bombarďák. Nakoukl jsem jen na sraz, na hřiště se ale nedostal. Nemá cenu nad tím nějak přemýšlet, prostě to tak bylo – v té době tam byli lepší hráči, než jsem byl já.

V tvém fotbalovém životopise je hodně položek, na kterou vzpomínáš nejraději?
Teď po skončení kariéry vzpomínám rád na všechny štace. Každá přinesla něco. Liberec tehdy hrál vysoko, ve Spartě jsem získal double, zahrál si Ligu mistrů. To jsou věci, na které člověk nezapomene. Povedlo se mi nastoupit proti Ajaxu, dvakrát na Arsenalu, na starém i novém stadionu… Jen gól jsem nedal žádný, to mě mrzí.

Když už můžeš srovnávat, který stadion Arsenalu se ti líbil víc? Co se vzhledu a třeba i atmosféry týče?
Lepší a komfortnější je pochopitelně ten nový. Moderní, nádherný a obrovský kolos. Highbury bylo takové domácké, ve starší zástavbě, zdálky nebylo tak nápadné. Ale co se týče atmosféry, ta byla určitě lepší právě tam.

To už jsou nicméně jen vzpomínky, letos v létě jsi kariéru ukončil. Nenašla se žádná nabídka, která by tě zviklala?
Vím, že jsem něco v zimě říkal, ale to o té nabídce z Emirátů byla spíš nadsázka a sranda. Jasně, člověk si vždycky nechává nějaké procento, ale já byl definitivně rozhodnutý.

Následoval tedy návrat do Brna, tak trochu symbolický, že? Hrála v tom roli i znalost prostředí a fakt, že v klubu působí bratr a maminka?
Je to trochu symbolika, kruh se uzavřel a po letech na cestách se vracím do rodného Brna, do Zbrojovky. To, že znám prostředí, roli pochopitelně taky hrálo, za mamkou a bráchou jsem chodíval, lidi tady znal. Tím je to o něco jednodušší.

Hned na úvod přišel během Galavečera nejvyšší soutěže takový menší žertík, hojně poté propíraný. Vyvolal reakci?
Jasně, hned ten den mi mamka psala esemesku, tu ale raději citovat nebudu (smích). Je potřeba to někdy trošku uvolnit, zlehčit atmosféru, naštěstí máma můj humor zná. Možná někteří u televize byli v šoku, ale s tím už nic neudělám.

A k bráchovi něco máš? V kuloárech se traduje třeba historka o tom, jak ti během olympiády v Sydney pečoval o vůz.
Ano, to byla taková perlička. Auto jsem nechal v garáži a brácha, který snad neměl ani řidičák, ho tři týdny opečovával. Nalítal tam hodně, dokonce se chlubil, že ho i stavěli. Měl můj řidičák a všechno mu prošlo, zkrátka dítě štěstěny. Taky ho pronásledoval otec, který myslel, že mi auto ukradli. To mohl být zajímavý pohled.

Přejděme k aktuální sezoně. Tys zažil vyprodanou Srbskou v letním Intertoto Cupu, v minulé sezoně se to povedlo zopakovat se Spartou. Věříš, že je reálné, aby se něco podobného událo i letos?
Tehdy to byly fajn časy, hodně lidí došlo už na zápas s Guingampem, pak přišla vyprodaná Srbská na Villareal. Bylo to pěkné. Vyprodaný stadion proti Spartě jsem pochopitelně zaregistroval. Nebylo by špatné, kdyby se to opakovalo – a klidně častěji. Záleží samozřejmě hlavně na klucích, ale když budou výsledky, věřím, že lidi dojdou a znovu se to vyprodá.

Aktuálně je před námi zápas se Slováckem. Předpokládám, že jako úplně obyčejný zápas to asi nebereš?
Byl jsem tam pět let, něco tam odehrál, je jasné, že to bude zajímavé. Přece jen to není nijak dávno, spoustu lidí tam ještě znám. Jsem na to zvědavý, pro nás je ale prioritou, že chceme vyhrát.

Jsi typ, který by se s kamarády z bývalého klubu nějak hecoval před zápasem?
Špičkování neprobíhá, já na to ani moc nejsem. Až přijedou, tak si třeba něco řekneme, ale psát si něco přes telefon, to nějak neprožívám.

Jak se ti povedl záběh v nové a nezvyklé roli vedoucího mužstva?
Dá se říct, že se zabíhám pořád. Jsem tu dva měsíce a pořád to poznávám. Tím, že mi brácha, máma a další hodně pomáhají, je to jednodušší. Doufám, že se zaběhnu co nejdřív. Přece jen když člověk hraje, stará se sám o sebe. Přečte si, kdy je trénink, kdy má regeneraci a takové věci. Na druhé straně je těch povinností daleko víc. I když jsem něco tušil, nedokázal jsem si představit, jak časově náročné to bude.

Ulehčilo ti situaci alespoň to, že se ti vyhnulo úmorné stěhování? V Brně jsi doma.
Jasně. V tom se nezměnilo nic, jen místo na Slovácko teď dojíždím na Srbskou, což je o něco blíž (úměv).

Jaké máš pocity během zápasu? Necukají ti v poslední minutě remízového zápasu trochu nohy?
Copak o to, cukají mi i v první. Na to si člověk nezvykne ze dne na den. Na lavičce bývám nervózní, ale nedá se nic dělat, zvyknout si musím.

Díky za rozhovor a ať se daří!