Co jsem si vydřel, to mi život vrátil, hlásí nový trenér gólmanů Martin Vaniak

Co jsem si vydřel, to mi život vrátil, hlásí nový trenér gólmanů Martin Vaniak

B r n o - V zápasovém bulletinu pro utkání s Duklou jste si tentokrát mohli přečíst obsáhlý rozhovor s novým trenérem gólmanů - Martinem Vaniakem. Jeho přepis vám jako obvykle nabízíme na webu.

V kariéře toho zažil hodně. Začínal na škváře a ještě na vojně by ho asi nenapadlo, že si v budoucnu zachytá za národní tým a bude likvidovat střely věhlasných soupeřů v Poháru UEFA či Lize mistrů. Leč stalo se a Martin Vaniak se zařadil mezi legendární gólmany novodobé tuzemské fotbalové historie.

Nyní koučuje sedmačtyřicetiletý Vaniak brankáře Zbrojovky a představuje se vám v obsáhlém rozhovoru, který mapuje minulost i současnost.

Jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Začínal jsem v rodném Ústí nad Labem v sedmi letech. Měl jsem hřiště přímo před barákem, takže se to nabízelo. Nejprve jsem hrál za dnes už neexistující klub Severotuk Ústí, v žácích jsem pak přešel do Armaturky, což je dnešní FK Ústí nad Labem.

Zkoušel jsi i jiný sport?
Provozoval jsem nějaký čas i stolní tenis. Postupem doby jsem od toho ale upustil, protože se to nedalo skloubit.

Pak přišla vojna v Hodoníně. Z Ústí docela dálka, hádám, že to nebyla dobrovolná volba.
Narukoval jsem do Dukly Tábor, kde probíhal výběr. Měl jsem přislíbený Žatec a najednou jsem se objevil na druhé straně země, 400 kilometrů od Ústí. Tady jsem chytal nejprve krajský přebor a pak třetí ligu.

Vojenské služby u fotbalových oddílů bývaly někdy podstatně volnější, jaké to bylo konkrétně v Hodnoníně?
Úplná pohoda to nebyla, chodili jsme i do stráží a podobně. V sobotu nebo neděli se hrál zápas, odpoledne byly tréninky. Tím, že jsem narukoval kolem listopadové revoluce, jsem měl nakonec vojnu o čtyři měsíce kratší.

Na Moravě se ti zalíbilo, jak se pak upeklo tvoje angažmá v Sigmě?
Proti Olomouci jsem shodou okolností odchytal pohárové utkání, zaujal jsem je a dali mi angažmá. Nejprve na půl roku na zkoušku, pak už jsem tam zůstal a postupně si vybudoval pozici jedničky, byť jsem začínal jako trojka. Dva roky jsem seděl na lavičce za Lubošem Přibylem, který přišel se mnou, ale objezdil jsem s klubem velké zápasy, byly to parádní roky. Pořád jsem byl mladý kluk po vojně, který zažil jenom škváru na severu Čech. A najednou jsem byl v Hamburku, na Realu, mohl jsem cestovat a hrát po Evropě. To byla velká motivace, abych na sobě pracoval a postupně si takové zápasy mohl zahrát sám.

Máš z té doby nějaký dres na památku velkých zápasů?
Schované mám dva, od gólmanů z Bangor City a Juventusu.

Jaké bylo hrát pod trenérem Brücknerem?
On je jeden z nejlepších trenérů, ne-li nejlepší. Je to člověk, který měl od začátku vizi; už předem věděl, co chce hrát. Byl jedním z mála, který v té době přišel a vnukl mužstvu nějakou tvář, na tréninku i v utkání.

Kariéru máš zajímavě rozdělenou – čtrnáct let na Moravě, Řecko a pak pět let v Čechách.
Dlouho jsem byl v Olomouci, vlastně dvakrát, mezitím v Drnovicích, kde jsme se taky dostali do Poháru UEFA. A potom jsem zkusil Řecko, to je taky na jihu, v teple (smích).

A pak už přišla česká anabáze. Nejprve krátce Most, poté Slavia. Upřímně, napadlo vás tehdy, že by z toho ještě mohla být Liga mistrů, tituly a vlastně nejúspěšnější roky kariéry?
Vůbec ne. Do Mostu jsem šel v průběhu soutěže, když potřebovali pomoc. Zachránili jsme ligu a já si hledal něco nového. Rakousko, Maďarsko, tam jsem byl i na zkoušce. A ozvala se Slavia. Měl jsem zprvu dilema, jestli jo, nebo ne. Nebyla na tom finančně dobře, potácela se v problémech. Nakonec jsem si řekl dobrý, zkusím to. Šel jsem tam na výpomoc s tím, že kdyžtak za půl roku uvidím a můžu jít zase jinam. A bylo z toho nakonec šest let, dva tituly, Champions League, Pohár UEFA. Neskutečný závěr kariéry. Beru to tak, že to, co jsem si prožil a vydřel, mi život tímhle vrátil.

Který zápas ti utkvěl nejvíce v paměti?
Asi to předkolo s Ajaxem, to rozhodlo o všem. Slavia se poprvé dostala do Ligy mistrů, tím jsme se všichni zapsali do její historie. Horko těžko se tam prokousávala a já tomu se Standou Vlčkem napomohl. Pro mě tedy oba zápasy s Ajaxem.

Dostane se člověk v takovém zápase do euforie, kdy si říká, že už chytí všechno?
Dá se to tak říct. I tak to ale samozřejmě byly stresy, protože proti nám stál neskutečný tým. Když si vezmeš, kde ti hráči hrajou, tak je neuvěřitelné, že jsme to zvládli a postoupili.

Pak přišla základní skupina a šest zápasů, které znamenaly postup ze třetího místa do Evropské ligy. Na první rok mezi elitou slušné. Jaké ty zápasy byly?
Na Arsenalu jsme dostali pěkný világoš. Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu sedm gólů, bohužel stalo se. Do té doby jsem měl maximálně pět na Spartě a Olympiakosu. Porazili jsme ale Steauu, u nich remizovali a šli dál. Ve skupině pak byla ještě Sevilla, ta nás rozebrala doma i venku.

A v týmu tehdy i Tomáš Jablonský, současný Zbrojovák.
Jasně, pamatuju si, že nastoupil právě na Arsenalu, kde ho Hleb předběhl asi o dvacet metrů (smích).

Konec ve Slavii už tak veselý nebyl, na klub dolehly těžké roky. A tys končil vlastně nadvakrát. Jak k tomu došlo?
Ve Slavii proběhlo snad deset gólmanů, nechtěl jsem se někam tlačit – měl jsem už svoje roky. Trenér Jarolím mě několikrát posadil na lávku, protože chtěl dát šanci mladším, ale stejně jsem se pořád vracel. Pak jsem se dva měsíce chystal na novou práci u mládeže, včetně stáží, ale skončila půlsezona a zase mě povolali zpátky. Tehdy byl problém finanční i hráčský a bylo potřeba se zachránit, aby klubu zůstala licence a přišel nový investor. Odchytal jsem patnáct zápasů a zachránili jsme se, až pak jsem skončil definitivně.

Čím si vysvětluješ ten náhlý sešup?
Došly peníze, moc kvalitních hráčů už tam nechodilo, takže se hrálo s kluky, co tam zůstali. Je to těžké a nepříjemné, když třeba nevidíš šest měsíců ani korunu. Hráči si půjčovali, neměli pomalu na nájem, ale klobouk dolů před všemi, jak bojovali. Velkou satisfakcí bylo, když jsme sice prohráli na Spartě, ale tribuny na domácí křičeli „bojujte za Spartu“, protože jsme je fotbalově přehrávali. Mužstvo bylo zocelené a zachránilo se.

Od klubové kariéry přejděme k reprezentační. Premiéru sis odbyl v roce 2002 na Kypru, tedy v prvním utkání, kdy mužstvo vedl kouč Brückner.
Je to tak, byl jsem u zrodu nového týmu a nové éry. Odchytal jsem nějakých sedm zápasů, ale bohužel se pak nedostal na EURO do Portugalska, kde kluci udělali velký úspěch a zanechali dobrý dojem. Ještě jsem se pak několikrát vrátil v roli náhradníka, protože jsem si výkony ve Slavii vydobyl nějakou pozici. Už ale nebyla tak stabilní, spíš jsem paběrkoval. I tak to ale bylo fajn, nikdy jsem neměl tendenci být reprezentant, jsem přece jenom kluk z ulice, který sám trénoval a až do nějakých dvaceti nezažil trenéra gólmanů. To přišlo až v Olomouci, takže se dá říct, že jsem se teprve po vojně začal učit chytat. Do té doby jsem byl takový samorost.

V roce 2004 nicméně jeden úspěch na kontě máš, byť kuriózní – vyhraný šampionát v chytání přímých kopů.
Bylo to neoficiální mistrovství v Marbelle, kam jsem letěl na konci roku 2004. Zúčastnilo se pětadvacet hráčů a pět gólmanů, probíhalo to dva dny, na každého kopalo pět hráčů a dva nejlepší měli postoupit do finále. Já semifinále vyhrál, ale protože tam nebyl žádný španělský gólman, udělali nový program a dali všech pět gólmanů znovu. Každý si vylosoval dva střelce a já vyhrál i tohle.

A co Zidane, který se turnaje taky zúčastnil?
Jo, byl tam, přiletěl tryskáčem, odkopal to, vypadl a odletěl (smích). Z dalších hráčů si pamatuju třeba Villu. Ten rok jsem se s ním shodou okolností potkal v Intertotu, v němž hrál ještě za Zaragozu.

Po skončení kariéry přišel okamžitý přesun na trenérskou lavičku. Jak dlouho jsi byl rozhodnutý, že se tak stane?
Už na konci kariéry jsem to věděl, přece jen jsem stál nějakých pětadvacet let v bráně, hodně jsem toho zažil – trenérů i tréninků. Měl jsem co předat a toužil jsem ty zkušenosti dát nové generaci.

Jaká je v kostce náplň práce trenéra gólmanů v rozběhnuté soutěži?
V první řadě se dívám na naše hráče, co jim chybí a co je dobré zlepšit. Na to vymyslím nějaké cvičení a aplikuju je na hráče. V první lize jsou de facto hotoví gólmani, které musíš připravit na zápas. Psychicky, udělat jim servis, aby byli srozuměni s taktickými věcmi, nachystaní. Zkrátka vše směřovat k zápasu. Když je příprava, je to samozřejmě o něčem jiném.

Těsně před tvým příchodem týmu mimochodem zažil ligový debut Pavel Halouska. V tom utkání – shodou v okolností v Edenu – jsem měl nějakou dobu dojem, že navázal na tvoje vystoupení proti Ajaxu. Cos na to říkal?
Je rozhodně dobré, když gólman – a zejména mladý gólman – v takovém zápase chytí první střelu, začne se mu dařit. A má i štěstí, to musí mít, bez toho to nejde. Je to obrovská vzpruha, protože ví, že na ligu má a může pokračovat dál. Nelze to ale přecenit, samozřejmě přijdou výkyvy. Pak je na gólmanovi, aby se nepodělal, ale vzal si od všeho to dobré. Špičkový gólman se totiž nepozná po půl roce, to v žádném případě. Dobrý hráč se pozná až v kritických situacích.

Máš už přehled i o dalších gólmanech ve Zbrojovce? Třeba o Adamovi Stejskalovi z dorostu?
Vím o tom, že tu máte šikovného gólmana. Mám v plánu se domluvit s trenérem dorostu a vzít jej do pozápasového tréninku, pokud by to bylo možné. Abych jej viděl a poznal blíž. Na pozápasovém tréninku je k tomu ideální příležitost, protože tam mívám jen jednoho gólmana. Jinak se pořád aklimatizuju, rozhlížím. V týmu aktuálně trénujeme tři, což je důležité. S Dušanem a Pavlem ještě Jirka Floder. Nemám zatím vůbec žádnou výtku ani problém.

Jak došlo k trenérskému spojení bývalých spoluhráčů Vaniak – Pivarník?
Hrávali jsme v Sigmě, pak se naše fotbalové cesty rozešly. On přestoupil do Rapidu, já šel tak všelijak. Sešli jsme se až v Bohemce. Jsme ale rodina, takže jsme se bavili, že pokud by se něco naskytlo, zkusíme to. Já byl ve Slavii dva roky u mládeže, což mi moc nevyhovovalo, protože jsem chtěl zkusit být u velkého fotbalu. Tak jsme se sešli v Ďolíčku. Máme oba stejnou vizi, tím je to jednodušší.

A třetí do party, Tomáš Trucha?
Ten se s trenérem poznal už v Holici, já ho do té doby neznal vůbec, poprvé až v Bohemce.

Jako poslední věc nelze nezmínit přezdívku Čaroděj. Kdy přesně vznikla?
Ta přezdívka samotná se zrodila poměrně dávno. V Příbrami mě tak označil Marcel Mácha, když to řekl do televize. To jsem byl ještě v Drnovicích. Do podvědomí se přezdívka ale dostala až ve Slavii právě v souvislosti se zápasy proti Ajaxu.

Díky za rozhovor a ať se daří!

další články

U19: Zbrojovka nestačila na Pardubice
Mládež
28.03.2024 | Martin Lísal

U19: Zbrojovka nestačila na Pardubice

B r n o - Dorostenci Zbrojovky ve čtvrtečním utkání dorostenecké ligy přivítali Pardubice. Na...
PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B
A-tým
27.03.2024 | Martin Lísal

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B

B r n o - Jediná jarní reprezentační pauza je minulostí a druhá nejvyšší soutěž pokračuje dvacátým...
SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?
Ostatní
27.03.2024 | Martin Lísal. FOTO: fotbal.cz

SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?

B r n o - Březnová reprezentační pauza je u konce, do svých týmů se postupně vracejí i hráči...