Byl jsem u Svaťovy trenérské premiéry v lize, usmívá se Lukáš Přerost

Byl jsem u Svaťovy trenérské premiéry v lize, usmívá se Lukáš Přerost

B r n o - Koho vybrat do zápasového programu pro utkání s Teplicemi? To byla tentokrát jasná volba - asistent trenéra Habance v Teplicích totiž strávil drtivou většinu své dosavadní kariéry. Jako obvykle vám nyní přepis rozhovoru nabízíme i na webu.

Lukáš držel jeden čas primát nejmladšího trenéra v lize, koučoval také v nedalekém Ústí nad Labem. Letos se ale rozhodl razantně změnit prostředí a přesunul se do Brna.

Lukáši, jaké byly tvé fotbalové začátky a kdo tě k tomuto sportu přivedl?
Dá se říci, že k fotbalu mne přivedli kamarádi. Já bydlel v jednom vchodu s Mírou Janotou, který okusil později ligu za Plzeň. Byl starší, hrával tou dobou za Teplice a v dětských letech jsem ho bral trochu jako vzor. On byl takovým popudem, díky němuž jsme chodívali hrávat před barákem a rodiče mě pak vzali a přihlásili na fotbal. To mi bylo tak pět, šest let.

Zkoušel jsi kromě fotbalu i jiné sporty?
Asi jako každý v té době. Hrávali jsme hokej, tenis, jezdili na kole nebo lezli po stromech. Prostě všechny možné aktivity, které tehdy byly běžné.

Jaký byl tvůj herní post?
Odmalička jsem byl celkem dobře rychlostně vybavený, proto jsem hrával v útoku, na levém křídle. Pak při přechodu z dorostu do dospělé kategorie a kolem vojny jsem se přesunul na obrany, na levý kraj.

Ve kterém oddíle jsi strávil vojenskou službu?
Vojančil jsem v tou dobou už asi poslední Dukle, Dukle Dejvice. To už bylo po revoluci, vojna se zkracovala na rok a tohle byl poslední klub, kde to ještě takhle fungovalo. Sešli jsme se tam skoro všichni z ligových dorostů.

Míval jsi v dětství nebo mládí nějaký fotbalový vzor? Tedy kromě Miroslava Janoty?
O Mírovi Janotovi jsem už mluvil, ale mým největším vzorem byl Jarda Melichar. Chodíval jsem tehdy jako kluk na Teplice, za které hrával. Vybavím si, že když jsem přišel na nábor, chtěl jsem dres s osmičkou, kterou míval. V dalších letech jsme pak samozřejmě sledovali různé hráče na turnajích – hitem byli třeba Holanďani v období, kdy vyhráli EURO 88. Každý si hrál na van Bastena nebo Gullita.

Osud ti to ale nakonec nalajnoval jinak. Můžeš popsat, jak se z hráče postupně stal trenér?
Já měl už od dorostu vleklé problémy s kotníkem, několik těžkých výronů na levé noze. Tím, že dorost hrával o záchranu, jsem musel hrát a neměl čas na doléčení, výrony se tím pádem vracely. To pokračovalo i na vojně, kde se mi přetrhaly vazy v kotníku. Od té doby to nešlo, jakýkoliv pohyb do strany nebyl možný a doktor mi po prohlídce řekl, že jestli nechci skončit na vozíčku, měl bych přestat. Že vazy jsou utržené od kosti, nejde s tím nic dělat a to pouzdro je hodně vyčvachtané. Nebylo moc nad čím přemýšlet.

Byl ten přechod bolestivý? Člověku se asi hlavou honí různé myšlenky.
Přechod k trenéřině byl naštěstí hodně rychlý. Po jednom z těch zranění jsem se vrátil do béčka, po pár trénincích se zranil znovu – a když přišlo po rekonvalescenci další výron, bouchly mi saze a řekl jsem si, že na to kašlu, že už to nejde. Hned ze hřiště jsem šel za šéftrenérem mládeže Romanem Vlkem, který mě předtím vedl v žáčcích. Řekl jsem mu, že nemůžu hrát, ale chtěl bych u fotbalu zůstat a trénovat. Hned mi odpověděl, že můžu trénovat s ním jako asistent a uvidím, jak to půjde a jestli tě to bude bavit. A už jsem u toho zůstal.

A co studium? Přece jen, trenéřina se vyvíjí, zejména v dnešní době je zapotřebí se prakticky neustále vzdělávat, nebylo těžké to najednou dohnat?
Naštěstí nebyl čas nad ničím přemýšlet, šel jsem z kabiny rovnou do kabiny, bylo mi nějakých jednadvacet let. Měl jsem výhodu, že Roman Vlk byl prototypem moderního trenéra, šel s dobou. Ještě když nás trénoval v žácích jako sedmadvacetiletý kouč, vyhrál s námi Mistry republiky, ve starších pak taky. Tehdy se ještě hrála federální soutěž, pro Teplice to byl velký úspěch. Přišel tehdy s Coerverem, holandskou školou, jako jedni z prvních jsme používali video. Z toho ročníku pocházel třeba Jirka Jarošík, Míša Doležal a další hráči, co působili v lize. Mohu říct, že jsem s ním měl velice dobrý vztah a byl pak i mým trenérským vzorem a učil jsem se od něj.

Přes mládež ses postupně dopracoval až k prvnímu mužstvu – a dočasnému primátu nejmladšího kouče v nejvyšší soutěži. Neříkal sis pak zpětně, že to bylo až příliš rychlé?
Seběhlo se několik špatně načasovaných věcí. Moje kariéra do té doby byla spíš pozvolná, pět let žáci, pět let dorost. Udělal jsem si profi mládežnickou licenci a pak jsem přešel k trenéru Plíškovi jako asistent a zároveň trenér béčka, čili jsem se hned vrhnul na profi licenci. Pak si mě vzal jako asistenta i trenér Rada, v této pozici jsem chtěl zůstat co nejdéle, abych nasbíral zkušenosti a co nejvíc se přiučil. Přišlo ale angažmá trenéra Rady ve Slavii, které nešlo odmítnout, a Teplice řešily, co bude dál. Mužstvo bylo předtím úspěšné, nechtělo se do něj moc sahat. Na řadu tedy přišla myšlenka, abych pokračoval já. Hráči i zbytek realizačního týmu mi slíbili pomoc, se šéfem jsem se domluvil, že to tedy zkusíme, rozjedeme a uvidíme postupem času, co z toho bude. Dopadlo to, jak to dopadlo, teď po delší době a s odstupem vím, že jsem se zbytečně nechal ukvapit. Zpětně bych to řešil asi jinak. Na druhou stranu to byla obrovská zkušenost.

Právě v Teplicích se také urodilo tvoje přátelství se Svaťou Habancem. Jaké byly jeho začátky? Vybavíš si třeba, kde jste na sebe poprvé narazili?
Když to řeknu s nadsázkou, poprvé jsme se potkali asi někde na diskotéce v Teplicích (smích). Známe se nějakých osmnáct let, bydleli vedle sebe v baráku, začali spolu i trénovat. Já žáky, on se zapojil do trenéřiny ještě jako hráč, do Teplic pak přišel dělat asistenta kouči Uhrinovi. Pak jsme se potkávali neustále, na stadionu i mimo něj, to naše kamarádství je fotbalové i mimofotbalové. Musím zmínit i jednu perličku - byl jsem u jeho premiéry v první lize. Když jsem trénoval v Teplicích, trávilijsme tehdy s rodinami společnou dovolenou a krátce po ní mi Svaťa volal, ať přijdu, že mi musí něco říct. Došel jsem za ním na zahradu, grilovalo se a Svaťa povídá, že bude trénovat ligu, konkrétně na Slovácku. Tak jsem jen vyhrknul: „Ty vole, to hrajeme první zápas proti sobě.“ Bylo to nějaké čtvrté, páté kolo. Nakonec tehdy Slovácko vyhrálo 2:1, ale musím říct, že to byl docela zážitek, když se dva kluci z paneláku potkali proti sobě na lavičce na druhé straně republiky. Tomu by těžko někdo věřil (smích).

Těsně před tímto zápasem jsi vedl Teplice v utkání na Srbské, jaké máš na ten zápas vzpomínky?
To bylo druhé kolo, ne? Vím, že jsme tehdy šli do vedení, Mahmut (Mahmutović – pozn. red.) centroval a někdo si dal vlastní gól. Pak přišlo vyrovnání, Rosova červená a v posledních deseti minutách jste nás zmáčkli, ale skončilo to remízou.

Letošní přesun do Brna byl poměrně razantní změnou, vždyť tvoje vazby na severočeský region musely být velmi silné. Bylo to těžké rozhodování?
Už nějakou dobu jsem uvažoval o změně prostředí. Roli hrálo i to, že jsem v podstatě odmalička měl v klubu těžší pozici. Můj otec pracoval dlouhé roky v managementu klubu i firmy AGC, takže jakýkoliv můj hráčský i trenérský posun s ním byl ihned spojován. Často jsem slýchával, že je to jen kvůli tatínkovi. Myslím, že mi to moc nepomohlo ani v tom přesunu k áčku. Místo aby nám lidi a fanoušci od prvního kola přáli, spojovali si to s různými věcmi a od začátku tam byla i závist. Od prvního momentu to tak často nebylo zrovna přátelské prostředí. A to trvalo, i když je taťka už nějakých sedm let v důchodu a mimo klub, pořád mě s ním spojovali. Odchod jsem tedy zvažoval delší dobu a až tahle nabídka mě přesvědčila natolik, že jsem řekl "jdu do toho".

Jak probíhá aklimatizace na Brno?
Neměl jsem zatím žádný problém. Jsou tu přátelští lidé, přijali mě mezi dobře. Výhodou je, že znám trenéra, znám i některé hráče, zbylé jsem poznal rychle. Zatím mám jen pozitivní dojmy a poznatky.

Bydlíš tu zatím sám, nebo s rodinou?
Rodinu tu ještě nemám, nechtěl jsem holku na poslední rok tahat ze školy, kde to zná. Pokud ale vše bude fungovat tak, jak si přejeme, určitě zvážím posun rodiny sem do Brna.

Bývá zvykem, že hráči či trenéři proti svým bývalým klubům vypisují prémie, bude to i tvůj případ?
Pokud uspějeme, něco se v kabině určitě objeví. Na zápas dorazí moje rodina, jestli i známí, to zatím nevím. Speciální bude asi hlavně ten zápas na jaře v Teplicích, přece jen je to něco nového, doposud nepoznaného. Jsem na to zvědavý, ale pracuju v Brně a s Brnem budu chtít slavit úspěch.

Díky za rozhovor a ať se daří!

další články

U19: Zbrojovka nestačila na Pardubice
Mládež
28.03.2024 | Martin Lísal

U19: Zbrojovka nestačila na Pardubice

B r n o - Dorostenci Zbrojovky ve čtvrtečním utkání dorostenecké ligy přivítali Pardubice. Na...
PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B
A-tým
27.03.2024 | Martin Lísal

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B

B r n o - Jediná jarní reprezentační pauza je minulostí a druhá nejvyšší soutěž pokračuje dvacátým...
SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?
Ostatní
27.03.2024 | Martin Lísal. FOTO: fotbal.cz

SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?

B r n o - Březnová reprezentační pauza je u konce, do svých týmů se postupně vracejí i hráči...