Zápasový program: Rozhovor s Milošem Kratochvílem

B r n o - V zápasovém bulletinu pro utkání s Bohemians jste si tentokrát mohli přečíst rozhovor s Milošem Kratochvílem. Jeho přepis vám nyní jako obvykle nabízíme na webu.

Druhou letní posilou Zbrojovky se stal hráč, jehož příchod mnoho ohlasu zprvu nevyvolal. Přišel sice z Plzně, mezi fanoušky ale jeho jméno nebylo příliš známé.

Rodák z Karlovarska si ale v přípravě vydobyl rychle místo v sestavě a fanouškům se připomínal hlavně góly. Dal tři, další přidal v lize proti Baníku. V dnešním rozhovoru se vám představuje mládežnický reprezentant Miloš Kratochvíl.

Jaké byly tvoje fotbalové začátky?
K fotbalu mě přivedl klasicky táta, respektive rodiče. Bylo mi sedm nebo osm let. Pocházím ze Stanovic, kde jsem došel asi na tři tréninky, pak ale klub zkrachoval a tak jsem pokračoval o dva kilometry dál v Kolové.

Absolvoval jsi tradiční kolečko v sestavě, co se postů týče?
Dá se to tak říct. Nejprve jsem hrál středního záložníka, po přechodu do Karlových Varů jsem zkoušel týden chytat. To mě ale nebavilo, rád jsem naopak góly dával, takže jsem se přesunul do útoku. V žácích jsem si zkusil i stopera a potom přišel návrat na střed, v podstatě až do dneška.

Z Karlových Varů tě zlákala Plzeň, jak k tomu došlo?
Pamatuju si, že jsme hráli s Plzní nebo Teplicemi a já kopal přímák. Rodiče tehdy nahrávali každý můj zápas na kameru a ze záznamu bylo slyšet, jak se někdo mamky ptal, jestli dám gól. A mamka že jo, že musím, protože jsem její syn (smích). Já gól opravdu dal, pak ještě dva a po zápase za mnou přišel ten pán znovu a nabídl mi, ať jdu do Plzně.

A tvoje reakce?
Nejprve se mi nechtělo. Upřímně, byl jsem trochu mamánek, i na soustředění se mnou museli rodiče. Měl jsem s tím problémy, takže jsem rok dojížděl, abych si zvykl, než půjdu na intr. Do Plzně je to docela kousek, ale k nám na vesnici nebylo spojení, takže pro rodiče to taky bylo těžké.

Jak na tom vlastně Plzeň v době tvého příchodu byla?
Rok už si přesně nevybavím, ale bylo to do týmu U14 nebo U15. Mám dojem, že ten rok zrovna postoupili do ligy, ale rozhodně to byl skromný klub s nehezkým zázemím. Nebylo tam nic. Když teď vidím, jak to vypadá, musím smeknout. Udělali obrovský pokrok. Moc jsem tehdy áčko nevnímal, soustředil jsem se hlavně na sebe, abych se zabydlel a aklimatizoval.

V souvislosti s rostoucí silou týmu se asi snižovala šance prosadit se do áčka. Jak na tom třeba jsou tvoji spoluhráči z ročníku?
Z našeho ročníku, co vím, aktuálně hostuje Medveděv v Senici, možná někdo v druhé lize, ale nevybavuju si. V Plzni je obecně těžké se z mládeže prokousat, je tam velká konkurence a mladí tolik šancí nedostávali. Klub je úspěšný, tohle je jeho cesta, pro nás mladé se to tedy řešilo hostováním nebo případně přestupem.

Zatím poslední zkušenost v Plzni byla pod trenérem Vrbou. Jaký je?
Každý kouč je specifický, Vrba hodně lpí na tom, aby příprava byla o kondici. Trénovali jsme opravdu hodně a bylo to asi nejnáročnější, co jsem zatím zažil. Ale je to velké plus, mám z čeho čerpat.

A co spoluhráči? Jak třeba plzeňská parta přijímá mladé bažanty?
Ze začátku, když jsem tam v sedmnácti přišel, se s námi moc nebavili. To jsme hlavně nosili pití a rozlišováky. Ale po návratu ze Senice se moje pozice změnila, což souviselo i s tím, že se mi příprava celkem povedla a dlouho se uvažovalo, jestli v kádru nezůstanu. To už i kluci mě vnímali jinak a měl jsem si s nimi co říct, rozuměli jsme si víc.

Kdy ti poprvé blesklo hlavou, že by fotbal mohl být tvou obživou?
Donedávna bych si nemyslel, že fotbal bude totální priorita a budu spoléhat jen na něj. Tohle je pro mě ohromná odměna, protože jsem kluk z vesnice, kde každý počítá každou korunu. Jsem rád, že se to děje a fotbalem se živím.

Navíc rodné Karlovarsko nepatří zrovna mezi nejbohatší regiony.
Právě, region není nejbohatší, navíc podmínky tu hodně ovlivňují bohatí Rusové. Zvyšují se ceny nájmu a jídla, naopak platy jdou dolů. Je to trochu problém.

Jak dlouhá je tvá reprezentační kariéra?
V reprezentacích jsem působil zhruba od patnácti let, kdy se jezdilo na kempy. Pak jsem byl nějakou dobu zraněný a od U18 už jsem byl skoro na každém srazu, jen ve dvacítkách jsem dva vynechal. Teď se uvidí, jak to bude v jednadvacítce.

Vraťme se k tvým dalším štacím. Jako první přišlo angažmá v Sokolově, to pro tebe muselo být v mnoha ohledech výhodné, že?
Byl jsem jako doma, od nás to je asi dvacet minut. Dodělával jsem školu, neměl jsem to daleko ani do Plzně, rok a půl jsem v podstatě bydlel doma. Sokolov hrál špici tabulky, jen ten první půlrok nebyl úplně ideální, protože jsem byl pořád zraněný. Poslední rok mi ale zdraví drželo a odehrál jsem skoro všechno.

A pak přišla Senica, podstatně vzdálenější působiště.
Asi pět hodin cesty, takže jsem jezdil tak jednou za měsíc. Rodiče ale podnikají, takže si jednou za čas mohli udělat volno a dojížděli tedy spíš oni za mnou. Navíc tam se mnou byla přítelkyně, úplně sám jsem nebyl.

A v Brně už rodiče byli?
Zatím ne, jsem tu krátce. Ale chystají se tenhle týden, takže na Bohemku budou.

Máš za sebou zatím dva zápasy v novém angažmá, dá se takhle rychle srovnat slovenská liga s českou?
Srovnat se to moc nedá. Neříkám, že slovenská soutěž nemá kvalitu, ale je to víc o soubojích, důraznější. Česká je taky důrazná, ale je to víc o fotbalovosti a taktice, práce s balonem musí být rychlejší. Jsem rád za tu šanci v Senici, byl jsem tam rok, dalo mi to hodně a taky mě to zocelilo, protože poslední půlrok tam nevládly úplně ideální podmínky. Ale teď jsem rád, že jsem tady, i když první zápasy nebyly z mé strany dobré.

Můžeš to rozvést?
Sice jsem dal proti Baníku hned gól, ale fotbalově to nebylo ono. Doufám, že si co nejdřív zvyknu a zlepším se. V Senici jsem hrával o dost níž, ale celou dobu jsem si říkal, jak bych se rád posunul výš, což se mi tady povedlo a hraju pod hrotem. Pilda (Tomáš Pilík – pozn. red.) je taky nový, takže si to musí sednout a já doufám, že to bude co nejdřív.

Pomohl ti ligový gól a tři trefy v přípravě k tomu, aby se tvoje jméno trochu dostalo do podvědomí fanoušků? Přece jen po tvém příchodu tě mnoho z nich v podstatě neznalo.
Musím říct, že když jsem viděl, co někteří dokážou napsat na sociálních sítích na adresu hráče, kterého vůbec neznají, dost mě to překvapilo. Vůbec netvrdím, že by mě měli znát, byl jsem jen na Slovensku a v Plzni jsem se neprosadil, v tomhle se nedivím. Ale bylo to dost negativní. Jsem rád, že se mi povedlo nějaké góly dát a ukázal jsem lidem, že můžu být platný, čímž jsem to všechno nějak uklidnil. Pořád ale platí, že hru jako takovou musím zlepšit.

Žene tě za góly i zvyk z mládí, kdy jsi hrával útočníka?
Je to tak, odmalička góly prostě dávám rád. A hlavně rád vyhrávám, což asi každý, ale já nesnáším prohry. Škoda, že gól v prvním zápase k výhře nevedl. Kluci to udělali hezky, já už měl v bráně jen obránce a trefil jsem to tak, jak jsem chtěl.

Navíc se ti povedlo vystoupat na špici v počtu naběhaných metrů.
Všiml jsem si. Já mám po každém utkání pocit, že jsem toho naběhal hodně, jsem vyřízený, což by asi po zápase měl být každý, odevzdat ze sebe maximum. Vydržím běhat celkem dost, ale musím tam dostat dynamiku.

Bohužel body nepřišly ani ve Zlíně, navíc po dost mrzutém průběhu. Jak se ti po takovém zápase usíná?
Já usínám po zápase špatně vždycky, každý večer přemýšlím a jdu spát třeba ve dvě. A po takovém utkání zvlášť. Regeneruje se úplně špatně, protože tahle rozehraný zápas v přesile nemůžeme ztratit, a ještě takhle. Neřeknu vlastní gól, to se může stát a nikomu nelze nic vyčítat, ale dostat gól ze standardky, když jsme v převaze… To si musíme pohlídat. Po zápase ani nebylo moc co říkat, tohle se stát prostě nemůže.

A když odhlédneme od fotbalu, jak proběhlo zabydlení se v Brně?
Bez problémů. Máme krásný byt na druhé straně Brna, v Heršpicích. Musím dojíždět, ale zase máme zahradu, terasu, klid. To hrálo roli, do centra jsme nechtěli. Přítelkyně už si našla práci a spokojený a zabydlený je i pejsek (smích).

Jakého psa máte?
Je to špic, aktuálně to je náš hlavní koníček. Je to docela číslo, je hodně živý, rád běhá, takže s ním trávím většinu volna, kterého obecně moc není.

S kým si v kabině nejvíc rozumíš? Z reprezentace jsi znal Kubu Šurala, jinak ale nikoho, že?
Ještě Tomáše Briganta, ale ten odešel. Jako soupeře jsem si pamatoval Kubu Přichystala. Ten pak za mnou před soustředěním přišel, jestli s ním nechci bydlet na pokoji. Šury už byl domluvený s Haluzem, Brigi byl pryč, tak jsem kývl. A hned od začátku jsme si sedli, dá se říct, že od té doby si s ním rozumím asi nejvíc. Jinak jsem kluky z kádru pochopitelně znal podle jmen, zhruba tak půlku. Hlavně asi Honzu Poláka, kterého jsem si pamatoval ještě z nároďáku.

Máš nějaký fotbalový vzor?
Rád mám Cristiana Ronalda. Ne úplně kvůli jeho hře, ale taky kvůli tomu, jak se vypracoval, co dokázal z ničeho, z malého městečka. A taky co dělá mimo fotbal, třeba jak se věnuje charitě.

A z českých?
Když jsem byl v Plzni, dávali mi za vzor Pavla Nedvěda, který se taky neuvěřitelně vypracoval. Vím o něm dost a i v jeho případě platí klobouk dolů.

A co oblíbený klub?
Asi Real Madrid. Ale není to tak, že bych měl od dětství nějaký vysněný klub, kterému bych fandil. Je to spíš kvůli tomu, že tam teď hrává právě Ronaldo.

Díky za rozhovor a ať se daří!