Štěstíčku naproti se nechodí hubou, ale výkonem na hřišti

Tak už se nám, milí zbrojováci, dýchá volněji, co? Byly to ovšem nervy s tím Baníčkem…Ale tři body jsou doma a v neděli máme mečbol. Když porazíme Bolku, první ligu nám nikdo nevezme, to by se musel stát zázrak.

Přiznám se, že při rozhovorech jsem nikdy neměl rád, když hráči po utkáních říkali, jak musí jít štěstí naproti. Považuji to za skrývání se za vlastními nedostatky, za krytím něčeho, co se nepovedlo, ale povést se mělo. Prostě za kus alibismu.

Nikdo ze zbrojováků v pondělním večeru nešel „štěstí naproti“ pusou, nikdo se za toto klišé neschovával. První půle nestála za nic, druhá zase za všechno, tak by se dala shrnout jejich hodnocení. Celá jedenáctka šla ale náklonosti vrtkavé paní Štěsteny naproti svým výkonem, tedy jedinou správnou cestou. Dřela do úmoru, Pavel Zavadil se ve středu hřiště mohl zbláznit, na hrotu vyjel Mercedes ze své garáže. V pravou chvíli. Možná vás napadne, zda bych totéž psal v momentě, kdyby zápas skončil v 80. minutě, kdy na tabuli svítilo 0:1. Říkám – ano, i když by to nebyla cesta „štěstíčku naproti“, ale pád do žumpy vlastních problémů.

Jenže fotbal se hraje devadesát minut, to je stará známá pravda. A právě v této fázi hry vzali osud Flinty do rukou ti dva nejzkušenější a ukázali, proč jsou platnými a vůdčími členy kádru. Prostě korunovali dílo celé jedenáctky a ukázali nejen divákům na stadionu, ale celému fotbalovému Česku, že fotbalová radost se dá rozdávat i mimo Plzeň a Letnou.

Vychází mi z toho dva závěry. Zaprvé: hrát tak pořád, na hraně maximální sebeobětavosti, za tým, za Zbrojovku, za Brno. Prostě jít štěstíčku naproti nikoliv kecáním, ale výkony. A to je vlastně zadruhé…

Hezké fotbalové dny se Zbrojovkou Vám přeje a na Vaše názory se těší Jan Hrabálek