Vzadu jsme občas trošku pěnili, usmívá se Hron při vzpomínce na mistrovský tým

Vzadu jsme občas trošku pěnili, usmívá se Hron při vzpomínce na mistrovský tým

B r n o - Utkání se Zlínem předcházel slavnostní okamžik. Legendární gólman Zbrojovky Josef Hron obdržel od Nadačního fondu Zbrojovák příspěvek na pooperační rehabilitaci dle vlastního výběru. Při té příležitosti jsme s ním pořídili rozhovor do zápasového programu, jeho přepis vám jako obvykle nabízíme na webu.

Začínal v divizi, také vojnu strávil relativně v ústraní. A při ligové premiéře byl v půli střídán. Záhy se z něj ovšem postupem doby stala gólmanská legenda Zbrojovky, se kterou vyhrál titul a okusil atmosféru mezinárodních bitev, po konci kariéry se pak staral o to, aby měl mezi tyčemi důstojné nástupce. A stará se i nadále, v současnosti trénuje mladé gólmany Zbrojovky.

Jistě jste z výše napsaných řádků poznali, že v dnešním rozhovoru odpovídá na otázky Josef Hron. Šestašedesátiletý gólman je první osobností, kterou podpořil Nadační fond Zbrojovák, a při té příležitosti jsme zavzpomínali na jeho bohatou kariéru.

Můžeš na úvod popsat své fotbalové začátky v Rynárci? Málokdo z fanoušků asi vůbec tuší, kde to je.
Je to tak, první fotbalové začátky mám v Rynárci, malé obci u Pelhřimova. Ani tam nebyl fotbalový oddíl, hráli jsme za kostelem na hřišti. V Rynárci jsme chodili ještě do páté třídy, potom jsme přešli do Pelhřimova a tam se nás pět kluků přihlásilo do žáků. Hráli jsme pořád spolu a čtyři jsme to pak dotáhli až k chlapům do divize, což bylo slušné.

Dojížděli jste?
Kdepak, bylo to pět kilometrů po rovině, žádné velké kopce. Jezdili jsme na kole, chodili pěšky, běhali. Autobusy tehdy moc nejezdily, auta taky ne, takže to nebyl problém. Měli jsme to jako součást tréninku (úsměv).

Míval jsi v mládí nějaký gólmanský vzor?
Jasně, třeba když mi bylo dvanáct let, běžel zrovna šampionát v Chile. Takže Schrojf, Kouba, hlavně naše gólmany. Ostatní jsem ani moc neznal, mezinárodních zápasů televize moc nevysílala, nebyla tak rozšířená. Ani to Chile nedávali, poslouchali jsme to v rozhlasu.

To musel být hodně silný zážitek, po rozpačité atmosféře před turnajem vnímat tu jízdu od Španělska až po Brazílii.
Byla to fantazie, neskutečná jízda. Přitom když tam letěli, psalo se v novinách, ať ani nejezdí, že to bude průšvih. Týmu se moc nevěřilo, ale trenér Vytlačil byl skvělý stratég a psycholog. Na svou dobu uměl složit neuvěřitelné mužstvo a nabudit ho.

Tvoje další kroky vedly z Pelhřimova na vojnu. Hraničář České Budějovice není úplně nejznámější klub, jak ses tam tehdy dostal?
Ještě s Pelhřimovem jsem hrál v divizi, tehdejší třetí lize, právě proti Hraničáři České Budějovice. Z nižších soutěží se do těch velkých výběrů v Táboře chodilo málokdy, takže jsem šel rovnou do Budějovic. Pod to patřila hranice, v Budějovicích sídlilo velitelství a my byli ve sportovní četě. Shodou okolností Dynamo České Budějovice v té době mělo nějaký problém, po úplatkářské aféře spadli do 1.A třídy a škrabali se znovu nahoru. Postoupili zrovna k nám, hrávalo se derby, chodilo hodně lidí.

Byla to klasická fotbalová vojna, tedy i s občasným nástupem do stráží a podobně?
V sezoně jsme do stráží nechodili, ale jak soutěž skončila, chodili jsme sloužit do muničáku, který stál za Budějovicemi. A třikrát v noci jsem zažil poplach. Naházeli nás do vejtřasek a valili jsme na čáru, kde jsme zabezpečovali hranici. Zrovna asi někdo utíkal. Dopadlo to vždycky tak, že jsme nikoho neviděl, leželi zmrzlí až do rána a zase nás odvolali.

A co po vojně? Chvilku to vypadalo, že skončíš v Bohemce, jak se nakonec seběhl přestup do Brna?
Vůbec se to hodně vleklo. Po vojně jsem chtěl zůstat v Budějovicích, ale musely se domluvit oddíly. Tehdy smlouvy nebyly, oficiálně to vypadalo jako dohoda klubů, nějaké výchovné nebo tak, to vůbec nebylo. Peníze byly černé, nepsalo se o nich a ani hráč nic nevěděl. Zkrátka buď tě pustili, nebo ne. Já podepsal snad každý půlrok, Budějovice, Vlašim, Bohemians. Tam už to vypadalo nadějně, trenér Musil měl zájem, čtrnáct dní jsem tam byl. A dopadlo to tak, že ani tam mě nepustili. Já byl hotovej, ale řekli, ať vydržím ještě půlrok. Nakonec to bylo asi dobře, protože na Bohemce mi říkali, že mám šanci se dostat do brány přes Kozinku, který má odejít. A on tam nakonec zůstal snad šest let, mezitím přišli Hruška a Borovička, kteří byli mladší. Takže s odstupem času to pro mě asi bylo dobré, že jsem tam nešel.

A navíc jsi mohl zapustit kořeny v Brně. A využít služeb nového trenéra gólmanů Padúcha.
Právě. V létě se ozvalo najednou Brno a to už mě Pelhřimov pustil. To už byl ve Zbrojovce trenér Havránek, po kterém přišel Pepík Masopust. Měl jsem štěstí, že v té době podobné věci, jako trénování gólmanů, zrovna začínaly. V Baníku, Interu, všude si trenéři brali asistenty, do té doby to skoro nebylo. Tehdy si hlavní řídili všechno, skládali trénink, díky tomu pak měli od gólmanů pokoj (smích). Vilda zrovna v té době končil a Franta Havránek si ho vzal jako náhradu za jiného asistenta. A to pro nás bylo super. Ze začátku jsem byl v bráně s Lubošem Páleníkem, pak přišel Eda Došek a Luboš odešel zpátky na Slovensko.

Ligová premiéra ovšem nepatřila k nejpovedenějším, že?
Hrozná, hrozná byla (smích). V Nitře jsem dostal za poločas tři góly, snad za deset minut. Nemohl jsem za ně, ale Franta Havránek mi o poločase řekl: ‚Pepo, dobrý, ale půjde tam Páleník.‘ Asi měl strach, že se sesypu, já z toho taky byl hotovej. Do té doby dobrý a najednou se to vzadu podělalo a už jsem mazal. Ještě dobře, že to bylo venku. Potom ještě během prvního půlroku jsem střídal zase Luboše, který dostal blbý gól a pan Havránek ho vyndal. Byl radikální, řešil to hned a řekl mi: ‚Jdi se rozcvičit.‘ Pak mě tam vrazil a já už v bráně zůstal.

A zažil s Brnem největší úspěchy. Co stálo za tím vzepětím mužstva?
Už za Franty Havránka jsme končili nahoře, snad čtvrtí. On pak odcházel do Ruchu Chorzow a mám snad ještě doma rozhovor, ve kterém říkal, že mužstvo dosáhlo maxima a pokud chce výš, musí přijít posily a omlazení. Vybavuju si, že jsme tehdy hráli s Interem Bratislava o UEFU a nezvládli jsme zápas u nich, skončili jsme čtvrtí. A on pak přišel Pepa Masopust, z hráčů Karel Dvořák, Petr Janečka, Pešice tu už půlrok byl. A nesmím zapomenout, že se vrátil hodně důležitý člověk, Honza Kopenec. Jediný hráč, který si s panem Masopustem tykal, samozřejmě mimo hřiště. Znali se z Dukly a potkali se v Brně, kde měl Honza po konci v Jablonci jít do Králova Pole. Potkali se náhodou na chodbě baráku a trenér ho přemluvil, ať zkusí jít do přípravy s námi a že když to nepůjde, pustí ho. A ono to šlo, z Honzy se stal takový žolík, hlavně doma se hodil, když jsme hráli na tři útočníky. Zapomenout nesmím ani na ostatní, třeba na Rosťu Václavíčka, který se posunul na stopera.

V knize Druhý poločas pan Masopust píše, že změnil hlavně myšlení mužstva. A že třeba takový Karel Kroupa se stal mnohem sebevědomějším hráčem.
Karel šel pod ním obrovsky nahoru. I předtím byl dobrý, ale Franta Havránek ho víc svazoval, nutil ho třeba chodit bránit standardky. A Karel jak to moc neuměl, udělal vždycky faul nebo něco. Pepa mu dal větší volnost, říkal, že nás vzadu je třeba osm a musíme to zvládnout. Karel zůstal na špici a stejně tam s ním museli dva bejt. A hlavně chtěl pan Masopust hrát útočně. Nevadilo mu, že jsme dostali dva góly, hlavně že jsme tři dali. My vzadu jsme samozřejmě trošku pěnili. Kaca Jarůšek neuměl pořádně bránit, Pešák nechtěl, obranářů tam moc nebylo. Kotáska to taky táhlo dopředu a často se to na nás ve čtyřech pěkně valilo. Většinou jsme těch gólů dali víc, akorát jsem udělal málo nul (smích).

O titulu se nakonec rozhodlo dvě kola před koncem, což asi mělo svá pro i proti, ne?
Bylo dobré, že to dopadlo takhle, protože hrát doma s Duklou o všechno, to by byly hodně velké nervy. Dukla tehdy měla super tým. Dodnes mě mrzí, že jsme to po zisku titulu trochu neukočírovali, i Pepík byl za to na sebe naštvaný. Dal nám do středy volno, koncentrace už pak nebyla taková. I když jsme cítili obrovskou zodpovědnost a chtěli vyhrát, což se nakonec mohlo povést, kdyby Karel dal tu penaltu. Ale to už je historie a konec byl tím pádem trochu smutnější, že se narvaný stadion neloučil výhrou.

Na co dál nejraději vzpomínáš? Evropské poháry, turnaje, řada zvučných soupeřů?
Jasně, poháry, třeba Pohár mistrů, kde jsme blbě vypadli, aniž bychom prohráli. Také v poháru UEFA jsme hráli proti zajímavým soupeřům – Lutych, Frankfurt, San Sebastian. V Lutychu bylo snad osm reprezentantů, třeba takový Gerets už tehdy jako krajní obránce hrál celou lajnu. A třeba na soustředění ve Francii jsme dvakrát hráli proti St. Etienne, za které tehdy nastupoval Platini. To byla asi největší persona, proti které jsem chytal.

Onehdy jsem si přečetl, že věhlasný belgický gólman Michel Preud’homme ti sháněl rukavice. Je to pravda?
Tehdy jsem je vyměnil za becherovku. Nic podobného nebylo u nás k sehnání, žádné smlouvy s nikým, ani svaz je neměl. Tak jsme to sháněli takhle. První mi obstaral ještě Koncilia z Innsbrucku, pak další Rakušan Lindenberger a právě Preud‘homme z Lutychu. Domlouval nám to tehdy pan Jaroš, sekretář, který uměl německy a všude jezdil.

Když už zmiňujeme ta velká jména – dostat se do reprezentace přes Ivo Viktora asi byla nemožná mise, že?
Bylo to těžké. Jednu chviličku to vypadalo, že bych snad mohl. Ivoš to dokonce napsal v rozhovoru pro Stadion, když končil. Potěšilo to, ale já měl tehdy už 27 let a nastupovala generace mladší – Netolička, Hruška. Navíc to tehdy fungovalo tak, že v gólmanském tandemu byl vždy Čech a Slovák, k hruškovi třeba Stano Seman, předtím u Viktora Vencel, ještě předtím Schrojf a Kouba.

Když se zadařilo, okusili hráči z naší soutěže na sklonku kariéry i zahraniční chlebíček. To byl taky tvůj případ, dvanáct let v rakouském Gmündu je úctyhodných. Nelákaly tě i jiné země, třeba právě Belgie, kde pár Zbrojováků taky hrálo?
Belgie by i lákala, ale neměl jsem moc šanci. Mě pustili, když mi bylo 35 a splňoval jsem regule, 250 ligových zápasů, nějaké mezinárodní. Vyšlo mi to akorát v době, kdy jsem už ze Zbrojovky byl v Prostějově a na Pragosportu, který předtím hráče moc nepouštěl, seděl Jarda Vacek. Ten mi pomohl do Gmündu. Ani jsem nevěděl, kde to pořádně je, všechno mi vyřídili, zkusil jsem to a nakonec tam zůstal dvanáct let. Já se přitom modlil, abych tam vydržel rok, protože podmínky byly nesrovnatelné, i když šlo o třetí ligu.

A nakonec se tam objevilo taky pár kluků z Brna.
V Gmündu tehdy byly dva kluby, do toho druhého přišli Jindra Svoboda a Karel Kroupa. Hráli nižší soutěž a postupovali nahoru, nakonec někdy ve čtyřiceti jsem tam přešel taky. Zažil jsem tam i Ivoše Viktora jako trenéra. A všechno odchytal v podstatě bez pauzy a bez zranění.

Čím si to vysvětluješ? Dobrou životosprávou?
Životospráva určitě roli hrála, já nebyl typ, který by nějak vyváděl. Hlavně později už jsem se o dost víc hlídal. Ale kliku na zdraví jsem měl taky, bez toho to nejde. Chytal jsem třeba s horečkou, to bylo tehdy jasné, nikdo nechtěl přijít o flek a jít z placu. Dnes je to někdy jiné, hráč přijde, že ho tahá sval a má strach, dobrovolně se vyřadí z kádru. Je pravda, že ten problém se může vždycky prohloubit, takový Rosťa Václavíček nechtěl přijít o rekord a nechal si koleno píchat, to byl úplný extrém (smích).

Hráčská kariéra se pak postupně přelomila v trenéřinu, jak ten proces probíhal?
Zlomil mě Karel Večeřa. Já to chtěl dotáhnout do padesáti, ale v jednom mistráku jsem měl problém, šel borcovi pod nohy a přerazil mi triceps. Bylo kolo před koncem, tak jsem si to nechal stáhnout, opíchnout a dochytal jsem to. Tou dobou už jsem pomáhal u Karla trénovat gólmany, přijel jsem do Brna na trénink a on viděl, že nemůžu zdvihnout ruku. Řekl mi, tak jseš blbej? Vykašli se na to už (smích). Já byl šťastný, že můžu trénovat gólmany, být s nimi na hřišti, každý den si dělat regeneraci, tím jsem se udržoval. Tak jsem se nechal zlomit. Ještě mi to musel odoperovat doktor Ziegelbauer, který mi samozřejmě vynadal. Hned poznal, že to není den staré zranění, jak jsem mu tvrdil, ale že to musím mít minimálně deset dnů. Dodělal jsem si A licenci a dostal smlouvu, do té doby jsem to dělal grátis.

A jak to šlo s trenérskou kariérou dál?
Za další rok jsem si udělal profilicenci a od té doby trénoval. Tehdy to byly hrozné dva roky, nebyla legrace se tam dostat, hlásilo se hodně kluků ze škol, kteří byli chytřejší než my, ligoví hráči. Ale dodělal jsem to a od té doby trénuju s pauzama, kdy jsem byl v Drnovicích, v Opavě a naposledy ve Znojmě. Teď mám na starosti mládež Zbrojovky. V loňském létě mi volal Vašek Bartoněk, jestli bych to nešel vzít. Já byl ve Znojmě spokojený, až na to dojíždění, třikrát týdně to bylo únavné. Bez problémů jsem se tam domluvil a vrátil se do Zbrojovky. Je tu dobrá partyja, super trenéři. Pavel Šustr, Valda Horváth, jsem tu těžký veterán, nejstarší. Navíc se nám rozjel dorost, kterému se daří, to je taky radost. I z toho, že třeba Zikl to takhle zvládá a v áčku není jen jako kus, ale pomůže.

Jak aktuálně vypadají brněnští talenti? Třeba Adam Stejskal už má navzdory věku velké jméno.
Je to mimořádný talent. Přálo mu i štěstí, protože letos vlezl do brány dorostu. Jarda Mrázek si smolně zlomil prst, jinak by tam Adam asi vůbec nešel. Už v přípravě vypadal dobře, tak jsme to zkusili. Vlezl tam a měl štěstí, že si všechno sedlo a mančaft se nakopnul, před rokem se třeba tolik nedařilo. On všechno jistí, neudělá chybu, nerozehraje blbě. Vůbec to všichni kluci mají v hlavě srovnané, chtějí makat a trénovat, není tam žádný rapl. Práce je jako na kostele, ale perspektivu mají velkou.

Jak se při dnešním překotném vývoji technologií i znalostí liší trenéřina od doby, kdy jsi začínal?
Doba je jiná, všechno se vyvíjí. Záleží samozřejmě, jestli trénuješ u mládeže, nebo u mužů. V profi fotbale už jsou gólmani hotoví, mají vše zvládnuté a musejí dělat třeba ze sedmdesáti procent hru z brány, nohama. Ta se pořád vyvíjí a doba si to vyžaduje, musíš číst hru, být koncentrovaný a zvládat to. V mládeži přijde patnáctiletý kluk, který už sice v akademii měl trenéra gólmanů, což je paráda, ale pořád se víc opakuje gólmanská abeceda. A nohy samozřejmě taky, protože čím dřív to zvládnou, tím líp, i tu slabší nohu. Je kolem toho hodně práce, pořád rozvíjet abecedu – skoky, chytání, centry, a nezapomínat pořád na ty nohy. Dříve to bylo tak, že trenér přišel na hřiště a dvě hodiny kopal, dnes to musíš podkládat tak, že kopou oni. Není problém mít třeba pět gólmanů na tréninku, ale musíš dělat cvičení, které jim všem něco dá. Trenér gólmanů už je dnes víc kouč. Samozřejmě se zapojíš, mladí třeba netrefí pětkrát z pěti pokusů místo, které potřebuju. Ale pořád se opakuju, kluci musejí kopat, cit v noze je základ. Umět převzít balon, jedním dotekem ho posunout, nepokazit rozehrávku, mít techniku kopu takovou, abys tam, kam potřebuješ, dostal deset balonů z deseti a ne tři. Protože když pokazíš první a jsi mladý, srazí tě to a přemýšlíš. Sakra, já to dal blbě a dám asi zase. Už se v tom vrtáš.

Ve Zbrojovce jsi zažil i nepříjemné momenty, nedá mi to se nezeptat. Je horší zažít sestup jako hráč, nebo jako trenér?
Jako hráč se asi rychleji oklepeš a často si neuvědomíš souvislosti. Když spadneš jako trenér, je to horší. Jsou větší tlaky než na hráče, když se nedaří.

A co mimofotbalové koníčky? Ještě pořád máš kus lesa?
Měl a pořád mám. Dostal jsem v restituci kus lesa po rodičích, dva kilometry od Rynárce. Starám se o něj už 25 let. Jsem hodný správce, houbaře pouštím. Jak mám volný čas, jedu tam, mám tam i boudu, kde si v zimě nahřeju hadry a jdu dělat. Sázím třeba stromky, rozsazuju nálety, práce je pořád dost a baví mě to.

Takže největším nepřítelem jsou aktuálně divočáci?
Žije tam vysoká a mám štěstí v tom, že kanci řádí vedle a do mého lesa mi rýt stromky moc nechodí (smích).

Díky za rozhovor a ať se daří!

další články

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B
A-tým
27.03.2024 | Martin Lísal

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B

B r n o - Jediná jarní reprezentační pauza je minulostí a druhá nejvyšší soutěž pokračuje dvacátým...
SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?
Ostatní
27.03.2024 | Martin Lísal. FOTO: fotbal.cz

SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?

B r n o - Březnová reprezentační pauza je u konce, do svých týmů se postupně vracejí i hráči...
SOUHRN: Zbrojováci na hostování
Ostatní
25.03.2024 | Martin Lísal

SOUHRN: Zbrojováci na hostování

B r n o - V reprezentační přestávce je rubrika, mapující osud hráčů Zbrojovky na hostování,...