Organizovaný fotbal mě v mládí moc nelákal, prozrazuje Václav Kotal

B r n o – Město Náchod nedalo světu jen Josefa Škvoreckého – významnou stopu zanechalo i na tuzemské fotbalové scéně. Jeden ze zdejších rodáků je poslední roky neodmyslitelně spjat s brněnskou Zbrojovkou. Možná jste již poznali, že tváří posledního zápasového programu letošní sezony je kouč Zbrojovky Václav Kotal.

Začneme tradiční otázkou – jaké byly vaše fotbalové začátky?
Začínal jsem v Náchodě jako mladší žák, to mi bylo tak deset. Fotbal jsem hrál odmalička rád, ale ten organizovaný mne moc nelákal. I proto jsem začal relativně pozdě. Byli jsme děti venkova, chodili třeba do lesa, zkrátka dělali všechno možné a sport byl toho součástí.

Náchod byl vaší fotbalovou adresou dvanáct let, pak přišel přesun do Sparty. Jak se urodil?
Hrál jsem tehdy už jako student za výběr vysokých škol. Tým se měl zúčastnit i vysokoškolského šampionátu. Na jednom z utkání se byl podívat i skaut Sparty pan Paclt, po zápase za mnou přišel a zeptal se, jestli bych nešel do Sparty. Ta tehdy měla silný klub, rok předtím dokráčela do semifinále Poháru vítězů pohárů, kde ztroskotala na AC Milán.

Také Spartě jste zůstal věrný poměrně dlouho. Které zážitky z tohoto období vám utkvěly v hlavě nejpevněji?
Na tehdejší poměry jsme hodně cestovali, navštívili jsme třeba Angolu, absolvovali sedmitýdenní turné po Americe. Uruguay, Argentina, Kolumbie a tak dále, končilo se na Floridě. V paměti mi hodně utkvěl turnaj v Barceloně a zápas proti tomuto klubu. Tehdy za ně hráli Cruyff, Neeskens, kteří se předtím proslavili v Ajaxu a nizozemské reprezentaci. Prohráli jsme 0:1.

Míval jste v mládí nějaké fotbalové vzory?
Já fotbal tehdy rád hrál, ale nebavilo mě ho sledovat, takže nějaké oblíbené hráče jsem moc neměl. Neznal jsem ani některé hráče ve Spartě, o takovém Frantovi Chovanvoci jsem si myslel, že je to trenér (smích). To bylo fajn. Já byl tehdy študák, fotbal mě moc nebral, až pak se ty priority nějak změnily.

A propos, študák. Dnes už studium během kariéry moc obvyklé není, bylo to tehdy jiné?
Myslím, že to bylo hojnější. Třeba tady Luboš taky školu má (ukazuje na opodál sedícího Luboše Přibyla – pozn. red.). Ve Spartě studovali ještě Pepík Pešice, Tomáš Stránský a další. Na školu s námi chodili kluci ze Slavie, jakéhosi donátora nám dělal pan Sušický, šéf kolejí. Staral se o nás, organizoval nám termíny zkoušek, protože jsme tehdy pochopitelně měli individuální plán, aby to šlo skloubit s prací v klubu. Šlo to sladit.

Studium jste nakonec úspěšně dokončil, bylo to hodně náročné?
Já nejprve studoval strojárnu, z té jsem po čtyřech letech přešel na ekonomku. Strojárna byla těžká, spousta konstrukčních cvičení a podobně, to mi moc neříkalo. Ekonomku jsem pak dodělal celkem bez problémů. Vybavím si, že během onoho turné v Jižní Americe jsem se učil na účetnictví, což byla jedna z nejtěžších zkoušek. Byli jsme tam sedm týdnů, nebylo moc co dělat – kluci se opalovali, já se věnoval studiu (úsměv).

Po letenské anabázi jste se vrátil blíže ke kořenům, konkrétně do Hradce. A zase to bylo poměrně dlouhé období.
Do Sparty tehdy přecházeli talentovaní hráči a základ pozdější reprezentace – Skuhravý, Hašek, Bílek, Griga ze Slovenska. Trenérem byl Pepík Jarabinský. Hradec na tom nebyl nejlépe, prožíval krušné časy a sestoupil do třetí ligy. Během čtyřletého angažmá jsme postoupili do druhé a pak po dvou letech do první. To už jsem ale s Jardou Dočkalem mířil na Kypr.

A na něm hrál rok. Jaká to byla zkušenost?
Zajímavá. S Ommonií jsme postoupili do první ligy, ale já po roce skončil a šel do Rakouska. Byla to trochu divočina, kluby se odlišovaly politickou orientací, často se to po zápase rvalo. V Rakousku byla naopak pohoda. Od nás tam jezdilo hodně hráčů – Pešice, z Brna Pepa Hron, Macela a další. Vynikající lidi kolem fotbalu, pěkná atmosféra.

A vaše první trenérské zkušenosti. Ty se pak po návratu do Hradce hodily.
V Hradci jsem si rolí vyzkoušel víc – trénoval i juniorku, dělal sportovního ředitele. Poprvé jsem se tam jako trenér potkal s Míšou Šmardou, v době ředitelování dělal zase trenéra Luděk Zajíc (současný šéftrenér zbrojovácké mládeže – pozn. red.) Po výhře v poháru bohužel nebyly další rok výsledky dobré, takže jsem se s ním musel rozloučit, protože změna trenéra je vždy nejjednodušší. Přišel Dušan Radolský a zachránili jsme se. Pak následovalo angažmá v Kolíně a postup, poté jsem šel s Jardou Hřebíkem do Jablonce – a když se pak Jarda přesunul do Sparty, šel jsem k tamní juniorce a postoupil s ní do druhé ligy. Pak Kladno, Plzeň, Rusko… Je to pestré.

Je pro vás výhodou, že z dob ředitelování znáte fotbal i z jiného úhlu pohledu?
Nepochybně. Často opakuji, že jakožto trenér chápu a akceptuji i ekonomické faktory. Například s Hradcem jsme dokázali postoupit do ligy, poté prodali do Plzně Vencu Pilaře, pak šel ještě za slušné peníze do Německa. Do mužstva se dostali další hráči, například Koubek, který nyní patří Spartě. To samé se povedlo i v Brně, kde nyní máme hráče, o které je zájem. Snažím se pracovat tak, aby to pro klub bylo efektivní. Proto jsem před rokem říkal, že mi připadá nesmyslné brát hráče na hostování bez opce. Brno pak z jejich výchovy nemá v podstatě nic – ať už se jedná o Skaláka nebo Sýkoru.

Dá se vůbec zobecnit, kolik času denně vám fotbal pohltí?
Na to se musíte zeptat spíš manželky (smích). Je pravda, že dnů bez fotbalu moc nemám. Při dnešních možnostech… Fotbal běží na spoustě kanálů, zápasy je možné sledovat v InStatu, pustit si je zpětně a tak dále. InStat mi vyhovuje nejvíc, je tam prakticky vše, co z hlediska studia potřebuju vidět. Určitě jsou chvíle, kdy by člověk potřeboval na nějakou dobu z toho všeho vypadnout…

Pamatujete pochopitelně i doby, kdy zmíněné vymoženosti techniky k dispozici nebyly. Jak probíhal sběr dat?
Klasicky, studovaly se kazety. Informací samozřejmě nebylo tolik, zato teď máte k dispozici naprosto vše. Někdy je to kontraproduktivní, protože se zaměříte na silné stránky soupeře, vše rozeberete a pak v utkání stejně po té probrané akci inkasujete gól. Někdy si říkám, jestli má cenu na to vlastně upozorňovat, ale to je standardní problém ve všech dobách (úsměv). Je to samozřejmě pořád jen statistika, ale hodně to napoví a odhalí to i naše nedostatky.

Tři kola před koncem je na bilancování ještě brzy, nicméně už teď je jisté, že tato sezona skončí nejlepším výsledkem od návratu mezi elitu.
Po řekněme hubených letech jsem letos pořád věřil, že bychom na to páté místo mohli dosáhnout. Zápas v Liberci nám odhalil nějaké nedostatky a ukázal, že nám něco pořád chybí. To je práce pro dalšího trenéra. Chtěli jsme dát tentokrát větší příležitost odchovancům, zapracoval se Petr Buchta, dobře hraje Lutonský, vrátil se Hyčka, který potvrdil, že předpoklady má. Povedl se návrat Škody, vypracoval se Keresteš, který přicházel z třetí ligy a teď patří k hráčům, o které je zájem. Myslím, že mužstvo je založené celkem dobře, stoupla i jeho hodnota, ale pokud chce ještě výš, potřebuje doplnit, vytvořit konkurenci. O Zbrojovku každopádně roste zájem, dříve se stávalo, že hráč třeba upřednostnil jiný klub, protože zde se hrálo o záchranu. Všechno chce ale čas, i lidi se nalákají pozvolna, nestačí jeden, dva zápasy.

To, že je o hráče zájem, ale znamená i riziko odchodů.
Ano, ale pokud za ně získáte peníze, je možné je použít na doplnění kádru vyšší kvalitou. Takový Liberec to dělá šikovně, i u hostování pracuje s opcí, hráče případně koupí a za dva roky prodá s výdělkem.

Který ze zápasů se vám za ty roky nejvíce vryl do paměti?
Stoprocentně domácí utkání s Plzní, které jsme vyhráli 1:0. Pak podzimní zápas na Spartě, kde jsme dlouho vedli a lámalo se to až v poslední chvíli. Patří sem také všechna vítězství venku, kterých bohužel moc nebylo – tři zápasy v Teplicích, Dukla, Budějovice. Na ty zápasy člověk rád vzpomíná. A z poslední doby bych zmínil utkání s Bohemians, které bylo velmi kvalitní a ohlasy na něj byly pozitivní.

Koučovat z Náchoda má i své stinné stránky – zejména dojíždění. Jak jste se s tím vypořádal?
Rozhodně je to únavný faktor, z Hradce do Brna nevede dálnice a jak člověk vyjede ze Svitav, dost se to vleče. Ale jde jen o zvyk, zatím to musím zaklepat, kromě dvou, tří chumelenic jsme i ty zimy přečkali dobře.

Dvě z vašich tří posledních angažmá zdobí až nezvyklá dlouhověkost. Čím si to vysvětlujete?
Je pravda, že předčasně jsme skončili jen v Jablonci, kde bohužel pan Pelta neměl dost trpělivosti. Přebírali jsme tým, který skončil tuším osmý, a po podzimu s ním byli druzí v tabulce. Mužstvo šlapalo a mělo šanci na úspěch. Bohužel v zimě došlo k prodeji Lafaty a Kovaříka, což znamenalo jednak výrazné oslabení kádru, jednak ztrátu motivace pro ostatní. Navíc jsme nešťastně ztratili body na Spartě, kde jsme vedli 2:0 a soupeř srovnal v poslední minutě. Vyhrát tam, možná by se to ještě povedlo nakopnout, ale nepovedlo se. I tak ale mužstvo skončilo nejvýše, vyhrálo pohár, naše stopa tam zůstala.

Trenére, díky za vše a ať se daří!